Světlo v zasypaném tunelu (kapitola 6.)
1. 10. 2013
Jelikož mě v diskusním fóru ještě nikdo nenařkl z grafomanie, ani na mě nepodal trestní oznámení pro prznění rodného jazyka, dovoluji si uveřejnit další kapitolu z mého románu Světlo v zasypaném tunelu, který si za pouhých 81 Kč můžete zakoupit na adrese www.necteme.cz
6. kapitola (únor 1967)
Patrový vláček se tiše šinul zasněženou krajinou poblíž klikatící se Berounky. Za upatlanými okny se postupně míhaly lesíky, pole i zářící okna vesnických domků. Vše bylo tlumeno bílou záclonou, která se již několik dnů snášela z hustých mračen.
Nedělní večer.
Nedělní tichý večer.
Rodiny sedí u blikajících obrazovek, nikde ani živáčka, všude klid a mír. Takový dodatečný únorový Štědrý večer.
I ve vláčku vládl klid a mír. Chatařská sezóna byla ještě na hony vzdálena, a tak většinu opuštěných sedadel okupovala na první pohled dosti podivná společnost.
Tak podivná společnost, že i otrlí průvodčí se raději neobtěžovali takovou prkotinou, jako je kontrola jízdenek. Po zkušenostech této sezóny usoudili, že by to bylo naprosto marné. Tento spolek si je totiž zásadně nekupoval. Ne, že by na to neměl, ale patřilo to k jistému rituálu: Zřízení nám nic nedává, a my mu nedáme také nic!
Jezdit načerno do Všenor a zpět byla přímo nepsaná povinnost všech těch vlasatých individuí, která se teď po vysilujícím odpoledni rozvalovala polostřízlivá, ožralá či zfetovaná na čalouněných sedačkách tohoto romantického vláčku.
Rozvaloval jsem se tam i já. Unaven nespočetnými pivy, zdrcen ohlušujícími decibely i zničen nepopsatelným křepčením v sále všenorské sokolovny, jež se stala této zimy útočištěm většiny asociálních pražských živlů.
Proč zrovna Všenory? Malá vesnice na břehu Berounky? Asi proto, že zde panovala úplně jiná atmosféra než na uhlazených pražských čajích, kde jste si mohli koupit pivo pouze s chlebíčkem a kde byl, za přísné ostrahy pořadatelů, povolen coby imperialistický výstřelek ještě tak holanďan. A to samozřejmě za doprovodu decentního jazzového orchestru.
A pánové, bez saka a kravaty vás sem pustit nemůžeme!
Ve Všenorech to bylo úplně jiné. Vstup lidový, točené pivo teklo proudem a hlavně zde hrály v Praze nedoporučované beatové kapely, které se dokázaly se vzrůstajícím procentem alkoholu v krvi tak odvázat, že by i sám bunkr v Liverpoolu bledl závistí. A potom ta společnost. Tak správně zkažená, tak správně protirežimní, ale i tak výjimečně solidární. Beatnická společnost, předzvěst budoucích hippies.
Tancovat ve Všenorech nebyl problém. Nejdříve jste konzumovali pivo, ti bohatší panáky a ti romantičtější i fenmetrazin. A potom to šlo samo. Jako na drátku. Partnerka nepartnerka, muzika si vás vtáhla, že jste šílel v tom vražedném rytmu kdekoliv. Tak jako všichni. A když přišel ploužák, stačilo se pověsit na první holku, která byla po ruce. Že jste se při tom líbali, že jste se i nespolečensky hladili, co na tom. Teď jsme jedna velká rodina a při další sérii si to už ani nepamatujeme.
České San Francisko.
Všenory zimy 1966-67.
We make love, no war!
Jsme boží děti.
Hrajeme si na boží děti. Na děti volné lásky.
Vstřebávám v unaveném polospánku ty zážitky dnešního podvečera, když vtom si ke mně přisedne ona.
Monika.
„Můžu?“ zeptá se a než já se zmohu na nadšené přitakání, zkroutí své překrásné tělíčko vedle mne, její hlavu mám na rameni, voňavé vlasy v obličeji a její ruku v mé ruce.
„Dneska jsi tam pěkně řádil,“ konstatuje nejkrásnější dívka Všenor, která vždy sedává pouze u protekčního stolu kapely a která je neustále obletována těmi nejrespektovanějšími maníky.
„Ten tvůj striptýz taky nebyl špatnej,“ přiznávám uznale a mám před očima scénu, kdy se ona v šejkujícím kruhu postupně a elegantně svlékla až do spodního prádla. Mimochodem pravděpodobně tuzexového.
„To byla jen taková blbost,“ ještě unaveně zašeptá a pak se jí hlava sveze níž a níž, až na má stehna, kde usne jako malé dítě.
Sedím ztrnule s tímto pokladem v klíně a snažím se nevnímat okolní závistivé pohledy. Hlavně Bohoušův. Vlak drkotá, Monika pravidelně oddychuje a já se bráním pozvolna přicházejícímu vzrušení. A v tomto dialektickém rozporu jsme dojeli až na Smíchov. Vlak zastavil, ještě párkrát cuknul, což Monice stačilo k tomu, aby se okamžitě probudila, ladně protáhla, letmo mě políbila a vystřelila jako čiperka pryč.
„Slyšela jsem, že sháníš bony na džíny,“ zamává mi na rozloučenou. „Stav se ve středu ve Vagónu, něco budu mít!“
Ani jsem se nestačil zeptat, zda po bůru, a byla pryč.
Jako ten dodatečný Ježíšek.
*
Ranní budíček dozorčí odpískal a předpisově odeřval tak jako každou neděli o hodinu později. To znamená v sedm. Přesto jsem byl vzhůru o něco dříve, a to díky vojínu Milanu Míčovi, který okupace neokupace předváděl na chodbě svou oblíbenou hru. Cestou ze záchodu odchytil vojína Jakoubka, jenž postavy malé, nemohl se ani bránit a dokonce neměl již ani možnost zbaběle uprchnout. Míčova exhibice totiž spočívala v tom, že takto slabého jedince bezohledně zatlačil do kouta a tam za řevu: „Boha jeho, já bych jebal!“ pantomimicky předváděl to, na co i intenzivně myslel.
Vojín Míča nepatřil v té době k procentuálně nezjištěné menšině (dnes 4 %), jak by si mohl ctěný čtenář domyslet. Byl pouze povahy veselé, mysli nespoutané a hlavně sexuální touhy nekonečné. Vojín Míča nebyl totiž díky nejenom této své mysli, ale i momentálně probíhající nepříznivé mezinárodní situaci čtrnáct dnů doma. Nepřející vojenští páni mu za těchto podmínek nedovolili navštívit svou krásnou a opravdu všemi vnadami obdařenou mladou ženu, jež mezitím v nedaleké Třebíči sama pečovala o jejich malinkého synka.
Vojín Míča, ten bláznivý recesista, byl totiž na rozdíl od nás skoro rok ženatý. A nebýt vojny, dokonce šťastně ženatý. Kolikrát já už musel vyslechnout jeho barvité a vždy prožívané líčení poslední civilní dovolené, kdy se s celkem neznámou dívkou rozhodli prožít dvě neděle horkého léta na zapůjčené chatě. Nemohu a ani nechci opakovat všechny detaily tohoto divokého sblížení, kdy mimo životně nutných nákupů snad ani neslézali z postele a kdy jako dvě hrdličky skončili dovolenou zničení, nevyspalí, pokousaní a poškrábaní. Bylo tudíž logické, že Milan po narukování na letiště Líně brzy dostal krásně vymalovaný dopis, kde mu bylo radostně oznámeno, že bude otcem.
Byla tedy svatba a na úpěnlivou žádost novomanželů, i všech vlivných známých, došlo k přeložení do místa jejich bydliště, k nám do Náměště.
Bohužel výměnou za Jardu Nováka, skvělého kamaráda z Vršovic, jenž by se stoprocentně stal jedním ze zakládajících, a hlavně platných členů společnosti AIR- INDIA.
Však osud tomu chtěl jinak, Jarda odjel do Plzně a k nám z jara nastoupil vojín Míča. Zpočátku jsme tomu moc rádi nebyli, ale Milan si nás svou naivní bezprostředností postupně získal. Byl neustále usměvavý, z mazáků si dělal srandu (i když oni to ani kolikrát nedokázali pochopit), byl zkrátka neustálým zdrojem tak bláznivých nápadů, že jsem si až říkal, co vlastně udělá z kluka chlapa? Když ne vojna a ani ne manželství, tak co tedy? Kriminál?
Jeden krátký příklad za všechny: Bylo to jedné květnové neděle. Počasí krásné, v kasárnách nuda, já na vycházku nárok neměl a Milan měl zase nějaký ten trest, což při jeho povaze nebylo vůbec neobvyklé. Co tedy dělat?
„Šel bych aspoň na pivo,“ prohodil provokativně Míča.
„Já taky, ale nemám peníze,“ odpovídám.
„To já taky ne, ale věděl bych…“
A to už znamenalo zrození zase nějaké té geniální myšlenky, která se v tom jeho mozku musela už hodně dlouho probublávat na povrch a čekat na svou jedinečnou příležitost.
A ta nyní nevyhnutelně nastala.
„Tuhla jsem prolézal ty kůlny, co je uhlí,“ pokračuje Míča, „a za jedněma zavřenejma dveřma jsem objevil obrovskou hromadu obilí.“
Obilí?“
„Jo, obilí.“
„A na co je nám obilí?“
„Nám na nic,“ dává mi úšklebkem najevo mou zabedněnost. „To převezou asi na prapor, prasatům, ale my toho můžeme využít.“
„Jak, prosim tě?“
„Jsou tam i pytle,“ zatváří se spiklenecky, „ a když jeden odtáhneme do Hartvíkovic…“
Už mi svítá: „A za kolik myslíš?“
„Za padesát určitě, a to je přes pětadvacet piv!“
„Tak na co čekáme?“
Přes „zavřené“ dveře jsme se dostali celkem jednoduše, pouze se odstrčilo pár prkének, zrní bylo napytlováno také hned, i když jsme ho tam hrabali dlaněmi jako nějací psi norníci. Raději více, ať nám z toho pořádně kápne – a jde se!
Museli jsme být asi hodně nenápadní, když jsme se v maskáčích sunuli přes letištní plochu střídavě s velkým pytlem přes rameno. Ze začátku legrace, těšíme se na pivo a Milan si ještě dodatečně plánuje, že když ho nepustili domů, že by tam mohl nad rámec akce přeříznout i nějakou tu dorostenku. Ale jak šly metry, už slevoval, už raději jenom to pivo a pak, ať už tam jsme.
Zkuste jít přes tři kilometry s pytlem zrní na zádech. Nejdříve junáci, potom klopýtající Burlaci a k Hartvíkovicím jsme dorazili již jako dvě pokřivené zrůdy, které ten pytel nesou spíše po čtyřech.
Ale dorazili jsme.
Milanovy nápady se musely vždy dotáhnout až do konce.
Nevím, jestli se ten prokletý pytel zrní pod schody hospody snesl z nás, či my z něj, ale každopádně jsme vešli do prostor výčepu jako dva Quasimondové, kterým se navíc ruce i nohy klepaly tak, že jsme se neuměli ani spořádaně posadit na židli.
No jo, vojáci, pomysleli si strejci a pokračovali v rozehrané partii prší.
Mladá paní Dvořáková nám donesla dvě piva, která jsme svými zraky přímo vzývali, ale která jsme nemohli ani bezpečně uchopit. Až za chvíli, po skončené třesavce mohlo dojít k hlubokému napití. Spíše vysátí. Ale to již Milan obíhá dědky i strejce a: „Perfektní zrní, pro prasátka, pro slepičky, jenom za padesát!“
Konečně bude naše nadlidské úsilí po zásluze odměněno.
A bylo.
„Dej pokoj, mladej!“ – „Neruš při hře, vojáku!“ – A nakonec sborově: „Proč bysme kupovali zrní, když si ho móžeme vzať v družstvu, co chceme. Ha, ha ha!“
Taková to tenkrát byla osvícená doba.
Já již druhé pivo na stole, v kapse ani desetník, co dál?
Však vojín Míča jako vždy nezklamal.
Prodal obě naše čepice po deseti korunách, my ještě chvíli poseděli a při návratu zpět byl ten nenáviděný pytel zrní pod schody svorně pomočen.
Zkrátka s Míčou nebyla nouze o dobrodružství.
A teď tu morduje Jakoubka. Všichni se smějeme, Jakoubek kvičí, ale i on ví, že je to legrace. A dneska díky za každý její záblesk.
Co nového v Praze?
- Okupanti vnikli násilím do budovy ministerstva dopravy, kde údajně hledali zbraně, avšak místo toho ničili veškeré zařízení a navíc postřelili vrátného. Zároveň pronikli i na ministerstvo zahraničí, které tak není v současné době schopno vykonávat svou funkci.
- Do rozhlasu začaly docházet petice občanů i organizací, které volají po vyhlášení neutrality.
Bác!
To by byla rána! Už žádná Varšavská smlouva, žádní Rusáci a možná ani tak velká armáda.
To bychom mohli brzy i domů. Tak tomuhle já fandím.
Ještě o tom při typické nedělní snídani (vánočka, jogurt, marmeláda, máslo a bílá káva) vzrušeně diskutujeme a hlavně doufáme.
Byla by to opravdu krásná naděje. Pro nás i okupované Československo.
Ale teď přijíždějí tři vétřiesky, my si bereme z polních ešusy na později dovezený oběd a nastupujeme. Směr – Kramolín. Cesta je známá, vzduch sychravý a nás občas míjející sovětská vozidla zlověstná.
Blíží se neodvolatelně podzim. Ten melancholický čas, jenž neúprosně vystavuje účtenky za prožité odcházející léto. Jak jste si vedli, panáčci? V létě a na jaře roku 1968? Jakou vám mám připravit zaslouženou odměnu? Nepromarnili jste ten vzácný, drahocenný a již nikdy neopakovatelný čas? Co jste s ním udělali? Jak jste s ním zacházeli? A co všechno jste vůbec ještě zprasili?
Zprasili jsme toho asi dost, když musíme mlčky míjet ta tmavozelená vozidla s provokativně nabarvenými bílými pruhy.
Vojáky v hranatých maringotkách…
A zprasili jsme to vůbec my? Jenom my? Jenom těch 99 pragováků? Anebo i někdo jiný? Třeba ten s tím srostlým obočím…
Komu vůbec po těch letech děkovat?
Začínající podzim byl znát i na obrovském a širém lánu, kam nás teď přivezli. Sice se pozvolna klubal další příjemný sluneční den, ale po včerejším dešti bylo rozorané pole rozbahněné, kluzké a na omak studené. Studené , kluzké a hlínou obalené byly i v řádcích roztroušené brambory, které jsme v předklonu sbírali do košů a postupně vysypávali na přistavené valníky. Za chvíli se z nás stali takoví malí hlínění golemové, které nevyrušil z monotónní robotské práce ani občas do hlavy udeřivší , také hlínou obalený, brambor, poselství to nějakého dobrosrdečného kamaráda.
Byla to práce tak radostná, že jsme se smíchy i občas po zemi váleli. Přesněji řečeno, válel se ten, kdo občas uklouzl, a smáli se ti ostatní.
Vysvobození přišlo až něco po desáté.
Traktor s valníkem již napytlovaných brambor přivezl nejen jakéhosi místního organizátora, ale i zaslouženou svačinu, jež sestávala z kusu kabanosu, měkkého chleba a jedné láhvové dalešické desítky.
Ne, že by sváča nebodla, ale mě spíš zajímal ten organizátor, snad i předseda, který potřeboval tři chlapy na nakládání pytlů do vagónů. Na nádraží. V Náměšti.
Vylétneme s Pítrem jako diví, vždyť takové terno se hned tak nevidí! V klidu, v suchu, mezi lidmi vyložit občas jeden valník, potom jedno i dvě pívečka v nádražní restauraci a pak třeba zase nějaká ta fůra. Vždyť kolik toho ta naše parta ulejváků může do odpoledne nasbírat. Rekreace, lázně…
Jako třetí se hlásí i Milan Míčů. Jaksi tajemně a zadumaně. Asi má zase nějaký ten geniální plán.
Jako bych jich již několik nezažil.
Leč vidina pohodlí je silnější a tak se nakládáme na valník, sluníčko začíná hřát, traktůrek drkotá k Náměšti a mně se zase klíží oči. Jsem ukolébán, nespím ani nebdím, spíš zase vzpomínám.
Na tu bláznivou zimu 1966-67.
Předvojenský řidičský kurs v rámci Svazarmu začal opravdu grandiózně. Po pár lekcích základů vyhlášky č. 80 a jedné společné hodině strávené na jakémsi amatérsky vyrobeném trenažéru nás nahnali rovnou do všech těch pragovek V3S i S5T, kde nás při každé, byť i sebenepatrnější chybičce instruktoři mlátili, fackovali a řezali jako koně. Já se nemohl doma ani svléknout, aby naši nespatřili celou tu mozaiku modřin táhnoucích se po pravé straně mého neduživého těla. Byli jsme holt jenom obyčejní branci, kterým socialistické zřízení umožnilo získat profesionální řidičský průkaz za pouhých 300 korun.
Jinak byly podmínky celého výcviku demokratické:
1) Drž hubu i krok a budeš mít kvalitní řidičák na celý život.
2) Kdykoliv můžeš z kurzu řidičů kolových vozidel odstoupit, ale pak musíš zpětně zaplatit dle civilního sazebníku všechny odježděné hodiny i všechny hodiny strávené na učebně, což znamenalo za měsíc již 700 Kčs , za tři měsíce 2000 Kčs atd. až do běžně účtované ceny.
Kdo by na to měl. Lépe se zapřít a i za cenu výprasku ušetřené peníze propít v pivech. Což jsme i pravidelně po každém výcvikovém dnu dělali. Společně jsme si sdělovali své zkušenosti, společně jsme proklínali bezcitnost instruktorů, společně jsme slibovali pomstu a společně jsme stejně zase šli jako berani na další plánované jízdy.
Ale byla to tenkrát dobrá společnost: správný šílenec Láďa Brunclík, Milan Děkan, Jarda Novotný, „Anča“ Beránek, Karel Formánek a další a další, kteří doplnili naši polorozpadlou partu a kteří spoluurčovali i její další vývoj. Nelze opomenout ani ostatní přátele ze Strašnic: beatníka Jirku Hamerníka i stále se neúspěšně léčícího alkoholika Mirka Storáda. Taková to byla najednou divoká a nesourodá tlupa.
Přes týden se posedávalo po strašnických hospodách, v pátek jsme pravidelně chodili do salonku u Fleků, kde hráli na kytary zimou k nečinnosti odsouzení skvělí trampíci.
Sobota na Kubáni, v kavárně, a neděle přiblblé pražské čaje. Až jsem jednou potkal na Václaváku Maocetunga. Samozřejmě že se tak nejmenoval , byla to přezdívka ze Schodů, neboť neustále nosil na klopě odznak tohoto Kormidelníka Velké Čínské Kulturní Revoluce.
Proč?
„Perou se s Rusákama, a to se mi líbí!“
Nikdy jsem nesondoval jeho ideologické svědomí, leč teď jeho informace byla inspirující.
„Proč nejezdíte v neděli do Všenor? Schází se tam celá dřívější správná sestava.“
„Ve Všenorech?“
„Jo, přijeďte a uvidíte.“
A my přijeli, viděli a až do konce sezóny zůstali.
Tak se nám tam líbilo.
A to i přesto, že většinu jmenovaných jsem po vojně již nikdy neviděl…
*
Řidič traktoru přistavil naučeně valník k prázdnému vagónu zvanému dobytčák, demonstrativně pokynul rukou k jeho otevřeným dveřím a stejně demonstrativně zaplul do nádražní restaurace. Nu což, pytel na rameno, po prknu do vagónu, bum na zem a jde se pro druhý. Ve třech to docela jde. My s Pítrem se usmíváme, neboť se na zasloužené zaplutí také těšíme, pouze Míča je pořád zadumaný.
„Co je?“ říkám mu. „Boleji tě zuby?“
Míča vztekle mrskne pytlem do rohu vagónu, poté se na nás provinile podívá a spíše se tak zeptá: „Budete hodně nadávat?“
„Proč?“ nechápe Pítr.
„Mně jede totiž za pár minut vlak do Třebíče a já musím, já už to, kurva, nevydržím! Pustíte mě?“
Co na tohle říci. Je pravda, že ve dvou se nám bude skládat hůř, ale než se traktor znovu vrátí z Kramolína, pohoda.
„Zmiz!“ mrknu na něj a vděčný Milan nás začne tak bouřlivě objímat, že mám dojem, jestli se už u něj nejedná o imaginární milostnou předehru.
„Díky!“ zařve ještě a prchá k prvnímu nástupišti, kam zrovna přijíždí vlak do Jihlavy. „Za tři hodiny jsem zpátky. Vydržte!“
To víš, že jo, popřejeme mu, vyložíme ještě těch pár pytlů a jdeme vystřídat kramolínského traktoristu. Ten zrovna dopíjí, my si objednáme a: Petře, na zdraví!
To zdraví mělo však velmi krátkého trvání, neboť ten jezeďák ještě ve dveřích škodolibě haleká: „Chlapi, máte tam další fůru!“
A vskutku, za naším vyprázdněným valníkem už netrpělivě troubí další šohaj, maje jistě před očima také svou zaslouženou pěnivou odměnu.
Ani tedy to pivo nedopijeme a letíme vykládat. Teď už je to o něco horší, dost namáhavější, a hlavně deprimující, zvláště když se staví do řady další a další traktor.
Boha jeho, byli jsme podvedeni. Nejenom nádeníci pro Kramolín, ale snad pro celý třebíčský okres. A do toho jakýsi nádražák, že ty pytle musíme štosovat až ke stropu vagónu, takže je tam nejen donést, ale i vyvzpírat do výšky pro nás nedosažitelné. Přesto se o to snažíme, stávajíce se při tom zábavnou atrakcí usmívajícím se traktoristům.
„Odkaď jste?“ ptá se jeden letitější, a když po pravdě odpovíme, že z Prahy, soucitně se rozhlédne po ostatních a předvede nám grif člověka, který se snad z pytlem brambor na zádech již narodil. To padesátikilové závaží je v jeho rukou jako pírko, jež mu pluje za opáleným zátylkem a pak jako vážka vylétne až na horní řadu pytlů námi nabastlených.
Je to hračka, když to umíš.
Jako všechno v životě.
Zkuste koulet plnou popelnici, vyprojektovat atomovou elektrárnu, obrousit klikovou hřídel pro zaoceánské parníky či politicky kormidlovat českou společnost v roce 1968. A bez jakékoliv přípravy.
To nejde.
A nešlo.
Ale přesto jsme přežili. Nějak jsme to odlopotili, odklopýtali a odbalancovali.
Míča a pytle. Do pytle! Mělo mě to trknout hned.
Míča!
I ty jeho tři hodiny jsou v pytli a on také.
S obědem na nás samozřejmě zapomněli, a když pro nás ve čtyři přijela naše vétřieska plná rozjařených kluků, kteří již od dvou v Kramolíně propíjeli svůj honorář 50 Kčs, uznal jsem konečně, že na vojně se nemá nikdo nikam dobrovolně hlásit. Jinak je s ním příslušně vyjebáno. I ten Míča s námi vyjebal. Doslova.
Leč to je život.
Zatímco kamarádi si prozpěvují, my s Pítrem ležíme skroucení na sedačkách jako lazaři, lapáme po dechu, a trpíce svalovou horečkou, navzájem se ujišťujeme, že nepozřeme nikdy žádnou bramboru, i kdyby to mělo ohrozit naší biologickou existenci.
Což byla samozřejmě hloupost. Tak jako lidský organismus potřebuje ke svému alespoň omezenému fungování škrob, tak i lidská společnost potřebuje alespoň trochu té demokracie. I když ledasčím omezené. A teď je omezená až dost. Jsme pořád okupováni, i když každý další den otupuje odhodlání, smiřuje svědomí s realitou a vede ke kompromisům.
Ale co se teď děje na pluku, to tedy ne!
Před naším kinosálem, před svatyní ilegálně působící organizace AIR- INDIA stojí zástup ruských vojáků, kterým nějaký to přednormalizátor umožnil sledování filmového představení. A pokud já vím, máme na skladě pouze Čingischána. Imperialistům imperialistické.
Letím bez ohledu na sabotující svalstvo za Luďkem do promítací kabiny a chci řvát, co je to za bordel, co je to za kolaboraci, co je to za svinstvo.
Chci řvát, ale neřvu. Vida stydícího se promítače, který pouze bezmocně krčí rameny a ukazuje palcem kamsi nahoru, až na vedení pluku, až na ministerstvo, až…
Chápu.
Složité mezinárodní situace mají většinou jednoduchá řešení. Tím naším řešením je opět elektrikář Jakoubek, jenž je díky své podváze spoustou ochotných rukou vymrštěn až do výše skříňky s hlavními pojistkami – a je tma.
Žádný Čingischán, žádná družba – teď je mezi námi opět ta nejtemnější hranice.
Brati!
Okamžitě se rozprcháváme, dělajíce si další zářez na pomyslné pažbě. Další rána našim okupantům. Neuvidí Čingischána.
Samozřejmě, že ho viděli. Již v té době bylo dost ochotných rukou, dost předvídajících „ryzích“ charakterů, dost tzv. internacionalistů, dost neideologických ideologů, kteří zrakem Libušiným dokázali předurčit, kam že se to velké město a jeho sláva bude ubírat.
Ale to nic neubírá nehynoucí slávě velectěné společnosti AIR- INDIA, jejíž mimořádné zasedání jsem okamžitě po skončení filmové produkce svolal do promítací kabiny. To zasedání mělo jediný bod programu: likvidaci nadbytečných zásob, jež by mohly, nedej bůh, v budoucnosti padnout do rukou nepřítele.
A teď, milý čtenáři, konečně trochu historie: Společnost AIR-INDIA nebyla ustanovena den ze dne, natož pak s oficiálním požehnáním velitelských špiček. Vznikala pozvolna, tvarována bezohledností našich mazáků, motivována láskou ke svobodnému životu, k odkazu beatnické generace šedesátých let a v neposlední řadě i steskem po něčem, co nám dříve připadalo běžné, normální, všední a nudné, což byl život v té naší blbé, kritizované, ale milované Praze.
Základnou byla promítací kabina našeho pluku. Luděk, byť byl naším mazákem, projevil tolik vstřícnosti, že jsme v této kabině mohli trávit i ty vzácné střípky našeho volného času v prvním ročníku. Zde se poslouchal magneťák, vzácné dovezené desky i byla možnost soukromě si pustit zrovna došlý film. Třeba Perný den.
Ovšem toto byl pouze embrionální stav společnosti. K jejímu zocelení došlo až při jedné černé vycházce, kdy jsme všichni bezstarostně popíjeli ještě ve staré hartvíkovické knajpě, když v tom nejlepším vtrhla dovnitř lítačka neboli pohotovostní služba naší Lidové armády, či ještě lépe horda krvežíznivých vojáků z praporu, kteří za každého zajatce měli šanci na tak vzývaný opušťák.
A i když byli v přesile, a my totálně ožralí, přesto jsme po vzoru hrdinů pozdějších akčních filmů dokázali neohroženě prchat před těmito strážci zákona přes všechny ty zahrady, parcely a záhumenky, abychom se opět všichni v pořádku setkali v promítací kabině, kde jsme si za neutuchajícího jásotu vyřvali nadšeně něco jako mýtus. Já průběh této hrdinské epopeje několik dnů poté smolil na Luďkově psacím stroji a je jen neodpustitelná škoda pro historickou literaturu, že se neuchovala. Možná že je v tajném trezoru některého ze zakládajících členů: Luděk, Pítr, Petr, Miloš a já.
Proč AIR- INDIA?
Kdybych byl tehdy redaktorem některého našeho časopisu, třeba Mladého světa, kladl bych asi i já takové otázky.
REDAKTOR: Proč zrovna název AIR- INDIA?
JÁ: Sloužíme přece u letectva, proto název letecké společnosti.
REDAKTOR: Ale proč zrovna AIR- INDIA?
JÁ: Předpokládám, že sledujete dění ve světě, a proto musíte vědět, že George Harrison je v současné době okouzlen nejen Maharashiho transcendentální meditací a indickou hudbou, ale vůbec celým budhistickým myšlením. Proto spojení Indie s letectvem.
REDAKTOR: Ale co vám, vojákům základní služby socialistického státu, může dát budhismius?
JÁ: Kámasútra, pane redaktore. Kámasútra, to je náboženství, pro které bychom snad i bojovali.
REDAKTOR: Myslím si, že trochu odbočujeme. Pan Harrison se kladně vyjádřil i v otázce drog. Jak to řeší vaše společnost?
JÁ: Pane redaktore, my drogovou závislost odsuzujeme, hlavně proto, že je nám finančně nedostupná. Přesto se jí tak bezhlavě nezbavujeme, ale uzpůsobujeme ji podmínkám naší socialistické vlasti. Zkrátka, meditace je nutná a my ji z objektivních příčin museli zúžit na pivo a panáky (hořké).
REDAKTOR: Ale co služba vlasti? Pojetí budhismu nedovoluje zbavit života ani jednoho tvora. Třeba žížalu nebo mravence.
JÁ: Tuto zásadu budeme muset samozřejmě jako příslušníci tohoto státu porušit. Brzy! (Mimo diktafon.) Teď mluvím o komunistech!
REDAKTOR: ( Mimo diktafon.) I já podepsal 2000 slov.
Takže tak nějak vznikla AIR-INDIA. Plakát této společnosti přivezl z dovolené Petr, fotili jsme se s ním a připadali si jako apoštolové nového věku.
Ale kterého?
Jenže činnost tohoto spolku byla zcela závislá na kulturním prostředí okolo promítacího sálu. A Luděk měl jít do civilu. Kdo za něj?
Konkurz na promítače byl vyhlášen již z jara.
A kde že se konal?
V Praze.
A kdo že se přihlásil?
Petrové, Miloš a já.
První jeli Petrové a dokázali za čtrnáct dnů udělat takových průserů, že další Pražáci již neměli nárok.
Ale co, i tak promítací sál bude dále náš. Bude patřit společnosti AIR- INDIA!
A tam jsme se i navečer všichni trousili.
U nás na rotě má dozorčího Laco, důležitě postává u stolku a vypíná svou kohoutí hruď dekorovanou červenými šňůrami.
„Hele, Laco,“ instruuji ho, „jsme s Milošem buď v kinosále, nebo vedle v kanclu. Kdyby něco, tak tam brnkni, nebo někoho pošli. Jasný?“
„Igen, jasný,“ tváří se starostlivě on, “ ale Míča je stále v piči.“
„Teď máš zase pravdu. Doslova, ale neboj , on se vrátí. Nikdo není robot,“ uklidňuji ho a prchám vstříc již dříve rozjeté ilegální akci.
A že ta byla opravdu ilegální.
Tak ilegální a tak zločinná, že jsem byl již začátkem tohoto týdne téměř smířen s osudem vojenského vězně v Sabinově.
Již jsem se viděl v temné cele, při nelidské dřině v kamenolomu i při neustálých nočních poplaších a následujících mnohakilometrových přesunech, kdy máte betonové samopaly a olovo v plných polních.
Aspoň tak jsem o tom slyšeli.
Aspoň tak jsem s tím i počítal.
Zase ten náš geniální Míča…
Začalo to poslední neděli před invazí. Budeme-li protokolární, 18. srpna 1968.
Co se dělo ve světě? Do naší vojenské poloizolace samozřejmě proniklo, že nás přijel podpořit rumunský šéf Caaucescu, jenž si ten socialismus u nich také dělá dle svého, sice po komunisticku, ale bez Rusáků. A proti nim nám prý i případně pomůže, pročež byla podepsána i nová spojenecká smlouva. Pokud pátrám v mé chatrné paměti, tak něco jako Malá dohoda už tu bylo před 2. světovou válkou. Pepík Brožů, zvaný v Jugoslávii Tito, nás navštívil hned začátkem měsíce, takže se historie opakuje?
Těžko.
Tenkrát nám jejich pomoc byla houby platná, a teď tu nikde není žádný Hitler. A že soudruzi z okolních států prskají? Jejich problém. Teď máme přece OSN, Radu bezpečnosti a smlouvy o vzájemné spolupráci.
A hlavně: květinová šedesátá léta dvacátého století.
We make love, not war!
Nás spíš zajímalo, kdo vyhrál poslední Houpačku, a termín blížícího se hromadného zájezdu do Vídně. Což by bylo opravdu hezké.
Ale hezká byla i tato neděle, vzduch voněl romantikou a touhou po dobrodružství. Naše mladá srdce bila očekáváním obojího, a proto AIR –INDIA, jejíž členové většinou neměli z objektivních důvodů na nějakou tu vycházku nárok, vyhlásila výjezdní akci. Sraz v 15:00 za železnou oponou. To znamená že na civilní silnici do Hartvíkovic. Jelikož společenské oblečení nebylo doporučené, každý dorazil, jak chtěl. Luděk a Miloš v kopřivácích, já i oba Petrové v civilu.
No, v civilu.
Již z jara jsme si každý dovezl z Prahy nějaké to triko, vytahaný svetr a džíny. Tuto vzácnost každý ukrýval, jak mohl. Já za zadním sedadlem svého gázu a kluci někde na stojánkách, v bednách na nářadí. No a pak stačilo vyjít v teplácích ven, na osamocených stanovištích se rychle převléknout a na větru civilní imaginace vplout do normálního života.
Proč si nepřiznat, že tento život začínal a (zatím) končil na terase našeho hartvíkovského kulturáku.
Ty lehké drogy jsme si museli zkrátka chtě nechtě aspoň trochu dopřát.
A tenkrát s námi vyrazil i náš drahý Míča. Sice jenom v maskáčích, ale zato energičtěji. Sedíme na terase a jemu neunikne ani jedna sukně, šustnoucí se na návsi. Jelikož ta místní děvčátka ale už také většinou nosila džíny, spíše by se mělo říci, že mu neunikl ani jeden dívčí zadek. A jak to komentoval, jak si při tom pomlaskával, dokonce i funěl. Živočich.
Ale proč ne. I my je už známe jmény. Sedí na lavičce, hihňají se, jejich šéfová, urostlá a energická Šárka, jim cosi neustále předkládá a my v rytmu Milanova funění a občasných neartikulovaných výkřiků jenom čumíme.
„No tak, kluci,“ vytrhuje nás z nirvány Filip, jeden z mnoha místních kluků, „tož, popojedem!“ A už máme před sebou hořké.
A pak Olda.
A pak i děda Dvořák.
„Líbějí se vám naše baby?“ povídá. „Sú to parádní kočky. Jak se u nás říká, betálné. „Ale pozor,“ zvážní, „jedno pomuchlání a sú zásnuby. u nás se to bere vážně!“
Jasně, dáváme mu v duchu za pravdu, ale další hořké ještě více vyburcují již tak Míčou vsugerovanou fantazii. Bohužel padající soumrak nejprve snižuje a pak i znemožňuje výhled do exteriéru.
A teď přišla akce (ekšn) !
Naše společnost nikdy nevyrážela na své spanilé jízdy bez náležitého týlového zabezpečení. Tím jsme se tak trochu lišili od ostatních, kteří se i v rámci řádné vycházky cpali, nevím proč, do té bláznivé Náměště, kde mimo nám nic neříkajícího historického centra bylo pouze lampasácké sídliště s jednou sídlištní restaurací, jejíž štamgasti měli bez ohledu na své momentální svršky všichni khaki ponožky, hnědé polobotky a vzadu na vlasech vytlačený pruh od brigadýrky. No a ti ostatní se tam ožrali, udělali průser a byli po právu zavřeni.
My ne.
Spolehlivý dozorčí roty, či někdo jiný, měl vždy k dispozici telefonní číslo hartvíkovické zotavovny a při jakýchkoliv potížích zvonil ve výčepu telefon.
„Máte kontrolu stavu na rotách!“ přiběhne k nám vedoucí a „ekšn“ se rozbíhá.
Naházíme na stůl v drobných svou útratu.
Začíná odpočítávaný čas : 0:00.
Filip a jeho kamarádi startují u schodů zaparkované motorky.
Čas 00:02
Nasedáme i ve třech a jedeme k letišti. Nejenom k letišti. Jako zkušení motokrosaři nás kluci zavezou až k přistávacím drahám.
Čas 00:08.
Běžíme na svá tajná stanoviště a převlékáme se.
Čas 00: 12.
Vbíháme na rotu, kde končí kontrola stavu.
Čas 00: 16.
„Kde jste byli?“ sice rámusí dozorčí posádky, ale na argument, že večerní běh je nejlepším receptem na dobrou kondici vojáka, nemůže nic namítat.
Čas 00:20.
Jsme nedopití, neukojení, nedodělaní!
Jdeme tedy do letištního klubu, ale ten je dnes zavřený. Jeho šéf, svobodník Sedlák, má vycházku.
Co teď?
Ach, já zapomněl. Měli jsme s sebou Míču.
Pouze on si všiml, že železný poklop, kterým se do army spouštěly pivní sudy, je dnes nezamčen.
Pár skoků, mizí v hlubinách, chvíli nic, a potom je za svitu lamp vidět pouze jeho ruka, jak z podzemí staví na obrubník nejdříve láhvová piva, potom nějaké víno a nakonec láhve rumu, vodky, borovičky a čeho já vím ještě.
Máme ho zklamat?
Ne!
Celý ten poklad bereme do náručí a odnášíme do promítací kabiny, kde je různě rozstrkán, ukryt a vůbec zamaskován. Potom každý vycucáme jedno teplé pivo, nějak nám to dojde, že jsme se vlastně dopustili krádeže, ale je těžké obrátit tyto kroky zpět, takže to necháme na ráno.
Ráno jsou výčitky svědomí ještě silnější. Snad bychom to měli i vrátit. Večer. V noci. Určitě! Na tom se shodneme.
Kolem desáté dopoledne jdu koupit do army kapitánu Veverkovi 15 dkg vlašáku, tři rohlíky a startky. Čím jsem blíž, tím se víc bojím, a když vidím před armou auto VB i jeho příslušníky, jak cosi sepisují, je to jasné!
Sabinov, kobka, kamenolom, betonové samopaly!
Již jsem si v duchu říkal i sazbu: snad ne víc než půl roku, a to mě i v tom momentálním šoku trochu uklidnilo. Vždyť co je to půl roku?
Byl jsem zkrátka opět smířen se svým Osudem.
Samozřejmě že vše bylo nakonec jinak. VB tam byla kvůli požáru elektrické instalace v letištním klubu. My večer láhve vrátit nemohli, protože sklep byl již zamčený, a na mou nenápadnou otázku paní vedoucí koncem srpna, zda nedošlo při inventuře vzhledem k invazi k nějakým škodám, mi bylo odpovězeno, že se do toho korunově celkem vešli.
Tak kolik na nás museli vydělávat normálně?
Bez zásahu vojína Míči.
A tyhle tajné zásoby byly nyní ukryty v promítací kabině a hrozilo reálné nebezpečí, že se dostanou do chtivých rukou nepřítele.
Což jsme nemohli jako vlastenci dopustit.
A proto se AIR- INDIA disciplinovaně jako jeden muž teď sešla k likvidaci tak strategického materiálu.
Ale před touto bitvou, jež naposled vzplála, si ještě v kanceláři v klidu poslechneme nejčerstvější zprávy: - V 11:00 hod. jel po Švermově mostě nákladní vůz značky Robur, po kterém bylo stříleno. Odražené kulky zranily dva chlapce, z toho 20letého velmi vážně. Kulka zasáhla játra.
- Na Staroměstském náměstí diskutovali chlapci se sovětskými vojáky, když vtom se jeden z důstojníků na jednoho rozeřval a ranou do zátylku ho srazil k zemi. Až ve 12: 45 byl sovětskými vojsky propuštěn.
- Byla obsazena městská správa VB.
- Na dopoledním jednání NV hl. m. Prahy prohlásili styční důstojníci okupačních armád, že na každého, kdo bude psát v noci hesla nebo vylepovat plakáty, se bude střílet.
(Tak to už známe ze včerejška. V tom jsme tu Prahu trochu předběhli. Bohužel.)
- Národní shromáždění se znovu přihlašuje k vládnímu prohlášení z 28. dubna 1968 a k akčnímu programu KSČ, v nichž je úplně jednoznačně vyjádřena sounáležitost ČSSR k socialistickému společenství. Prohlášení neutrality by bylo právně neúčinné.
Co k tomu dodat? Komunisti nikdy nepřekročí svůj stín, a proto, kamarádi, do boje! Buď zvítězíme, nebo všichni jako jeden muž padneme!
Nahrneme se tedy do promítací kabiny, každý se snaží být v první bojové linii, každý se snaží zlikvidovat co nejvíce strategického materiálu. V kinosále bedny duní nejen tím temným stounovským satisfakcion, ale i matadorskými vzpomínkami na zlatej důl, jakož i vzpomínkami na jednu zemi, na jeden život, který byl a mohl být a není.
Pítr mlátí v rytmu prázdnou lahví o stůl, Luděk se všemu směje, Miloš už usíná a já jsem zase tam někde, odkud mě proti mé vůli unesli a kde bych dneska už balil bágl s nejnutnějšími věcmi a zajímal se o co nejrychlejší vlakové spojení za hranice. Ještě bych se asi stačil nostalgicky rozloučit s Prahou, s místy, kudy byl můj krátký život osudem někdy šťastně a někdy bezohledně vláčen. Každopádně bych alespoň na chvíli sešel po schodech do kavárny Metro, všeobecně zvané Vagón, kde jsou stolky i polstrované lavice seřazeny po obou stranách tak, jako by jste opravdu seděli v jídelním voze legendárního Orient- expresu.
Jenom bych krátce nahlédl, abych se ujistil, že to třetí kupé je teď prázdné. Že tam nesedí ona, Monika. Se svýma dvěma kamarádkami. Tenkrát tam seděly. Popíjely nějaký vermut s ledem a citrónem, byly všechny krásné jako z magazínu a já najednou stál ve dveřích v rozpacích jako buran.
Kdyby mě Monika nezahlédla, snad bych i zbaběle odešel.
„Hej, tady jsme!“ mává na mne rozpustile a tím vlastně zabrání mému hanebnému ústupu.
„Ahoj,“ přistupuji k boxu a již předem vidím nezbedné ohníčky v očích jejích kamarádek.
„Tak to je ten tvůj zajíček,“ vyprskne jedna.
„Ale stál by za hřích,“ doplní ji druhá.
„No tak, holky,“ zklidňuje je Monika, „je to jenom kamarád.“
„Kamarád taky rád,“ recitují teď obě.
Bože, kam jsem se to dostal. Krásné ženské, částečně pod vlivem alkoholu, zcela bez zábran, na to já nemám. To je na mě moc. Něco koktám, něco blekotám, takové ty běžné rádobysilné fráze, ale je vidět, musí být vidět, že jsem se svým sebevědomím v hajzlu. A do toho mi ta, co sedí naproti, strká zutou nohu do rozkroku a eroticky podbarveným hlasem šeptá: „Že by sis dal švédskou trojku?“
„Čtyřku,“ opravuje ji se smíchem ta druhá. „Jsme tu čtyři. Nauč se konečně počítat.“
„Neboj, já umím počítat moc dobře,“ ušklíbne se tahle svůdkyně, opět si obuje botu do lodičky a ťukne si s mým právě přineseným gruziňákem: „Ahoj a nezlob se, my takhle občas blbneme. Neber to fakt vážně, je to nemoc z povolání.“
„Jasně,“ souhlasím, aniž bych věděl s čím, a vypiji nervózně půlku číše. Gruziňák, dvanáct korun, to je u nás ve Strašnicích šest piv, to je celovečerní posezení s partou. Připadám si jako momentální zbohatlík.
Naštěstí se teď režie ujme Monika: „Holky, měly byste už jít. My tu teď máme ještě nějaký obchodní jednání.
„Á?“ konstatuje první.
„Á!“ vyprskne druhá, ale přesto se ladně zvednou, zakroutí zadečky ve vypasovaných minisukních, teatrálně zamávají a jsou pryč.
„Omluv je,“ usmívá se Monika, „měly asi těžkou šichtu.“
„?“
„No nekoukej jako vyvoraná myš. Tys ještě nikdy neviděl prostitutky?“
Ne, neviděl. Já jenom tušil, že asi existují. I když ony vlastně v tomto režimu ani existovat nemají. Také proč? Emancipace ženy je na nejvyšší možné úrovni a seberealizaci má každá právně zaručenou i naší socialistickou ústavou. A když přece jenom prostitutka, vždycky jsem si ji představoval jako postarší, alkoholem zmoženou osobu, jež láká do svého špinavého a temného brlohu sobě podobné alkoholiky, hazardní hráče a vůbec všechny ty živly zkaženého podsvětí.
Ale tohle byly naprosto krásné a mladé holky. Potkat je normálně na ulici, posvátně bych jim vykal, mluvil spisovně a považoval si za čest, že se s nimi mohu vést aspoň za ruku. Proč si nepřiznat, že vím o životě opravdu hovno.
A co ty, Moniko?
Kdo jsi ve skutečnosti ty?
„Tady máš ty bony.“
„Kolik?“
„Chtěls jich snad pětačtyřicet, nebo víc?“ vyklopí část peněženky, která se těmito poukázkami, vypadajícími jako losy nějaké pochybné loterie, jen hemží.
„Ne, stačí pětačtyřicet, to je akorát cena těch nových riflí, co se teď prodávají v Tuzexu. Je to po pěti?“
„Jo,“ zírá na mne Monika takovým podivným pohledem a zřetelně se baví.
Já si oddechnu, protože víc se mi našetřit ani nepodařilo, z ručky do ručky a teď se konečně mohu těšit na své první, opravdické a nové džíny. Ne už nějaké ty vietnamské přešívky či líčka nebo štrausky za několik stovek z druhé či i z třetí ruky.
První džíny.
Opomenu-li shánění bonů, kdy ještě nestáli veksláci na každém rohu, kdy jste tuto tuzexovou poukázku povinně dostával pouze výměnou za valuty legálně vydělané v kapitalistické cizině, teď již jenom zbývá prokázat při vstupu do prodejny Tuzexu několika ramenatým mužům zachmuřelých obličejů způsob nabytí. A to je při této nepatrné částce již hračka.
První opravdové a hlavně nové džíny.
I když je budu muset pořádně seprat, vydrhnout rejžákem na stehnech a mokré nechat na sobě uschnout, aby správně sedly. Přímo rituál, zasvěcení se bohu doby, vstup do společnosti vyvolených vyvrženců.
Jestliže mladší čtenáři nechápou, je to jen dobře. Asi by ani nepochopili, že se u nás na Vánoce dělil pomeranč na čtyři díly, a když já sežral ten bráchův, protože on jej nesnášel, byl jsem svátky nesvátky téměř seřezán.
Ale taková to byla doba.
Šťastná doba socialismu.
Oči mi svítí jako žárovky, už se vidím, jak v těch džínách kráčím po Václaváku, jak se holky otáčejí a něco si tajemně šuškají a já jdu a jdu a jdu…
Kam?
„Kam jdeš teď?“ ptá se Monika a její zářící oči jsou tak blízko.
„Promiň,“ usměji se. „Tak jako vždy někam. Do neznáma. Po cestě, která nikam nevede.“
„A proč?“
„Má snad každá cesta mít svůj cíl?“
Monika se také usměje, zapálí si cigaretu, jako by přemýšlela a pak, zároveň s vyfouknutím kouře, souhlasí: „Nesmí.“
„Co, nesmí?“
„Nesmí mít svůj cíl, protože pak bysme byli jako roboti, kteří mají přesně naprogramováno a načasováno, kudy ano, kudy ne a kdy a v kolik.“
Mám před sebou již druhý gruziňák, proč také ty džíny nezapít, jsem daleko více klidnější, uvolněnější a vstřícnější.
Což neplatí jenom o mně.
„Tak se zeptej,“ zabodávají se mi její oči do tváře.
„Na co?“
„No přece, kdo vlastně jsem. Copak jsi na to před chvílí nemyslel?“
„Ale ano,“ koktám.
„Tak kdo jsem?“ naléhá a její horká dlaň svírá mou.
„Já nevím,“ snažím se mlžit, ale její žádoucí pohled se nedá obelstít. „Teď zrovna seš báječná holka, krásná, chytrá, k zulíbání…“
Že jsme se po téhle větě začali opravdu líbat, to už tak nějak vyplynulo z toho všeho, ale že mi pak začala nejprve jemně a pak i dlouze brečet na rameni, to by dojalo i dřevěného Hurvínka.
„Já, já, já,“ zaznívalo mezi vzlyky, „já bych chtěla být taková. Já se tak i cítím. S partou ve Všenorech a teď i s tebou. Ty jsi tak upřímný, hodný a zatím až moc naivní kluk. Já, já, já ti to tak závidím. Všechno, tu radost z obyčejnejch džín, tvůj citově nezkažený pohled na holky i na lásku. Všechno!“
Zase chvíli bulí, pak se odtáhne, otře si oči a tvrdě dodá: „Já jsem taky kurva!“
Co teď říct: Já ti nevěřím. To nemůže být pravda. Máš to zapotřebí? Proč?
Já neřekl nic, ale to nevyřčené proč se asi vznášelo v našem kupíčku nejzřetelněji.
Další vodopád slov, že ne jako její kamarádky, ale občas, pro přivydělání, aby měla co na sebe a že se nechce vrátit domů, kde se pomeranč dělil na několik dílů.
Jsme jedné krve ty i já.
V této době asi ano.
Gottwaldovi vnuci si přetvářejí budování světlých zítřků dle svého.
Znovu ji obejmu, políbím a jen tak se zvědavě dívám do jejích vlhkých očí.
„Kamarádi?“ ptá se.
„Kamarádi,“ souhlasím upřímně.
„A- a chtěl bys mě?“
Chtěl jsem.
Ještě ve dveřích Vagónu, odkud do sebe zavěšeni odcházíme, se mě znovu ptá: „Ale opravdu jenom kamarádi. Já si lásku nemůžu dovolit.“
„Opravdu jenom kamarádi,“ políbím ji na čelo a vykročíme na Národní třídu.
Takovéhle kamarádství se mi totiž zamlouvalo.
Chápeš, Dano?
A potom přišel březen, psí počasí a já ani nepostřehl, že poslední zimní vichry ke mně donesly zpověď jednoho dřívějšího básníka, také určitě prokletého.
Prší, prší, liják zní
a já mám rád
bez lásky
holku perverzní.
Pak jsem Moniku viděl již jenom jednou...
*
Kinosálem teď duní:
Any old way you chose it
It´s got a back beat you can´t lose it
Any old time you use it
It´s to be rock and roll music
Luděk se stále směje, Pítr pořád urputně bubnuje, Petr se snaží napodobovat Lennona a Miloš již končí. Ještě ve dveřích nám pokyne a na závěr zaškytá: „A proč my nemáme taky svou hymnu?“
Proč?
Všechny oči se upřou na mne.
„Jakto, žes eště nenapsal pořádnou hymnu?“ vyjede i Pítr.
„Hymnu naší společnosti AIR- INDIA?“ přidá se Luděk.
Já? Proč já? Že jsem jednou v opilosti sesmolil jakousi epopeu o hrdinném útěku před muži zákona, to ještě neznamená, že jsem nějaký libretista, nějaký Tyl, či co.
Ale momentální atmosféra je neoddiskutovatelná.
„Hymnu, hymnu, hymnu!“ skandují teď ti blbci a mně nezbývá nic jiného, než si půjčit klíče od kanclu, tam se dopotácet, vložit čistý list papíru do psacího stroje a- pouze zírat na jeho neposkvrněnou bělobu.
AIR- INDIA, s čím se to rýmuje?
Mária, dia, via, alotria. Tak to ne!
Nořím se do toho všemi smysly, okolní svět přestává existovat, jsem jenom já a Múza, která mě ve chvíli největší tvůrčí zoufalosti obdaří takovým francouzákem, že málem padám ze židle.
A mám to!
Ne že bych najednou prozřel, stal se nepřekonatelně geniálním, ne, to opravdu nehrozilo, ale zatřásla se mnou znovu ta prokletá svalová horečka, odměna za dnešní Dubčekovu směnu. A vtom mi to i došlo. Ta nenávist k otrocké práci, do níž nás tato doba nutí. Nejde jenom o blbý brambory, nejedná se jenom o mě, ale o statisíce, možná miliony lidí téhle republiky, kteří díky necitlivým umístěnkám, díky svému kádrovému profilu a nakonec i kvůli tzv. nepřátelské činnosti musejí v těch různých institucích, ať už jde o nápravná zařízení či státní podniky s nedostatkem zaměstnanců, robotit jako zběsilí. S odporem, s nenávistí, se vztekem.
Ta práce, matka pokroku.
Hovno!
Teď vím, že musím být nadnárodní, jak se dnes říká internacionální. Ano, vytvořím Velký hymnus svazu nepracujících, jenž bude mít navíc i dramatickou podobu.
Ťuk, ťuk, ťuk a už se to zjevuje na papíře:
Velký hymnus svazu nepracujících
Přišel pán k doktorovi a povídá: Já práci nemám rád,
nechci ji vyznávat,
proto jsem přišel k vám,
jste chytrý, já vás znám.
REFREN: Práce, práce není legrace.
Práce, práce není legrace.
(A to několikráte)
Doktor se posadil,
se sestrou poradil:
On práci nemá rád,
nechce jí vyznávat.
REFREN
Kdo by měl práci rád,
vždyť po ní bývá hlad,
nejhorší snad však je,
pracovat na vojně.
REFREN
Ta práce bez peněz,
kdopak by do ní lez.
Zvlášť když té práce kus
přidal nám bratr Rus.
REFREN
A proto: Vlasy si narůst dej.
Džíny si otrhej.
Vydej se na Západ.
Tams volný jako pták!
Melodie je rokenrolová, tudíž jednoduchá, a proto všemi kladně přijatá. Poprve Hymnus přečtu, podruhé předzpívám a po třetí jej již všichni řveme jako o život.
I po čtvrté, i po páté.
V promítací kabině je nám již horko, odkládáme košile a Pítr je dokonce jen v khaki trenýrkách. Stojí na židli, z prázdných pivních lahví si pomocí nějakého drátu vyrobil náušnice, jež mu na těch jeho plachtách kupodivu drží, a do nekonečna opakuje: Já práci nemám rád, já práci nemám rád, a přitom, jak se při každé hymně sluší, vzorově salutuje .
A v této předpisové situaci ho zastihne i hlavní inženýr pluku, major Vrabec, kterému se konečně za pomoci dozorčího posádky podařilo bezohledně vloupat do naší svatyně.
Hymna přerušena, hrobové ticho, pouze Pítr stojí v trenkách na židli, čtyři pivní láhve kolem uší- a stále salutuje.
Jsme opravdu svérázná armáda.
To za nepublikovatelného řevu konstatuje i hlavní inženýr, napíše si naše jména- a ráno k němu na hlášení.
Na rotě se ke mně hrdě hlásí dozorčí Laco a čeká pochvalu za to, jak nás při kontrole stavu šikovně přikryl, když nezapomněl, že jsme v kinosále.
„Jo, dobrý, Laco, dobrý, šikovnej kluk,“ poplácám ho po zádech a jdu na světnici, kde bude četař Chýla zase vyskakovat, že mě roztrhne, jestli mu odloží odchod do civilu.
Ty si se svejma 160 centimetrama trhej leda hovno, pomyslím si já, ještě se podívám na Horvátha, který bude mít zajisté radost, že mě zavřou, a pak zalehnu, a spát, spát.
Na vojně je totiž nejlepší všechno zaspat.
Průsery, čas, všechno.
„Míča se dotěraz něvrátil,“ volá za mnou ještě Laco, ale to už jde nějak do ztracena, to už k dnešní neděli asi patří, teď už je to všechno fuk.
Vojín Milan Míča se vrátil samozřejmě až ráno.
Zničený, nevyspalý, pokousaný a poškrábaný.
Ale nevýslovně šťastný.
Ráno v osm hodin stojíme všichni na chodbě štábu a po jednom jsme vpouštěni k majoru Vrabcovi.
Míča – deset dnů ostrého vězení.
Pítr – sedm dnů ostrého vězení.
Petr a Luděk – deset dnů vězení po službě.
Poslední vcházím já, vzorově se zařadím a čekám na ortel. Hlavní inženýr se chvíli hrabe v jakýchsi papírech a pak na mne upře svůj pichlavý zrak: „Vy jste ten, co dělá ty vrata?“
„Ano.“
„Vás by byla škoda, abyste se válel někde v base. Čtrnáct dnů zaražených vycházek!“
Čtrnáct dnů zaražených vycházek v době, kdy byly stejně zakázané, je trest směšný, ale další vrata zadarmo, to už bude fuška.
Ještě že mi konečně přišel i dopis z domova: Všichni jsme v pořádku, dávej na sebe pozor!
No, nebojte, dělám, co můžu.
