Světlo v zasypaném tunelu (kapitola 10.)
12. 1. 2014
I když jsem byl rozhodnut již dále nezveřejňovat ukázky z mé knihy Světlo v zasypaném tunelu (za 81 Kč na http://www.necteme.cz/svetlo-v-zasypanem-tunelu-epub.html), musím učinit ještě jednu výjimku. A tou je 45. výročí sebeobětování se Jana Palacha. Jeho hrdinný a zároveň tragický čin by neměl být nikdy zapomenut. Pro nastávající dny, týdny a měsíce to možná bude platit dvojnásobně.
10. kapitola
Čtvrtek 16. ledna 1969.
Zpočátku den jako každý jiný.
Po snídani zaměstnání, kde zrovna vyrábíme plechové krytky, něco jako prvorepublikové uzávěry starých truhlic, jež natřeny na červeno, budou chránit jeden veledůležitý čudlík v kabině súčka, o který naši piloti občas nechtěně zavadili, což znamenalo odtrhnutí pod křídly se nacházejících cvičných bomb, případně pomocných palivových nádrží. Zatím se tato neplánovaná bombardování vždycky odehrávala nad poli či lesy. Ale co kdyby...
Zkrátka den jako každý jiný.
Až odpoledne jsme se dověděli, že se na Václavském náměstí upálil nějaký člověk.
Upálil?
To byl v té době pro nás naprosto nepochopitelný a absurdní způsob sebevraždy. Bylo to něco tak vzdáleného a exotického, zrovna jako smrt budhistických mnichů ve Vietnamu, kteří se modlíce nechávali na protest proti válce strávit nemilosrdnými plameny.
Ale u nás.
Proč?
Navečer již víme, že se jmenoval Jan Palach, studoval filozofickou fakultu University Karlovy a byl stejně starý jako my.
Vlastně stejně mladý člověk, jenž měl ještě celý život před sebou.
Proč?
Až večer je zveřejněn jeho dopis na rozloučenou:
Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem. Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit. Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem získal právo napsat první dopisy a nastoupit coby první pochodeň. Naše požadavky jsou: 1. okamžité zrušení cenzury, 2. zákaz vydávání „Zpráv“. Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969, a nevystoupí-li náš lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.
Pochodeň č. 1. PS. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR. Využijme jej.
Po posledních slovech hlasatele je ticho, že bys slyšel opravdu špendlík spadnout. Vždyť ten kluk má pravdu, on nejenom, že přesně cítil to, co my, co většina národa, ale on to i veřejně vyslovil, a dokonce naši vzrůstající zbabělost z nás smyl všeočisťujícím ohněm. Většinou klopíme oči, snad se i stydíme, je nám trapno, smutno, víme, že by se něco mělo dít.
Tak to prožíváme my, normálně cítící lidé.
„Chodtě do riti,“ vstává z protekční první židle svobodník Horváth a otáčí se k nám. „Chodtě do riti, vy Pražáci! Co to tam v tej Prahe stále stvárátě za kokotiny! Prečo už němóže byť konečně klud? Já mám isť zajtra na opušťák a jebem ti boha, jestli budě volajaká pohotovosť, mátě to u mňa.“ Načež znechuceně opustí klubovnu.
„Já toho kripla snad zabiju!“ vystartuje Ruda s krvavýma očima a nebýt toho, že ho chytnu za ruku, určitě by to v tomto okamžiku i udělal. „Nech ho bejt! Já ho znám dýl. V podstatě je to chudák a věř mi, nestojí ti za to.“
Vláda ani strana se zatím nevyjadřují, takže se pomalu rozcházíme. Já se šourám na pokoj, kde bych se rád vrátil ke svému původnímu záměru, napsat Haničce nějaký hodně smutný a hodně romantický dopis. Ale když vidím, jak si zde Horváth vybíjí komplexy na též zaražených bažantech, raději prásknu dveřmi a jdu do letištního klubu.
Je zde poloprázdno, takže si přisednu k Míčovi, který do sebe láduje jedno pivo za druhým a hledí nepřítomně před sebe. Zaregistruje mě koutkem oka, potom to smutné oko upře na svobodníka Sedláka a poté přede mne.
Bum, a mám před sebou panáka.
„Je to hrozný, viď?“ přiťuknu si.
„Spíš smutný, tragický,“ napije se Milan a opět hledí do prázdna.
Sedíme tak ještě po dobu dvou panáků a až pak začne Míča komunikovat: „Víš, ten kluk, jakže se jmenoval?“
„Palach.“
„To je divný jméno. No tak ten Palach asi opravdu tuhle republiku musel milovat, protože jinak by neudělal to, co udělal. Já ho sice obdivuju, já bych tohle nemoh´. Mě by to ani nenapadlo. Mně, jestli to takhle můžu říct, mně může bejt totiž celá tahle republika ukradená.“
Napije se.
„Já tuhle republiku ani tak moc nepotřebuju. Já mám rád svou rodinu, svou ženu a svýho kluka, a to moc. Hrozně. Já bez nich zkrátka nemůžu bejt. Vy si všichni myslíte, že jsem nadrženej maniak. Ale jo, ten sex k tomu samozřejmě patří, ale už to není jenom to. Já je mám opravdu rád a já chci bejt s nima, a ne tady dělat pořád mundurovanýho kripla. A já ti tu slibuju,“ začíná tlouct odhodlaně pěstí do stolu, „já ti garantuju, že za nima budu utíkat, jak to půjde, a ne, kdy mě milostivě pustěj.“
Teď už tluče rozhořčeně i půllitrem neboli klígrem. „Už mi vyhrožovali i prokurátorem, ale to mě nezastaví. Věříš mi?“
„Tobě jo.“
Dopijeme panáky a já chci objednat další.
„Ne, ne,“ kategoricky protestuje Míča. „Tohle byla moje omluva jak za ty brambory, tak i za tu kapelu a vůbec za všechno. Ahoj!“
Zvedne se a zmizí do lednové tmy. Pravděpodobně zmizí i z posádky, protože láska nezná hranic, ať si vojenští páni vymýšlejí jakékoliv zbytečné a složité předpisy.
Dokázal bych to i já?
Dokázal bych se teď sebrat a jet večerním vlakem do Brna za Hankou?
Jsem srab, anebo mi za to riziko ona nestojí?
Mám ji vůbec rád?
Tak, jak to líčím v dopisech.
Míča je možná lepší charakter než já, protože on nic nepředstírá. Nic si nenamlouvá.
„A ty snad ano?“ ozve se pojednou vedle mne.
„Já pořád,“ otočím se za hlasem a strnu.
Vedle sebe sedím já. Já sedím vedle sebe. Jsem jen trochu hubenější, ostříhanější, vykulenější.
„Kš, kš!“ dělám na svoje druhé já, ale to se jenom šklebí a ke všemu mi začne upíjet moje pivo.
„Co seš zač? Vidina? Představa? Nebo jsem už tak opilej?“
„Klid, klid,“ ztišuje mě ten druhý a dokonce si mými ústy objednává další dvě piva. „Já jsem zkrátka ty. Já jsem ty před rokem. Jsem tvé loňské já.“
„Jaký loňský já? To ti mám věřit?“
„Musíš!“
„Tak mi to dokaž,“ napiji se doneseného piva. „Dokaž to!“
„Jak?“
V další dosti rozvláčné části popisuje hrdinovi románu jeho „loňské já“ první opušťák v Praze. Opušťák udělený pouze ve všední lednové dny roku 1968. Náš hrdina bloudí Prahou a poté zajde i mezi své dřívější kolegy z práce, kde slyší plno rozdílných názorů na nový program UV KSČ i historicky opodstatněné pochybnosti o čerstvém tajemníkovi Alexandru Dubčekovi..
„A to je všechno,“ dodá ten Loňský.
„Máš pravdu,“ musím přiznat já, „i když už si plno věcí nepamatuju.“
„Moc chlastáš.“
„A ty moc kecáš. A vůbec, proč jsi tady? Teď.“
Loňský si nejprve přiloží prst k ústům, potom zbožně pohlédne vzhůru a zašeptá: „Tam.“
„Kde tam?“
„Tam to rozhodli.“
„Kde? Na ÚV?“
„Ne, ty vole, tam!“ a významně počne ukazovat nahoru, snad do nebe.
„Myslíš jako bůh?“
„Pššt!“ znovu si zamkne ústa prstem. „O tom se nemluví. O tom se neví, i když je tam taková mašinka, která si hraje nejen s námi, ale i s časem a prostorem. Takový nádraží pro mimořádný případy. Pro mimořádný dny.
„A dnes je mimořádný den?“ ptám se zmateně.
„Dnes je významný den, dnes je historický den, dnes je rozhodující den.“
„Myslíš kvůli Palachovi?“
„Jo.“
„A tvůj úkol? Proč tě sem ten Hlavní výpravčí poslal?“
„Budeme diskutovat. Budeme konfrontovat dvě dějinné události.“
„Jaké?“
„Upálení Jana Palacha a smrt Jana Masaryka.“
„Co ty víš o smrti Honzy Masaryka?“ ptám se Loňského. „Vždyť před rokem se o tom ještě ani nepsalo.“
„To máš pravdu, jenže já v tý čekárně, kde se ty dimenze, ty vlaky, nějak tak křižují, postřeh i něco z jara 1968. Konkrétně z dubna, kdy začala Generální prokuratura jeho smrt znovu vyšetřovat.“
„No a?“
„Objednej další piva a já tě zahltím fakty.“
Piva jsem tedy objednal, i když se svobodník Sedlák divil, proč hned dvě.
„Nechci tě furt otravovat,“ odbudu ho a naslouchám výkladu Loňského. Pro tebe, milý čtenáři, však náš rozhovor, občas plný koktání, nepřesností a i vulgarismů převedu do jakž takž přehledného komentáře, kde jsem si samozřejmě určitá fakta, jak jistě pochopíš, ověřoval až později. Také proč se mořit s dialogy, když vlastně hovořím sám se sebou. Slijme to tedy všechno do jednoho praménku.
Takže náš Honza...
Jan Masaryk.
Nejpopulárnější politik první poloviny 20. století, možná i století celého. Nešlo o to, že byl synem prezidenta Osvoboditele, jak se tenkrát psalo, ale hlavně byl člověkem. Člověkem v pravém slova smyslu. Byl jedním z nás, neboť jeho život nebyl nikdy procházkou růžovým sadem.
Po maturitě na akademickém gymnáziu odjel v roce 1906 do USA, kde nejen dále studoval, ale v rámci tíživé finanční situace musel pracovat zpočátku jako technický úředník a později i jako dělník v chicagských železárnách. Po vypuknutí I. světové války se vrací do Čech, kde je mobilizován a za politickou činnost svého otce šikanován a i několikrát vězněn. Po skončení války vstupuje již ve 33 letech do diplomatických služeb. Nejprve jako charge d´ affaires ve Washingtonu, a poté je jmenován velvyslancem v Londýně. Po německé okupaci Československa se stává v londýnské vládě nejprve ministrem obrany a později ministrem zahraničních věcí, v kteréžto funkci zůstává až do osvobození vlasti a pak ještě déle, a to až do své smrti.
Jan Masaryk byl čestný a upřímný člověk. Patřil k těm politikům, kteří se rodí jednou za století. Člověk jako my, se stejnými chybami, se stejnými neřestmi.
Měl například rád pivo, a netajil se s tím.
Měl rád flámování, a netajil se s tím.
Měl rád prosté lidi tohoto národa, a netajil se s tím.
A proto ho všichni milovali. Proto tenkrát celý národ plakal.
Pro našeho Honzu.
Bylo 10. března 1948.
Dne 10. března 1948 v časných hodinách ranních skončil dobrovolně svůj život, naplněný pro vlast a národ, milovaný ministr zahraničních věcí Jan Masaryk.
V důsledku své nemoci, spojené s nespavostí, rozhodl se pravděpodobně v okamžiku nervové poruchy k zakončení svého života skokem z okna svého úředního bytu do nádvoří Černínského paláce.
Tak pravila oficiální zpráva.
Těsně po 14. hodině zasedá i sněmovna, kde se ihned ujímá slova ministr vnitra Václav Nosek: „Na základě prvních výsledků zahájeného šetření mohu již říci, že jde o dobrovolnou smrt... V důsledku zhoršující se nemoci nastala v noci u ministra Masaryka nervová krize. Bylo zjištěno, že v posledních dnech trpěl nespavostí, a podle zanechaného množství nedopalků z cigaret lze usuzovat, že tomu bylo tak i této noci. Kolem šesté hodiny ranní nastalo u ministra Masaryka vyvrcholení dostavením se prudké ranní deprese, která se stupňovala až do náhlého pominutí smyslů. Mezi zanechanými věcmi, kterými se obíral v této poslední noci, jsou i telegramy bývalých přátel z Anglie a z Ameriky, obsahující výtky a zklamání nad jeho mužným a vlasteneckým postojem ve dnech vládní krize. To vše vedlo společně k tomu, že v nekontrolovatelném duševním stavu dnes kolem šesté hodiny ranní se odebral z ložnice do sousední koupelny, z jejíhož okna vyskočil na nádvoří Černínského paláce, kde asi za půl hodiny byl nalezen již mrtev. Další šetření, jakož i soudní pitva, se provádějí.“
Mladá fronta otiskuje zprávy o pitvě již 12. března: Tělesné ostatky ministra zahraničních věcí dr.h.c. Jana Masaryka byly ve středu podrobeny soudní pitvě, kterou provedl profesor soudního lékařství na Karlově univerzitě dr. F. Hájek, a při které bylo zjištěno, že smrt nastala okamžitě po dopadu na zem.
A tímhle chtěli generaci našich rodičů oblbnout? Vždyť co je na těchhle blábolech nelogické?
Všechno!
Proč by člověk v jedenašedesáti letech a při své korpulentní postavě šplhal na 160 cm vysoké okno v koupelně, když v ložnici byl rám vysoký pouze 60 cm?
Proč člověk tak důstojný vyskočil pouze v pyžamu a proč nezanechal dopis na rozloučenou, což zpravidla sebevrazi dělávají.
Proč skákal Jan Masaryk z koupelnového okna po zádech? Chcete-li spáchat sebevraždu, vždycky se budete vrhat smrti čelem vstříc. Janův obličej však nejevil nejmenších stop poranění. A náhodný pád... To bychom se znovu vraceli k výšce obou oken.
Takže co nám ti soudruzi utajili, co vlastně překroutili?
Tvrzení V. Noska o špatném Masarykově duševním stavu vylučuje svědectví bývalých komorníků J. Masaryka Václava Topinky a Bohumila Příhody, kteří oba shodně konstatují, že Masaryk byl stejně veselý jako jindy, liboval si při večeři a s oběma se srdečně rozloučil.
Rozhodně není nezajímavý ani pohled na to, jak ministr vnitra Nosek popisoval ve sněmovně průběh celé události. Sice konstatoval, že v popelníku bylo značné množství nedopalků, neuvedl však, že také z cigaret jiné značky, než jakou Masaryk kouřil.
Nosek s naprostou jistotou přednesl formulace nervové deprese, náhlé pominutí smyslů, nekontrolovatelný stav. Jak ale mohl vědět vše tak jednoznačně, byl-li J. Masaryk osudné noci sám? A tohle všechno soudruh ministr věděl pouhých osm hodin po Janově smrti, což je přinejmenším pozoruhodná rychlost. Proč nikdo z odpovědných pracovníků nezapochyboval o možnosti násilné smrti a neprověřoval i tuto alternativu. Proč bylo ihned po ruce tvrzení o sebevraždě?
Nosek tvrdí, že k osudnému momentu došlo v šest hodin ráno. Manželka V. Clementise Lída Clementisová však v březnu 1968 přiznává: Ve středu 10. března 1948 v půl páté ráno telefonoval vrátný z Černínského paláce, že dr. Jan Masaryk skočil z okna. Vlado a ministr vnitra Václav Nosek jeli na místo vozem. Na nočním stolku byly dvě knihy: otevřené stránky Dobrého vojáka Švejka a bible.
Jenom tyhle indicie stačí k tomu, aby se průměrný policejní inspektor okresního formátu začal zabývat možností násilné smrti. V roce 1948 to nešlo.
Ale rok 1968, rok naděje, rok nových obzorů otevřel nejen archivy, ale i ústa některých svědků. Dostáváme se tedy ve svém soukromém vyšetřování k teorii vraždy:
Úředník pasového oddělení ministerstva zahraničních věcí Pavel Straka měl žurnální službu, během níž pozdě v noci slyšel před Černínským palácem nezvyklý ruch motorových vozidel. V té době někdo vypnul telefonní linky a Straka nemohl opustit místnost, protože byla zvenčí uzavřena. V budově ministerstva vše ztichlo asi do dvou hodin ráno, kdy bylo slyšet odjíždějící vozidla.. Telefony začaly fungovat a P. Straka našel ve vrátnici vyděšeného a bledého vrátného, který mu naznačil, aby se šel podívat do dvora. Tam, ve vzdálenosti asi dvou metrů od stěny, našel mrtvého člověka, který ležel na levé kyčli, nohy v kolenou trochu přikrčené, na prsou levou ruku pod sebou, pravou nataženou od těla, tváří na kamenné dlažbě. Vzal hlavu do dlaní a poznal Jana Masaryka...
Tohle tvrzení podporuje svědectví tehdejšího přednosty oblastní kriminální úřadovny v Praze dr. Zdenka Borkovce, který přijel na místo tragické události s policejním doktorem Teplým. Borkovec říká: Masarykova ložnice byla v neobyčejném nepořádku, v koupelně bylo rozbité sklo, na loži chyběly podušky a okno v koupelně bylo otevřeno. Jednoznačné stopy boje. Když se dr. Borkovec vrátil na nádvoří, byl tam již tehdejší státní tajemník dr. V. Clementis, šéf StB dr. Hora a náměstek ministra vnitra J. Veselý. Dr. Hora po příjezdu dr. Teplého rozhodl, že případ přebírá StB. Borkovec, který chtěl ve vyšetřování i přesto samostatně pokračovat, byl brzy „odhalen“ jako špión a Jindřich Veselý, jenž trval na exhumaci Masarykovy mrtvoly, prý později „zahynul při výslechu.“
To máme náhodiček, to je zametání stop po bolševicku, co? Proto ani nevíme, jakou roli ve všem hrálo nechvalně známé 5. oddělení StB vedené Bedřichem Reicinem? Dospělo snad k podezření, že poté, co 9. března odjela Masarykova přítelkyně Marcie Daventropová, odejde do emigrace také Jan Masaryk. V Černínském paláci se prý potuloval i obávaný estébák Miroslav Pich-Tůma.
Anebo za smrtí Jana Masaryka stojí přímo NKDV? Organizace vraždy se připisuje například majoru Augustinu Schramovi, důstojníkovi skupiny NKDV, která na území ČSR pracovala za přísného utajení. Sám Schram byl zavražděn ještě v létě 1948.
„A to je všechno?“ ptám se Loňského.
„Není,“ odpoví pohotově kdosi nový po mé pravici. Otočím se k němu a zírám. Celkem zachovalý čtyřicátník, džíny, mikina, vlasy delší, i když ne dlouhé, a v očích předstírané moudro.
„A ty si kdo?“ obořím se na něj.
„No tak,“ téměř otcovsky mě obejme kolem ramen. „No tak, klídek. I pro mě je to trapně dojímavé, vidět se o dvacet let mladší. A blbější.“
„Neříkej, žes...“
„Ano, já jsem ty o dvacet let starší, o dvacet let prý moudřejší a zkušenější, ale to teď nehraje roli.“
„A co ji hraje?“
„Víš, chlapče...“
Ježiši, kdo mi takhle říkal? Bože, jak je to dávno. Tak neskutečně dávno.
„Nic není nikdy dávno,“ pokračuje ten Budoucí, jako by mi četl myšlenky. „Všechno má svou pro nás nepochopitelnou logiku. Všechno. Až přijde tvůj čas, zeptej se toho výpravčího nahoře. Ale teď mi musíš zkrátka věřit. Všechno, všechno, co se v tvém životě událo, ať ti byly tři roky, anebo sedmdesát spolu souvisí. Všechno je sice od sebe vzdáleno, ale přitom tak hmatatelně blízko, že si stačí sáhnout, vzpomenout si, vrhnout se do středu toho kruhu, který není ničím jiným, než tvým životem, i když občas posraným.“
„Já ti nerozumím, filozofe,“ bráním se tomu přívalu moudra.
„Ani nemůžeš,“ ušklíbne se Budoucí, „ ale věř, že ti závidím.“
„Co, pro boha? Tady ty maskáče, tenhle kriminál, tuhle občansko-právní izolaci?“
„Ne, tvoje mládí. To je dar, který se už nikdy nevrátí. Já být teď tenkrát...“
„Tak co?“
„Nesmím mluvit o našich osobních životech, nesmím,“ významně ukáže nahoru. „Porušila by se posloupnost času, ale já být teď tebou, tak bych...“ a teď to šeptá tomu Loňskému. Šeptá sice tiše, ale já stejně zaslechnu něco o tom, že by vzal nohy na ramena a šel, šel, šel, co nejdál pryč.
Jak já tenkrát mohl vědět, že to naše mládí bude tak posraný.
„Ale proč jsem vlastně tady,“ ťuká si Budoucí s Loňským, a to s pivy, které stále objednávám jenom já. „Dořešíme toho Honzu Masaryka.“
„On bude někdy dořešenej?“
„Ne, Amerika má smrt Kennedyho a my máme Honzu. Ale teď poslouchejte, co vyjde na povrch v roce devadesát.“
„V roce 1990?“ ptám se.
„Ano, v tom roce, a neptej se víc, já nesmím,“ a opět ukáže významně nahoru.
„Pokud si pamatuji, skončili jste s podezřením u NKDV. Toto podezření podpořila zejména rozvědčice Jelizaveta Paršina, která v jednom televizním dokumentu tvrdila, že zaslechla, jak se jeden z jejích kolegů chlubil účastí na ministrově vraždě. Její syn pak koncem osmdesátých let zaslal ruské redakci stanice Svobodná Evropa materiál, v němž dokumentoval večírky kolegů své matky. Na jednom z těchto bujarých setkání prý bývalí agenti NKDV Ilja Belkin a Alexandr Sudoplatov vzpomínali na časy v zlaté Prage a na práci na Janu Masarykovi.
A teď si tedy musíme položit zásadní otázku. Měli naši komunisté zájem na Masarykově smrti? Odpověď přese to všechno zní: Absolutně ne. Zvláště ještě v té době, protože on byl živým důkazem jejich lidové a čestné politiky. Oni měli mezi sebou nejpopulárnějšího politika v zemi. On šel vlastně navenek s nimi. Jak se říkalo, v jednom šiku. Naopak, jeho smrt jim mohla v očích národa ublížit.
Mohl mít zájem na Masarykově smrti Stalin?. V té době již nesvéprávný paranoik. Mohl, vždyť dokázal doma zlikvidovat zástupy svých potenciálních oponentů a to většinou bez jakýchkoliv důkazů. Proč přiletěl 19. února 1948 z Moskvy jako Stalinův emisar specialista NKDV Valerián Zorin? Bylo to jenom kvůli puči, nebo Stalin nezapomněl na Janův výrok poté, co se vrátil z Moskvy po odmítnutí Marshallova plánu. Masaryk tehdy řekl: Odjížděl jsem jako ministr zahraničních věcí suverénní země a vracím se jako Stalinův pacholek.
Byli by naši komunističtí politici schopni krýt zločin NKDV? Ti politici, kteří ze Stalinova rozmaru zde o několik měsíců rozpoutali jak mezi svými oponenty, tak mezi anglickými piloty a později nakonec i mezi sebou obrovská jatka, ti toho schopni byli.
Museli být.
„Takže je to hotový,“ rezolutně konstatujeme s Loňským. „Bolševici ho zabili, vždyť to od začátku věděl každý.“
„A co když ne,“ znovu začíná bejt chytrej ten Budoucí.
„Vždyťs nám to tu podal úplně jasně, přímo na míse,“ říkám.
„A ty si myslíš, že to, co je jasný, že je pravdivý? Bohužel musím konstatovat, že tvůj život s tímhle světonázorem nebude jednoduchý. Tak jako nebyl můj...“
„Takže ty máš ještě nějaký trumfy?“
„Plnej rukáv. Kolikátého je dnes?“
„16. ledna 1969. Proč se ptáš?“
„Protože kruh se uzavírá, i když zatím jenom částečně, ale tím vás nebudu teď zatěžovat, poslechněte si další fakta:
V době, kdy se komunistický tlak stále stupňoval, dlel Jan Masaryk ve Spojených národech v Americe, kde mu jeho američtí přátelé radili, aby se nevracel, že v ČSR dojde dříve či později k převratu. On se však vrátit musel, protože slíbil svému otci, že bude vždy po boku Beneše, že mu bude ze všech sil pomáhat. Doma upozorňoval demokratické ministry, že se blíží krize, ale ti se mu vysmáli.
A pak přišel únor a začalo to. Rozhodujícím momentem bylo, že si toho na Západě téměř nikdo nepovšiml. V novinách se nic nepsalo, nikoho to nevzrušovalo, a to Masaryka ohromně štvalo. Podle něj si to Západ měl uvědomit. Prezident Beneš byl v té době navíc velmi nemocný a Jan ho chtěl podpořit ve všech směrech. Proto se rozhodli, že společně podají demisi a odejdou. Bohužel to nestihli udělat. V Praze to vřelo a situace byla o to nebezpečnější, že se do města stáhl pluk SNB, který byl připraven zasáhnout. Za těchto okolností byl Beneš nucen rezignaci oddálit, protože nechtěl vystavovat lidi nebezpečí. Tehdy i Jan svou připravenou demisi roztrhal. Svou přítelkyni Marcii Davenportovou téměř násilím donutil, aby 6. března odjela do Londýna. Sám pak odmítá pozvání belgického premiéra a plánovanou cestu do Bruselu ruší. Scéna je připravena, tragédie může začít...“
„Jaká?“ ptám se.
„Jaká? Ty to ještě nechápeš? Je tu přece jediné logické vysvětlení.“
„Ale jaké?“
„Oh, Watsone,“ usměje se Budoucí. „Jan Masaryk chtěl upozornit na to obrovské nebezpečí hrnoucí se z Východu. Západ sice stále viděl v Sovětském svazu bývalého spojence, ale báťuška Stalin si již nechal od svých expertů spočítat, že jaderná válka mezi Východem a Západem musí vypuknout nejpozději v roce 1956. To byl mezní termín, jak rozšířit infekci komunismu na celou planetu. Na celé lidstvo. Spíš na zbytek lidstva, případně na zdegenerované mutanty, kteří by pravděpodobně ono lidstvo nahradili. Naštěstí generalissimus, bezohledně vládnoucí všem od Vladivostoku až po Roztock, zapomněl, že smrti neporučí. Chcípl jako prašivý pes, sám na své dače, kam ve své paranoie nikoho nikdy nevpouštěl.
Ale to Jan ještě nevěděl, on pouze poznal tu odvrácenou tvář téhle všeslibující lákavé ideologie a v rámci osamoceného boje obětoval to, čeho si nejvíc vážil. Byl to jeho vlastní život. A ve své předvídavosti to učinil tak, jako by měl být zavražděn. Jen tak nemohla jeho smrt zapadnout do nějaké té škatulky oficiálních keců, kdy se kladou věnce, vedou ušlechtilé řeči, aby vzápětí vše upadlo v pomalé zapomínání.
Ne, náš Honza sehrál velké představení, kdy byl sám sobě scenáristou, režisérem i hercem v hlavní roli. Proto ten jakoby nepořádek v ložnici, proto zbytečně vysoké okno v koupelně, proto možná i v posledních vteřinách pochopitelný strach a následující pád po zádech. Proto ta otevřená Bible a Švejk. Snad poslední vtip, anebo možná pokus o filozofický výklad, jenž měl národu ukázat, že i ten poslední Čecháček může vykonat velký čin, pokud jeho svědomí řekne jednou: Dost!
Proto se stalo to, co se stalo.
Měl být vyburcován svět, měl být probuzen národ. Svět vyburcován byl, protože teprve po Masarykově smrti se začínají objevovat v západním tisku komentáře, které si uvědomovaly, co celý únor znamená. Sám Churchill založil Společnost Jana Masaryka, postavili mu pomníček a pokřtili jeho jménem školu. A za rok vznikl Severoatlantický pakt.
Národ se však neprobudil, ale také nezapomněl. Zrodil další generaci, a když ta vloni zvedla trochu hlavu, okamžitě ji Stalinovi pohrobci znovu důrazně ukázali, kde je její místo. V chlívku Velkého bratra. Národu se to zpočátku nelíbilo, vzpouzel se, remcal, a ty víš, že by i bojoval, ale sešel se rok s rokem a už si zase začínáme říkat: Vždyť on ten chlívek není tak špatnej. Sice smrádek, ale teploučko.
Proto musel přijít druhý Jan a svou plamennou obětí lidem připomenout, co že jsme vlastně ještě za toho slavného Jara chtěli.“
„Ale ty mluvíš o Palachovi, jako by byl mrtvý,“ podívám se s obavami na Budoucího.
„Vždyť téměř je,“ vzdychne si on. „Víš, co je to mít 85 procent pokožky popálených třetím, to je nejvyšším stupněm? To ti v prvních hodinách celé tělo opuchne, pak se puchýře svléknou a pod nimi je živá tkáň. Celé tělo je mokvavé, žhne a děsivě bolí. V organismu se okamžitě začnou rodit jedovaté látky a pacient mimo bolesti prožívá i silnou úzkost a intenzivní strach.“
„A co lékaři?“
„Ti mohou pouze zmírňovat bolest utišujícími injekcemi. Navíc ošetřující personál na klinice v Legerově ulici neznal ani motiv tohoto činu. Zaslechli sice Janovo tiché šeptání, že není sebevrah, ale teprve když vešel ve známost jeho dopis s požadavky, uvědomili si, že tento dvacetiletý mladík je zcela mimořádným pacientem. Statečnost a nesmírná trpělivost, s kterou Palach snášel bolest, vzbuzovala úžas a úctu. Při dočasném zlepšení svého stavu odpovídá lékařům i na otázky a snaží se dovědět, jakou odezvu vyvolal jeho čin, jak reaguje vláda, jaká je atmosféra mezi lidmi.“
„A jak bude reagovat vláda?“
„Nerozhodně a váhavě. Bude spíše vyjadřovat obavy z politických problémů v případě vzplanutí dalších pochodní, které mimo sebeupálení Jana Zajíce již byly bagatelizovány či přímo zatajovány. Objeví se i hlasy, varující před zneužitím pohřbu.“
„Takže Jan opravdu zemře?“
„V neděli 19. ledna, odpoledne.“
Chvíli sedíme beze slov všichni tři, ani to pivo nám už nechutná, ale musím se ptát dál: „A co národ, co na to svět?“
„Občané zareagovali, či zareagují, bouřlivě. Na vysokých školách zahájí studenti hladovku na podporu Palachových požadavků. Rád bych citoval prohlášení studentů filozofické fakulty University Karlovy ze dne 17. ledna, což je ze zítřka,“ a vytahuje z kapsy jakýsi zažloutlý výstřižek novin:
Obviňujeme i sami sebe, že jsme až dosud nenašli v sobě dost síly a rozhodnutí k takovým akcím, jež by donutily politické vedení stát se opravdovým reprezentantem mínění lidu. Obáváme se, že za těchto okolností definitivně mizí naděje, že kdykoliv v budoucnu najdeme s tímto vedením společný jazyk.
„V těchto dnech bude studentským organizacím i rodině docházet denně tisíce dopisů z továren, úřadů i od jednotlivců. Ve všech městech proběhnou pietní demonstrace. A co svět? Na jedné straně obrovský ohlas, projevy účasti, snaha opět pomoci, třeba jenom tím, že jsou po Janovi pojmenována náměstí i ulice v celé Evropě. Mimo Československa, samozřejmě. Navíc v den pohřbu 25. ledna obklíčí Prahu sovětské tanky. Přesto bude v ulicích města přes půl milionu lidí, kteří se přijdou s Janem Palachem rozloučit. Při smutečním aktu na nádvoří Karolína promluví rektor Karlovy university, ministr školství a zástupce studentů. Vláda se pro jistotu pohřbu oficiálně nezúčastní. Průvod lidí doprovodí rakev přes Staroměstské náměstí před filozofickou fakultu, odkud bude Janovo tělo převezeno na Olšanské hřbitovy.“
„Takže se národ sjednotí?“ ptám se s nadějí v třesoucím se hlase.
„Ale kdepak,“ mávne rukou Budoucí. „Nezapomeň, že tu jsou Rusové, že tu jsou takoví lidé jako třeba Vilém Nový, který bude později konat přednášky na téma ´Případ Palach´, kde prohlásí:
Za studentské stávky 17. listopadu 1968 se vytvořila skupina nazvaná „Pětice smrti“. Ta losem vybrala Jana Palacha , který až po dlouhém naléhání ostatních členů skupiny Pětice smrti se podvolil, ovšem za předpokladu, že bude dodržen daný slib, totiž že hořlavina, kterou se polije, bude z chemické látky způsobující tzv. studený plamen. Za celou touto akcí stáli Pavel Kohout, Luděk Pachman, Emil Zátopek, Škutina a vůdce studentského hnutí Holeček.
No a s těmito Vilémy Novými v zádech a později i v čele není divu, že se národ opět vrátí jako dobytek do toho svého chlívku, kde mu bude milostivě dovoleno si alespoň ustlat podle svého.“
„Takže bude všechno zbytečné. Palachovo utrpení, jeho smrt, jeho poselství?“
„Nejsi už nějak moc zvědavej?“ začne se Budoucí připravovat k odchodu. „Vždyť jsem ti, Watsone, naznačil, že všechno spolu souvisí a všechno má své místo v mozaice dějin, jen je to tak trochu rozdělené časem. Tak jako Jan Masaryk cosi odkázal národu i světu, tak učinil i Jan Palach. I když bude vzpomínka na jeho památku nejen potlačována, ale i trestána, přijde čas, kdy jeho pochodeň opět vzplane a znovu nám osvětlí lepší cestu, než je ta, kam nás teď tlačí.“
„A kdy to bude?“
„My už musíme,“ kývne na Loňského a oba dva se začnou pomalu, velmi pomalu před mýma očima rozplývat.
„Kdy?“ téměř zoufale křičím. „Kdy? Jak budu dlouho čekat?“
„Palach byl na Vinohradském hřbitově pohřben až do roku 1973. Jelikož byl budoucímu režimu nebezpečný i svit neustále hořících svíček a nájemníci okolních domů si prý stěžovali, že takové množství květin odporuje hygienickým předpisům, byl Jan Palach pokoutně a tajně exhumován, zpopelněn a urna s jeho popelem uložena na hřbitově v jeho rodných Všetatech. A teď, jestli ti něco prozradí mystika čísel, jaké myslíš, že bylo číslo původního hrobu na Vinohradských hřbitovech?“
„Jak to mám teď vědět?“
„To číslo bylo 89,“ teď již téměř šeptá Budoucí a oba dva se stále více a více ztrácejí. „A ještě si srovnej, kdy zemřel Jan Masaryk a kdy se narodil Jan Palach?“
„Počkejte, počkejte!“ snažím se je ještě zadržet. „A co já? Co bude se mnou? Co s Haničkou? Vezmeme se?“
Už nejsou vůbec vidět, ale slyším upřímný smích Budoucího : „Copak ty se neznáš?“
„Snad ano.“
„Vůbec.“
„Tak jak to dopadne?“
„Jarní vítr vše odnese. Vše, vše, opravdu vše...“ ale to už je jenom šumění průvanu, jak svobodník Sedlák nekompromisně větrá letištní klub, do nějž se tlačí zvonící lednový mráz.
„A ty bys měl jít taky spát,“ provokativně staví přede mne na stůl prázdné židle. „Seš tu už jakou dobu sám, ožralej, a eště si ke všemu povídáš sám se sebou. Měl bys jít,“ slušně mě vyhazuje.
A tak já šel.
Pomalu, jako bych nevěřil dnešnímu večeru, a když zvednu reflexivně oči k hvězdnému nebi, abych tam někde aspoň koutkem oka spatřil to nebeské nádraží, znovu se vrátím k otázce Budoucího: Kdy zemřel Masaryk a kdy se narodil Palach? Normálně bych si nevzpomněl, ale znamení jedné padající hvězdy mi téměř zázračně zatřáslo pamětí. Přece první zemřel 10. března 1948 a druhý se narodil 11. srpna 1948.
Co?
Ptám se tedy znovu hvězd: To se tak dlouho čeká v očistci na reinkarnaci? To se tak dlouho přesedá z jednoho vlaku na druhý? A pokud ano, kdo se narodí za pár měsíců? Komu bude v roce 1989 dvacet let?
Kdo bude dalším svědomím národa?
Bude vůbec ještě nějaké?
Ticho.
Hvězdy tentokráte neodpovídají.
