Spal jsem asi opravdu tvrdě. Asi tak, jak se sluší na socialistického vojáka ve stráži. Ležel jsem zcela zahrabán v jedné z mnoha kupek sena, které tady navršili z bující trávy mezi přistávacími plochami místní jezeďáci. Občas sem zajeli, pokosili určitou část obrovské plochy náměšťského letiště, usušili a seno posléze odvezli. Snad jim za to i armáda platila. To nevím. Každopádně ty kupky sena  byly již vysušené nádherně, byly voňavé a spalo se v nich vskutku dobře.
   Začínali jsme papírově již druhý rok své nejčestnější občanské povinnosti, léto bylo teplé, noci vlahé, kdo by spal ve smradlavé strážnici, kde byly cítit zapařené ponožky ze zutých kanad na míle daleko.
   Já s Ivanem jsme tuto potupu rezolutně odmítli a vděčni naší trampské průpravě se rozhodli přespat pod širákem.
   „Ne, to ne! To, kurňa, ne!“ rozčiloval se závodčí, jenž to měl asi  za 40 a vidina návratu do rodné slezské vísky mu zabraňovala cokoliv riskovat. 
   „Nerozčiluj se,“ povídám. „Já to mám od jedné do tří a Ivan od tří do pěti. Laco je přede mnou, ten mě vzbudí a já pak probudím Ivana. A ostražitost je zaručena, kurňa!“
   Asi v deset jsme i se samopaly zalezli do sena, každý si vybral kupku dle svého vkusu, blažené protáhnutí a okamžitě jsme usnuli.
   On už mě Laco probudí.
   A já spal asi opravdu tvrdě. Ta vůně sena mi totiž připomněla jednu neopakovatelnou příhodu. Tak krásnou, že na ni musím až dodnes myslet.
   Psal se  rok 1966. Bylo léto a naše slavná osada Stars poprvé vyjela na tzv. Velký vandr. A kam jinam než na Slovensko. Ústroj musela být naprosto předpisová, klasická: džíny nebo štruksáky, půllitry, zelené košile a battledressy s domovenkami. K tomu samozřejmě usárny nebo alespoň teletiny. Nás všech šest tuto výstroj vlastnilo, neb jsme již přes rok brázdili  všechny možné trampské trasy, a to od Ameriky přes Ontário až k Posázavské stezce, a proto nebyl problém vyrazit.
   Jeli jsme nejprve vlakem do Horní Lidče, tam za všeobecného pohoršení přespali na nádraží a pěšky se pak vypravili k hranicím slovenským. Nevím již, kudy všude jsme se trmáceli, chvíli loukou, chvíli lesem, chvíli přes potok, občas přes kopec. Jdeme, jdeme, jsme na Moravě, nebo na Slovensku , těžko říct, neb žádné cedule se zde tenkrát  absolutně nevyskytovaly. A jak se to slunko pomalu chýlilo k obzoru, my začali přemýšlet, kde hlavu složit. Naštěstí se před námi jako v pohádce rozprostřela nevelká, posekaná loučka, plná lákajících kupek sena. Kupek i s dřevěnou kostrou, takže se dalo pohodlně zalézt dovnitř, rozložit si celtu i spacák a dát tak spočinout utrmácenému tělu.
   Ráno bylo kouzelné. Nejen vlahým vzduchem, vůní rosy, ale i jakoby všudypřítomným dívčím zpěvem. Vystrčím tedy hlavu a připadám si opravdu jako v pohádce. Jako kdyby na pasece tančily víly, tak po té naší loučce pobíhala mladá a tudíž i pěkná děvčata a za zpěvu mně písně neznámé, však tklivé, kupky do probouzejícího se slunka rozhazovala.
   Ten pohled mě provázel celou vojnu. Hlavně když nás v přijímači uřvaní desátníci honili jako idioty v třicetistupňových vedrech a s plynovými maskami nahoru a dolu po kopci svatého Rufuse.
   V tom pohledu bylo tolik poezie, volnosti a hlavně svobody, že i snad zapšklý pesimista by musel uznat, že je občas krásné žít…
   Konec idylky však již tak romantický nebyl. Jedna dívčina totiž zrovna rozhrnula kupku, kde spal Bohouš. A na toho po ránu nikdy pěkný pohled nebyl.
   Obrovský jekot. Hrábě napřažené proti nic nechápajícímu Bóžovi, jenž nehorázně probuzen, začal v šoku bučet jako býk před připuštěním, a když jsme se začali ze svých skrýší vyhrabávat i my – naprostá kapitulace.
   Dívčí komando s nezřízeným pištěním prchá do své rodné vísky, neboť v nás v té chvíli nemohlo  vidět nic jiného než zrovna obživlé zombie banderovců.
   Jejich jekot byl lingvisticky absolutně internacionální, takže do této doby nevím, kde jsem ten neopakovatelný pocit svobody zažil. Zda v Česku, či už na Slováči.
   Každopádně teď vím, že na této trase, jež čítá minimálně 731 dnů, žádný velký pocit štěstí ani svobody nezažívám. A to, co mě probouzí z tvrdého spánku, není nadpozemský zpěv subtilních víl, ale hukot přistávajícího letadla.
   Iljušina.
   Kterýho blbce sem teď v noci čerti honěj!
   „Ivane!“
   Co já vím, kde je zavrtaný? Prostor před hangárem je sice osvětlený, ale kupky tonou ve tmě.
   „Ivané!!!“
   Teď, teď se jedna hromada počne třást, kývat a pozvolna rozpadat, jak se chrabrý strážce socialistického tábora míru snaží vydrápat ven.
   „Co je, do prdele?“
   „Něco se děje, přistál iljušin.“
   „No a co, kdo vlastně hlídá?“
   Teď mi teprve došlo, že vlastně ani nevím, kdo má být ve stráži.  Já dokonce nevím, ani kolik je hodin. Hodinky pro vojáka základní služby, jaký přepych. Mám být ve službě já, on nebo Laco? 
   Kde ten vlastně vězí?
   Já to tuším, spí ve své vétřiesce, od které má náhradní klíče, a kam se vždycky ve stráži zašije.  „Já všetko vidim,“ blekotá pak vždycky tou svou čechoslovackomaďarštinou, ale přitom pravidelně chrápe jako zvíře.
   Ivan přichází ke mně, pozorujeme mlčky iljušina, který zvolna roluje k věži. Já si zapaluji vyklepanou startku a čekám věcí dalších. Ivan je nekuřák, ale zato přemýšlí.
   „Kdo je naved na dráhu?“ ptá se.
   „Asi někdo z věže, vždyť tam jsou furt.“
   „Jo, ale dneska jenom záklaďáci, to náhodou vím, mluvil jsem s klukama.“
   Věž je asi 300 metrů daleko, iljušin je ve stínu, takže ani nevidíme registrační číslo. Jestli je z divize, z armády či náhodný civil. Nebyl by div, teď se na letišti dveře netrhnou. Samé exkurze, samé delegace, dokonce i nějací poslanci. Já na ty papaláše vždycky kašlal, zvlášť na ty bolševický, ale když nám velení téměř povinně dalo podepsat 2000 slov, neviděl jsem na tom nic špatného. Konečně se  trochu píše pravda.
   „Ježiši, kdybychom aspoň věděli, kolik je hodin,“ lamentuje Ivan, který by ještě mohl teoreticky nějakou tu hodinku spát, a snaží se velmi laicky určit čas podle hvězd.
   I já hledím na hvězdy, ale můj zrak zalétává spíše k obzoru, k obzoru pár kilometrů  vzdálenému, kde leží pro někoho sice bezvýznamná víska Hartvíkovice, leč pro nás, pro společnost AIR- INDIA, hlavní základna, jediná spojnice se svobodným civilním životem, jenž, do prdele, teď v Praze bují na plný pecky. Základna, kde jsme si vytvořili tak skvělou partu, plnou i místních mladých holek, které se snad narodily přímo pro nás ročník. Jen si vybrat. A já si vybíral. Sice zatím v duchu, ale zato pořád. Tam i ve svých nekonečných snech na světnici, kde buď někdo bezmezně chrápal, či ožrale blekotal cosi o mazáctví atd. Ale o tom až později.
   Z iljušina někdo vyšel, spíš vyběhl. Celá řada vojáků. Vytvořili něco jako uličku a tou prošli pravděpodobně důstojníci. Vojáci obstoupili věž a byl opět klid.
   „Ivane, ty vole, to sou zase ty paragáni,“ syknu ke kolegovi, který samozřejmě ví, o co jde.
   Jsou to asi tři měsíce nazpět, co jsme shodou okolností měli oba s Ivanem strážní službu. Už samotné rozdílení bylo trochu prapodivné. Dozorčí posádky, celkem bezvýznamný  major, nás  několikrát poslal znovu oholit, znovu vyčistit boty a některým jedincům nařídil i vyměnit poněkud ušmudlané maskáče. Když si byl jist, že je jeho autorita upevněna, chvíli se utápěl v nic neříkajících cancech a nakonec z něj vylezlo to, co mu leželo na srdci.
   „Soudruzi,“ nadechl se k něčemu, co hraničilo mezi velezradou a falešným kamarádstvím. „Vojáci,“ říkal již tišeji, „ dnes u nás probíhá v lesích okolo řeky Jihlavy celostátní cvičení našich paradesantních jednotek. Jak víte, ty lesy zasahují až k našemu letišti a je možné, že ve štábních  plánech bude i jeho cvičné přepadení. Doufám, vojáci, že si dovedete  představit, jak taková diverzní akce vypadá? Omráčí vás, sváží, třeba vás budou i cvičně mučit. A hanba potom padne nejen na vás, ale i na pluk a samozřejmě i na mne. Mějte tedy oči otevřené a buďte ve střehu. Nazdar, soudruzi!“
   „Zdar, soudruhu majore!“  
   To bude služba, mějte oči otevřené, to je mi hovno platné, zvlášť když jsem slyšel, jak tihle amnestovaní kriminálníci jednají. Když tě zmrzačí nebo zabijí, jsou to pořád povolené ztráty v rámci utužení svazku armád Varšavské smlouvy. Jenom se šeptalo, kolik vojáků zařvalo bídnou smrtí na cvičení Vltava. Vždyť šlo o výcvik, šlo o vlast, ne, šlo o socialistickou vlast! Na tu seru! Ani náhodou nebudu bránit čest pluku. Budu si chránit  pouze své zdraví.
   Obchůzky strážních hlídek, vypracované místními armádními teoretiky , byly naprosto nelogické. Vezměte si: budova dílen A, budova hangáru B, vétřiesky  v autoparku  C až  J. Když jste měl jít do stráže, musel jste se naučit asi deset variant obchůzek, kdy začínáte A, potom B, pak C a pak různými klikyháky projít ve všech těch přiblblých  možnostech všechny ostatní body. A to prosím vymyslely dělnické kádry lidové armády. A tenkrát bez počítače.
   Ani Einstein by si to nezapamatoval.
   Natož my.
   Nejdříve se chodilo tak nějak halabala, potom se zjistilo, že vedle hangáru je odstavený autobusový vlek, kam se dalo schovat, a vše vyvrcholilo tím, že dozorčí hangáru neodevzdával večer klíče od dílen, a tudíž nebohá stráž mohla i v zimě sledovat střežený prostor z vytápěné chodby budovy. A kdyby přišla kontrola: hupky zadním oknem ze záchodu ven, oběhnout budovu a: „Ruce vzhůru!“ Kdo by věděl, z které to  varianty obchůzek se zrovna vracíte.
   Ale tenkrát to bylo jiné. To šlo o kejhák. A my opravdu hlídali. Ne pro nějaké letiště, ale pro svoje nezpřelámané kosti. Ne podle nějakých blbých řádů, ale podle normální logiky. Zalézt do tmy a mít před očima celou osvětlenou plochu před hangárem.
   Je vidět, že obyčejní vojáci v sobě měli více teorie bojové strategie, než ty marxleninský rychlokvašky..
   Tenkrát se nic nestalo. Letiště přepadené nebylo, my přežili a posaďáka nedegradovali.
   Ale teď?
   „Laco!“ zařvu, i když vím, že nás všechny můžu dostat do průseru. Měl by tu být pouze jeden z  nás tří. Podle řádů.   
   Jenže co za několik minut znamenaly řády téhle dělnicko-operetní armády.
   „ Někdo sem běží,“ zašeptal Ivan.
   „Odkud?“
    „Odevšud.“
   A byli tu.
   Žluťáci v ruských uniformách. Mongolové s výrazem Džingischána a s přesvědčením Brežněva. Museli o nás vědět. Museli vědět všechno o našem letišti.
   Že by to  štábní cvičení ještě tak blbě pokračovalo?
   „Ruky věrch!“ a něco snad kazašsky.
   „Běžte do prdele!“ zareagoval naštvaně nevyspalý Ivan a snažil se stáhnout ze zad nenabitý samopal.
   Pár ostrých zasvištělo nad jeho hlavou, zarylo se do vlnitého plechu hangáru a Ivan zbledl.
   Já také.
   To je ale hodně blbý štábní cvičení.
   Ale to už jsme pro jistotu stáli s rukama nahoře před vchodem do hangáru. A já, pouze na chvíli se ohlédnuv, zjišťuji, že teď na nás míří dva na zemi postavené lehké kulomety a několik ruských samopalů v rukou Asiatů, kteří se zřejmě uklidnili a za tichého rozhovoru si dokonce zapálili cigarety.
   Stojíme tam jako debilové, když se z prostoru autoparku ozve hrdinné: „ Ruky hore!“
   Laco se probudil, Laco bojuje! I když bez nábojů. Ty jsme si pro jistotu nikdy nebrali, protože ztráta jednoho z nich znamenala vždy tvrdý kázeňský postih.
   Sprška střel do místa výzvy odhalila plížící se postavu, která se okamžitě zařadila do vzorového postoje vedle nás. Tak jsme tam stáli všichni tři. Jako mušketýři bez kordů, jako tři nesplněná přání…
   „Čo se to do piči robí?“ ptá se Laco a já mu mohu pouze odpovědět, že nás asi zavřou.
   „Nás?“ je Laco rozhořčen, „to by museli pozatvárať všecky. My nič neurobili.“
   Ano, my nič neurobili a oni nás všetky  pozatvárajů. Ty Laco, ty filozofe, jaks tenkrát předběhl dobu? Jaks to poznal? To vás učí v Bajči, tam máte universitu prognostiky? Kdybych ti tenkrát uvěřil, snad bych se nechal i zastřelit. Ale já nevěřil, že doba, která je a kterou  mi jenom vojna neumožňuje dokonale prožít, že jednou skončí. Měl jsem rád  big-beat, měl jsem rád západní filmy, měl jsem rád dlouhé vlasy, měl jsem rád svobodu, a na to vše se po vojně těšil. Vždyť nám to ti soudruzi z ÚV slibovali: Nejlepší společenský řád na světě. Příklad pro jiné národy. Opět po Janu Husovi dáváme něco světu. My, Čechoslováci! Naše demokratizace!
   „Mně se chce močit,“ bručí Ivan.
   „Tak jim to řekni, jestli umíš mongolsky.“
   Ivan se otočil a rázem někam nahoru zasvištěla kulka.
   Ty blbci to berou nějak vážně.
   „Ať radši chcípnu kulkou, než prasknutím močáku,“ zaskučel Ivan a znovu se otočil: „Továrišči, meňa nádo chcať!“  a ukazuje na onen důležitý orgán.
   „Tam!“ prohodí nějaký ten jejich seržant a vede Ivana kousek dál. Strčí mu samopal do zad a čeká.
   „Ať to dá ten blbec pryč, já takhle nemůžu,“ kvílí kroutící se Ivan a soldat snad pochopí. Poodejde metr a míří pouze z této vzdálenosti.
   A Ivan šumí, dlouho a s úlevou. A náhle je to jeho šumění všude, pak z něj bylo vrnění, bzučení, rachot a hřmot a my jedním očkem pozorujeme, jak ze severní strany přilétá celý roj světlušek, celá záplava světel, která se blíží, je konkrétnější, až je z ní konvoj letadel, těch odporných bachratých andul, která jedna za druhou klesají na dosedací plochu našeho letiště. Na konci stojánky se zastaví, vyplivnou náklad vojáků a nějaké techniky, otočí se a startují zpět. A tak pořád dokola.
   Letecký most.
   Až do rána.
      Ve chvíli naší největší ztuhlosti přijel gazík s naším velitelem pluku. Mongolové zasalutovali a on nám pokynul, abychom nastoupili. 
   Seděli jsme na zadních sedadlech jako zmoklé slepice.
   Velitel pluku byl totiž pojem. Obrovitý chlap, který i ve svém věku bravurně ovládal stíhací bombardér a který se nebál vzít si do štábu bývalé letce z Anglie.
   „My za to nemůžeme, soudruhu plukovníku,“ snažím se žehlit situaci. „Bylo jich hodně a stříleli. To se přece při cvičení nedělá.“
   „Ano, to se nedělá,“ podíval se na nás velitel pluku nevyspalýma očima. „A mimochodem, chlapci, to nebylo cvičení, Rusové nás skutečně přepadli.“
   Kdyby to nebyl plukovník, řekl bych asi: Ty si děláš prdel, ne? Ale on to byl plukovník, velitel stíhacího a bombardovacího pluku, a on by asi nelhal. Jenže, co to znamená?
   Bude válka!
   My těm kurvám nic zadarmo nedáme. Já se jen tak  pro nic nepřeji být už z vojny doma, být zase svobodným člověkem, a  pracovat, kde budu chtít, třeba v Americe. Já už jim seru na ty jejich častušky, na Stalina, na pionýra, na všechno! To jsem měl celé dětství. Vychovávali ze mne idiota. A jak dlouho jsem musel z toho procitat. Jak dlouho jsem musel poslouchat Svobodnou Evropu, konejšivá slova Roziny či  jiných , ty  krásné fascinující písničky od Beatles, Rolling Stones či Kinks, abych pochopil, že ten skutečný svět je tam někde jinde. A já se těšil, že bude i tady. Já se na něj připravoval. Já po něm toužil. Vždyť vlastně kvůli téhle vyhlídce lepší budoucnosti jsem tak zbaběle dezertoval i od všech svých lásek.
   Bože můj, pro co jsem to žil?
   Kurvy ruský!!!
   Lacovi to zatím nedošlo: „Súdruh plukovnik, já mám isť začátkom septěmbra na opušťák. U nás v Bajči budú krstiny. Pojdě to?“
   Plukovník neodpověděl. Vysadil nás před rotou a tiše se s námi rozloučil: “Chlapci, zachovejte klid, ráno se všechno dozvíte v rozkaze.“
   Ráno! Do prdele, to už bude celá republika obsazená. Vtrhneme na rotu, dozorčí samozřejmě chrápe u stolku. Naše hrdinná lidová armáda.
   „Kurva, pusť rádio!“ vzbudí ho nešetrně Ivan a zatímco nad naším letištěm hřmí letecký most, teprve teď se dovídáme, co se skutečně stalo.
   Tranzistoráček sice chvíli dělá to smetanovské blum, blum, do toho vzrušený hlas, abychom vydrželi u svých přijímačů a posléze ono osudné provolání:  
Všemu lidu Československé socialistické republiky:
   Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hod. večer překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR. Stalo se tak bez vědomí presidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění, předsednictva vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a bez vědomí těchto orgánů… Předsednictvo ÚV KSČ vyzývá všechny občany republiky, aby zachovali klid a nekladli postupujícím vojskům odpor, protože obrana našich státních hranic je nyní nemožná.
   Proto ani naše armáda, Bezpečnost a Lidové milice nedostaly rozkaz k obraně země. Předsednictvo ÚV KSČ považuje tento akt za odporující nejen základním zásadám vztahů mezi socialistickými státy, ale za popření základních norem mezinárodního práva…
   Mám slzy v očích a v srdci vztek. Rozrážím jedny dveře za druhými a budím chrápající vojáky: „Vstávejte! Do prdele, vstávejte! Přepadli nás Rusáci! Bude válka!“
   Reakce jsou různé: „Bež do piči, ožratý Pražák!“ – „Nekecej, vole!“ – „Nechej nás spát!“ Asi tak.
   Přesto se  většina vojáků probudí, poslouchají rádio, jsou zaraženi, rozhořčeni, v šoku.
   Ruda, jinak naprosto flegmatický člověk, cloumá dozorčím: „Dej mi kvér, do prdele, dej mi kvér, já na ty kurvy du!“
   Právě s Rudou jsme chtěli po vojně Ven. Spolu se učili podle Angličtiny pro samouky a snili o Velkém světě.
   „Dej mi kvér, vole! Je válka!“  řve Ruda a dozorčí pouze zablekotá něco jako, že klíče od zbraní a nábojů musel, neví proč, odevzdat už v deset hodin.
   „Tak ty dveře vyrazíme!“ organizuje Ruda odboj. A my bychom mu v té chvíli pomohli. My jsme je nenáviděli až na smrt. Ano, byli jsme spolek flinků a ulejváků, ale tenkrát bychom do toho šli. To přísahám! A i teď mám slzy v očích, když o tom píši. Ta euforie byla. Armáda by národu pomohla. Zklamaly špičky. Zklamalo velení. Lépe řečeno, velení kolaborovalo.
   Mnichov!
   Nový Mnichov.
   Teď již chápu ty pohledy zrazených vojáků, kteří byli ochotni obětovat pro vlast to nejcennější, co měli. Život.
   Ale dosti patosu…
   „Samopaly jsou vám hovno platný,“ dí dozorčí, „ protože všechny náboje odpoledne odvezli, že prý jsou již prošlý.“
   Lampasáci hrajou mrtvý brouky, mužstvo nemá munici a národ je znásilňován.
   Rychle, systematicky a bez odporu.
   Dodnes se za tento okamžik stydím…
   Bylo 5 hodin ráno, středa 21. srpna 1968.