Vraťte nám hvězdy!
1. 6. 2014
Jako téměř každý kluk jsem zbožňoval verneovky, hlavně ty, kde se to jenom hemžilo technickými vynálezy. Proto není divu, že když se mi dostal v necelých deseti letech do ruky Bradbury či Lem, bylo rozhodnuto. Zahořel jsem celoživotní vášní k science fiction neboli k vědecko- fantastické literatuře, jak se tenkrát uvádělo. Nebylo většího dobrodružství, krásnějších a smělejších snů, než putovat s neohroženými astronauty od hvězdy k hvězdě a objevovat na jejích planetách nikde nespatřené divy.
V těch letech zároveň začal mohutným tempem i rozvoj skutečné kosmonautiky. A tak zatímco se kluci na konci padesátých let chlubili, že znají nazpaměť názvy všech deseti značek aut, jež se v té době ploužila naší lidově-demokratickou krajinou, já, s očima upřenýma k hvězdné obloze, věděl, co je sputnik, explorer, vanguard či discoverer.
To počáteční tempo dobývání blízkého vesmíru bylo úchvatné: po první družici za necelé čtyři roky ve vesmíru i člověk a optimistické předpovědi úplně vážně uvažovaly o přistání lidské posádky na Marsu v roce 1971.
Desetiletému klukovi se proto zdál tento svět báječný a krásný. Nevěděl nic o válkách v Koreji, Vietnamu či Alžírsku. Netušil, že v uranových pracovních lágrech umírají tisíce poctivých mužů i žen. Nikdo mu neřekl, že se v našem vyspělém socialistickém státě zavírá za špatně vyslovené slovo, za nevhodný pohled, za pravdu.
A když postupně všechny tyhle ohavnosti odhalil, to již stál s prázdným samopalem a se slzami v očích proti záplavě ruských tanků.
A tehdy pohled ke hvězdám začal opět probouzet novou naději.
Probíhala bitva o Měsíc.
Probíhala bitva o pravdu.
Nedávno jsem si znovu pustil ještě na videokazetách nahraný skvělý seriál HBO v produkci Toma Hankse Ze Země na Měsíc. Již titulky ve vás musí probudit mrazení v zádech. Vidíte a slyšíte totiž jednoho z nejpopulárnějších prezidentů této planety – Johna Fidzeralda Kennedyho: „Rozhodli jsme se letět na Měsíc, chceme v tomto desetiletí letět na Měsíc a dokázat ještě víc. Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to obtížné.“
Ona odvážná slova pronesl v Kongresu 25. května 1961. V době, kdy Spojené státy neměly na oběžné dráze ještě ani jednoho kosmonauta a ruské bezpilotní sondy již přistály (zřítily se) na povrchy Měsíce, Marsu i Venuše. Kennedy totiž věděl, jakou obrovskou potenci v sobě skrývá nejen NASA, ale i celý americký národ.
Tato vizionářská a nečekaná slova vzbudila nejdříve mezi šéfy NASA šok. Nikdo nebyl na takovýto termín připraven, ale přesto započal neopakovatelný závod s časem. Od idey, jak vůbec na Měsíci přistát, až po řešení těch nejobyčejnějších problémů. Na projektu Apollo se podílela obrovská pyramida lidské tvořivosti, obětavosti a vynalézavosti. Od hlavních konstruktérů, přes výzkumná střediska, až po nejrůznější průmyslové komplexy Spojených států. Každý, doslova každý přispěl byť jediným šroubečkem ke splnění dávného lidského snu.
Z příslušníků vzdušných sil byli vybrání první adepti pro let do vesmíru. A smělý plán dál pokračoval den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem. Astronauti na oběžné dráze, potom výstup do volného prostoru, spojení dvou lodí a další a další úkoly, jejichž splnění mělo vést k jedinému cíli: přistání prvního člověka na Měsíci.
Nelze nevzpomenout ani dílčích neúspěchů, omylů, ba i lidských tragédií (Apollo 1), neboť každá neprobádaná cesta je nebezpečná a velmi obtížná.
A pak přišel 20.červenec 1969, kdy nám Neil Armstrong poprvé zamával z povrchu našeho souputníka. Sen se splnil, největší dobrodružství dvacátého století započalo. Následovaly další mise a další odvážlivci hopkali po prašném povrchu Měsíce,
Ve výše zmíněném seriálu Ze Země na Měsíc si teprve uvědomíte statečnost oněch mužů, kteří nejenom že překonali tak obrovskou vzdálenost, ale své životy svěřili tak křehké věci, jako byl samotný přistávací modul. Kvůli zpátečnímu startu byla jeho váha odlehčena tak, že se bezpečností spíše podobal většímu rekreačnímu stanu. A v tomto zařízení astronauti i spali, odděleni pouze slabou stěnou od mrazivého a smrtícího vakua. Muži hrdinové, kteří toto vše nedělali rozhodně pro peníze (jejich plat činil 10 000 dolarů ročně), muži, o kterých čteme snad už jen v pohádkách či rytířských baladách. Pro čest a slávu, pro vlast, pro národ, pro lidskou svobodu!
Na Měsíc bylo vypraveno celkem šest misí. Dvanáct lidských vyslanců mělo tu čest spatřit nad obzorem nejkrásnější planetu vesmíru. Bohužel další tři lety byly již zrušeny.
Proč?
Proč bylo zastaveno to největší dobrodružství lidských dějin? Proč už nejméně jedna generace nemá přímo před očima skutečné vzory, skutečné hrdiny?
Prezident Kennedy byl mrtev a s ním zemřely i ideály nové Ameriky. Život se vrátil do běžných kolejí a navrch začali mít zase obyčejní, malí lidičkové. Šedá zóna, jak by řekl jeden náš dřívější prezident. Starost o vlastní pohodlí byla přednější než nějaký vzdálený, mrtvý Měsíc. A páni politici, které vždycky zajímají pouze hlasy voličů, jim samozřejmě vyšli vstříc. Co na tom, že naslibované programy z ušetřených miliard stejně splněny nebyly. Vždyť v politice je hlavní předvolební snaha…
Ano, šlo o sobectví celé populace, která jenom volala: A co z toho mám já? My už dnes víme, že díky programu Apollo byl urychlen vývoj domácích počítačů, začal být běžně používán teflon jakožto i jiné speciálně vyrobené materiály, a samozřejmě že samotný vědecký přínos je v tomto případě nenahraditelný. Jenže to tenkrát nikdo neregistroval. Nikdo si nevzal kalkulačku, aby si ověřil, že z celkově vynaložené částky 24 miliard dolarů vyšlo na každého ekonomicky činného Američana pouze 25 dolarů ročně. Nikdo se už nezajímal o to, že zisk z technických inovací, použitých při vývoji i konstrukci Apolla, činil 100 miliard dolarů.
Proč také? Jednou závody o Měsíc skončily, tak nač se namáhat dál? Že část populace ztratila své ideály? Že jsme uměle potlačili tu nejpřirozenější lidskou vlastnost- zvědavost a touhu po dobrodružství? Že jsme se vzdali hvězd?
Posledním mužem, který se prošel po povrchu Měsíce, byl člen posádky Apolla 17 Eugene Cernan. Astronaut s česko – slovenskými kořeny. V místě odletu zanechal symbolickou destičku s tímto nápisem: Odcházíme v míru, tak jako jsme přišli, a dá-li Bůh, opět se v míru jménem celého lidstva vrátíme.
Toto se událo již před 42 lety a zatím žádná snaha o návrat zaznamenána nebyla. Navíc i současný americký prezident seškrtal rozpočet NASA tak, že žádné zázraky ani v budoucnosti čekat nemůžeme.
Jsem tedy dále odsouzen o cestách mezi hvězdami pouze číst v poutavých příbězích autorů sci- fi. Jenom ve skrytu duše doufám, že se ještě dožiji toho okamžiku, kdy první člověk pošle k Zemi hlášení o úspěšném přistání na povrchu Marsu.
Neměla by to však být čínština, protože svět potřebuje stále nové vzory. Novou naději. Čekají na ni lidé v zemích, kde jsou ještě koncentrační tábory a zavírá se za nevhodný pohled, za slova pravdy.
Proto lidem vraťte hvězdy!
