„Nikdo mě nemá rrrád, nikdo si se mnou nechce hrrrát!“ nešťastně hořekuje ve večerníčkovské sérii „Rákosníček a hvězdy“ nebeský dráček, neboť každý jeho ušlechtile zamýšlený pokus o přátelské soužití se svými hvězdnými kamarády končí naprostou tragédií. Každá hra, do které se zapojí, nebo ji (nedej bůh) i vymyslí, zcela logicky vyústí v katastrofu, v jeho případě, nedozírných vesmírných následků. A přitom je to dráček hodný, vstřícný a ochotný, který by tak chtěl, tak chtěl…

   Jenže je to trdlo!

   Náš stále, a ještě, a donekonečna trestně stíhaný premiér si také před televizními kamerami upřímně poplakal. Jaká že to je nespravedlnost, ta opoziční nenávist, proč všichni mluví jenom o tom, jak porazit Babiše. On a jeho vláda tady makají, Havlíček ani nespí, pro ty dědečky a babičky a také ten koronavirus, tu první vlnu, jsme zvládli nejlépe na světě, a oni…oni mají jen jeden, jediný program – porazit Babiše! A navíc ty odporně lživé mediální masáže proti němu. (Nevím, od koho asi. Snad ne od MAFRY?)

  Dokonce i sám prezident (ano, slyšíte dobře, my máme prezidenta!) se probudil z přípravného předzimního spánku a obdařil televizní stanici Prima několika moudry. Předkládám v originálním přepisu: 

           * Představte si, že je olympiáda, že zlatý stojí na stupínku, ale ti, co jsou pod ním, stříbrný a bronzový, ho z toho stupínku strhnou. Je to nesportovní. Středně úspěšné strany se tomu budou bránit, protože slimáček by nepřišel ke své kapustičce.

   A jako třešinkou na dortu ještě obdaroval ty nejvěrnější či nejotrlejší diváky svým postojem k ústavnosti této země, jejíž je díky určité části našeho obyvatelstva dokonce i primárním ochráncem: Kdybych chtěl bych nezdvořilý, což většinou nejsem, tak Senát, to je takové místo pro panstvem odložené šatstvo. Bývají tam lidé, kteří neuspěli u sněmovních voleb. A proto mě to nezajímá. 

   Po přečtení těchto řádků jistě chápete, co by nás čekalo příští rok, kdyby se parlamentní volby procentuálně zopakovaly. Jelikož Lžimiloš I. neakceptoval v době protinečasovského puče 101 parafovaných hlasů, osobně mu doručených Miroslavou Němcovou, nebude samozřejmě brát ohled ani na případnou koaliční většinu a samozřejmě pověří sestavením vlády znovu Babiše. A znovu a znovu.  Ústavní škodič bude mít své velké sladké dny.

   Ale vraťme se k ufňukánkovi a jeho představám o demokracii, kdy (dle něj) vítěz musí brát všechno. 

   Hnutí ANO získalo v těchto krajských volbách 604 441 hlasů, což je 21,82% všech voličů. Jedna,  jediná pětina, by měla brát všechno? Buďme velkorysí a přiznejme, že v parlamentních volbách bude účast určitě větší a že Andrejko se i k těm 30% dostane. Pořád je to necelá třetina. Stále stejná třetina normalizačně poznamenaných občanů, přesvědčených o tom, že konečně až hnutí ANO udělalo přítrž všem těm zlodějinám a šmelinám, která tu prováděly strany nyní ještě opoziční. Přiznejme si, že se tu občas zhasínalo, aby si neviditelná ruka trhu mohla přijít na své, ale nikdo, zdůrazňuji nikdo, nedosáhl takové dokonalosti (a drzosti), jak oficiálně a s vlastním požehnáním vysávat až snad do samotného kolapsu tuto zemi.

   Ale zpět k volební matematice. ANOfert bude mít tedy 30% hlasů, ale on potřebuje někde vyšmelit ještě dalších 20. Ale kde? Červená mikina vede statečně a neomylně naši nejstarší politickou stranu do zapomnění a komunisté? Tam to také nebude asi nic moc, protože dost velké procento bývalých komunistických voličů má nyní již úplně novou modlu – agenta StB č. 25085.  Zbývá tedy Okamura. Ale to už by byl dost velký úkrok od volebního programu.

   I když programu? Vždyť anonanisti ani žádný pevný program nemají, a to, co z něj zbylo, je již pouhým cárem papíru, nevhodným ani na to ono. 

   Řekněme to tedy naplno. HNUTÍ ANO ŽÁDNÝ PROGRAM NEMÁ! 

   Existuje pouze bezpočet někdy si i odporujících slibů, které náš slavný premiér v nepravidelných intervalech, a vždy podle momentální nálady určitých skupin obyvatelstva, svým vybraným slovníkem vyměšuje.

   A právě v tom je ten zakopaný pes.

   Strany systémové, strany demokratické stojí na určitých programových zásadách, rozkročeny od levicových liberálů až po pravicové konzervativce. Proto volič Pirátů nikdy nebude volit ODS a naopak. Každý má svůj názor, své přesvědčení, svou vizi budoucnosti. Tak, jak je to v demokracii normální. Nejsou to strany založené na vůdcovském principu, kdy členstvo čeká, s čím převratným šéf zase ráno přijde. Tito lidé, tito voliči odlišných pohledů na svět nemohou být v jedné, všeobjímající straně, neboť v různosti je síla. Však jejich množina, v současnosti již většinová množina, má však jeden společný cíl – žít ve svobodné a hrdé republice, kde ruku v ruce s prosperitou jde i spravedlnost a sociální solidarita. Kde je naše ukotvení ve světovém společenství jednou provždy dané a je tudíž provázeno i mezinárodním respektem. To však nejde s trestně stíhaným premiérem, který nám díky svému střetu zájmů zavírá všude ve světě dveře.   

   Je nutné, je přímo žádoucí porazit ho v parlamentních volbách! 

   Nezáleží proto na počtu stran, ale počtu občanů. Na té většině, která už žádné politické klauny nechce. 

   Která nechce Andreje Babiše!

   Ale co s ním?

   Jakže to dopadlo s tím dráčkem?

   Rákosníček to vyřešil šalamounsky. Zatočil draka do kruhu a udělal z něj nebeský kolotoč, jakousi lochnesku, na které se malé hvězdičky s radostným výskotem vozily až do konce světů. A to byl pohádky šťastný konec.

   Jenže toto s ubrečeným Andrejem nelze. Do kruhu ho nestočíme a kolotoče tu mají pod palcem jiní.

   Tak co s ním?

   Kdybychom totiž už teď byli právním státem, a to se vším všady, tak by tato otázka byla zbytečná… 

 

 

 

 

 

.