Pokud někdy potkáte na ulici nervózního člověka, který se pořád ohlíží, jako by odněkud čekal ránu z milosti, který je stále ve střehu, vždy ostražitý a vždy připraven na pokyn náčelnictva změnit diametrálně svou identitu, pak jste potkali pravého komunistu. Českého komunistu, jemuž sto let trvání jeho Rodné strany přineslo tolik kotrmelců, že by se s nimi dokutálel až do vysněné Moskvy. Český komunista má za ta léta v DNA ukotvené takové řetězce, které se nalézají pouze u chameleonů jemenských. Tuto neobvyklou kombinaci tam vtiskly nelehké dějiny Velké strany, jež dle Darwinových zákonů svým členům jednoduše oznámila, že se buď vždy přizpůsobí, nebo ještě jednodušeji zhynou.
Komunistům byli vždy vzorem bolševici ruští. Způsob jejich vlády zdál se účinný, zajímavý a hlavně nekompromisní. Nepřátelé byli jasně daní, velmi dobře identifikovatelní: Statkáři, továrníci, bankéři, šlechta, církev, bělogvardějci, anarchisté i intelektuálové. Zkrátka všichni, kteří nepatřili do bratrstva Leninova.
Komunisté okopírovali Rusko i založením své strany. Jako ruští bolševici i oni se oddělili v roce 1921 od sociální demokracie a od radikalizace strany v roce 1929 se již jezdili učit do Moskvy, jak ostatním demokratům zakroutit krkem. Tímto předseda KSČ Gottwald dokonce veřejně vyhrožoval v tehdejším parlamentu.
Komunista potřebuje nepřítele tak, jako ryba vodu. Musí ho mít, neboť on přece je nucen proti něčemu bojovat. Je to jeho oblíbený způsob života. A ejhle, ve třicátých letech mu mimo našich kapitalistů vyrostl za západní hranici nepřítel nový. Krutý, nesmiřitelný a ideově nevstřebatelný. Německý fašismus! Členská základna, notně podporovaná bojovně naladěným Rudým právem, se jenom třásla s tímto politickým vředem navždy skoncovat. Proto i soudruzi tenkrát těžce nesli mnichovskou zradu. Za vše samozřejmě vinili Beneše a zkorumpovanou vládu – a najednou ticho. Žádné útočné články ve stranickém tisku, dokonce i tiché smíření s následnou okupací. Pouze tajně vydané instrukce vysvětlovaly členům strany, že NSDAP je v podstatě nejen socialistickou, ale hlavně dělnickou stranou, která jako my vlastně bojuje proti dekadentní západní buržoazii, a proto bychom jí v tomto boji o Novou Evropu neměli klást nijaké překážky.
Samozřejmě že tato otočka byla důsledkem paktu Ribentrop – Molotov. Ve smyslu této smlouvy byli samozřejmě instruováni i ostatní komunisté v zahraničí, kteří poslušně přešli od podpory zajištění kolektivní bezpečnosti v Evropě k obviňování Británie a Francie z přípravy války. J. V. Stalin ve svém rozhovoru v sovětském tisku v listopadu 1939 prohlásil, že nikoliv Německo napadlo Francii a Anglii, ale že naopak Francie a Anglie napadly Německo, čímž na sebe převzaly zodpovědnost za rozpoutání války.
Nepřipomíná vám to něco?
Ovšem pozor! Korouhvička se prudce obrací o 180 stupňů, neboť Hitler v červnu 1941 vtrhnul do Sovětského svazu, a proto hrrr na ně! Strana se neohroženě vrhá do odbojové činnosti, rafinovaně nekoordinuje své akce s jinými, nekomunistickými skupinami, neboť po skončení války se musí celý národ dovědět, že jsme to byli my, my komunisté, kdo celou válku držel prapor odporu hrdě nad hlavou. Ostatní odbojáře trochu poodsuneme, pozapomeneme, případně trochu pozavíráme, aby se pouze naši fučíkovci zasloužili o obrodu republiky.
Dokonalou obrodu republiky nám však dovezly hlavně tanky Rudé armády, které se staly oslavovanými vyslanci nové doby, kdy každý každému bude roven. S touto ideologií oblbli nadšeně argumentující komunisté polovinu našich obyvatel, což zpečetily nakonec i volby 1946. Začala demokratická dvouletka, která jaksi postrádala určitý kus demokracie. Tu zbývající část si potom schoval pod beranici v únoru 48 tehdejší předseda vlády Klement Gottwald. A příkazy se stranických výborů zněly jasně: zlikvidovat všechny reakční síly, které by chtěly vývoj v republice zvrátit zpět. My si ji rozvracen nedáme!
A tak se likvidovalo, až se za kočárem prášilo. Nejen paní Milada, ale mnoho a mnoho jiných by mohlo, kdyby mohlo, třídní selekci potvrdit. Jak už jsem psal, komunista musí mít stále nějakého nepřítele, musí stále proti někomu bojovat, aby si stále držel stranickou kondici, jenže najednou reakční síly pomalu docházely, tak co teď? Naštěstí vševědoucí a nejmoudřejší Stalin dobře poradil. Ostatně jako vždy. „Hledejte skryté nepřátele přímo ve straně! Právě tam se schovaly ty největší reakční zrůdy!“
A tak se začalo hledat. 
Soudruh přestal věřit soudruhovi, a navíc každý soudruh musel hlídat i ostatní soudruhy. Stačil nebudovatelský výraz obličeje či málo záře ve šťastných očích a již vás běželi kamarádi nahlásit. Mnoha pochybeným soudruhům tak bylo umožněno pobratřit se v pracovních lágrech s tzv. buržoazní lůzou, kterou tam před tím sami umístili. No a takový spolek kolem Slánského, ten se musel hodně mračit, hodně nepříjemně tvářit, když dostal bonus nejvyšší.
Jaro 1953 začalo státotvorně. Zemřel totiž Stalin a vzápětí i Gottwald. Členové strany hromadně rušili své závazky na počest pětiletky, neboť s naprostou jistotou očekávali konec světa. Co jiného by po takové tragédii také mohlo následovat. Však slunko jako by nic vyšlo i dny následující a potom a ještě. Roku 1956 oznámil Nikita Chruščov pouze nejvěrnějším komunistům, jaký že to byl darebák, ten Stalin. Hanba mu a fuj, fuj, fuj! 
Co naplat, znovu se musely přepracovat stanovy, a to důkladně. Komunisté s odporem odhazovali odznáčky dříve tak milovaného Josifa Vissarionoviče, vytrhávali z knih celé stránky, pálili filmy, fotografie, rozbíjeli busty a jako lahůdku na konec si odstřelili na Letné tzv. frontu na maso. 
Každý soudruh musel před komisí těch nejprověřenějších na holou hlavu V. I. Lenina odpřisáhnout, že nikdy nevěřil žádným stalinovským úchylkám. Nikdy nepropagoval kult osobnosti. Mnozí při tomto slibu měli i slzy v očích, ale to už je takový život.
A tak naše zem spěla dál mílovými kroky ke šťastným zítřkům. Ty kroky sice moc mílové nebyly, ale přesto v roce 1960 prezident a první tajemník strany Antonín Novotný rozhodl, že u nás již socialismus zvítězil. Změnil se název státu, změnil se státní znak, a proto se musel změnit i náš život. Museli jsme začít socialisticky žít. Nové spartaky začaly brázdit naše okresky, první prototypy panelových domů vyrašily v bahništích na okrajích měst a lid český objevil únikovou romantiku v chataření. „A i maso bude, soudružky, i maso,“ sliboval z prvomájové tribuny pionýrům mávající Novotný.
Dlužno říct, že toho mimo masa nebylo povícero: toaletní papír nebo pytlíky soli, občané marně sháněli například i obyčejné zápalky. Mezi tzv. úzký profil ovšem patřil i nábytek, koberce, ložní prádlo, sklo, porcelán a jiné a jiné. O jižním ovoci se raději ani zmiňovat nebudeme. Proto strana přihlédla konečně k ekonomickým reformám, které navrhovala skupina kolem Oty Šika. A vzhledem k tomu, že společnost již byla poměrně rozvolněná, přidaly se i reformy politické. Pražské jaro 68 mohlo začít.
To byla tenkrát dřina, téměř nadlidský úkol, když si soudruzi s ksichty typických papalášů nyní museli nasazovat lidské tváře. Jéjda, to bylo kvílení a sténání, ale jít to muselo, protože jinak jste dostal nálepku konzervativce a letěl jste ze své židle ven. Samozřejmě že na vaše místo si již brousil zuby nějaký nově obrozený reformátor, jenž na svou duši přísahal, že i on chce pomáhat vytvořit onu vzývanou kvadraturu kruhu – socialismus s lidskou tváří.
„My vám dáme lidskou tvář!“ zahřmělo z Moskvy. „Budete se tvářit jako všichni mužíci v ostatních guberniích!“
Ajajaj! To bylo zase úpění a nářků, jak ze sebe soudruzi hbitě strhávali ty falešné smějící se sádrové masky. To bylo popele vysypaného na hlavy členské základny, to bylo pomýlených a ovlivněných. U stranických prověrek, před přísnými zraky těch, kteří nezklamali, byla dopodrobna rozpitvána vaše činnost v krizové době, musel jste podepsat souhlas se vstupem vojsk, případně odvolat podpis pod pamfletem 2000 slov. Až pak jste mohl jako bájný pták Fénix vzlétnout znovuzrozen k nebesům, ovšem velmi opatrně, abyste se nedostal až k západním hranicím. Tam už se zase střílelo.
Ne všichni však mohli takto bezstarostně vzlétnout. Ti, kteří včas naši krásnou vlast neopustili, skončili v kotelnách, u popelářů či u jiných romantických profesí. A ti hloupí, které život ještě nenaučil včas převlékat kabáty, na ty zbyla už jenom šatlava. 
Normalizace mohla začít. A mohla tu být na věčné časy, kdyby ten Gorbačov…
Polsko, Maďarsko, Německo, berlínskou zeď rozebírají máničky se sbíječkami, takže to muselo zákonitě přijít i k nám. Stranický tisk nejprve mlžil něco o skupinkách polokriminálních živlů, ale o pár dnů již vyjádřil Milouš Jakeš ve Federálním shromáždění obavy o život svůj i životy svých soudruhů. Měl totiž stále na paměti i jím schvalované likvidační procesy z padesátých let. Bál se však naprosto zbytečně. Možná kdyby se stal prezidentem Dubček, tak by si to se soudruhy vyřídil po tak legendární stranické linii, ale Havel, to byl humanista. Bohužel. Navíc soudruzi vychovaní Husákovou normalizační politikou již dopředu věděli, kde se bude chleba lámat, a proto houfně zahazovali členské průkazy a infiltrovali nejen Občanské fórum, ale i později vzniknuvší ODS nebo jiné volitelné strany. Zvláště po ovládnutí sociální demokracie Milošem Zemanem se překabátěným komunistům přímo před nosem rozvinula dálnice k politické kariéře.
Víte, jaká část ledovce ční nad hladinou oceánu?  Pouze jedna desetina. A víte, kolik dřívějších komunistů ovládá prostřednictvím svých firem náš život? Nezjistitelné! Těm, na které nezbylo v politice místo, se za pomoci těch, kteří se již v politice uchytili, podařilo uchopit většinu ekonomické moci v této zemi. A nebyl to pro ně zase moc velký chameleonský výkon, přerodit se z ochránce dělnické třídy na bezohledného kapitalistu a vydřiducha. Vždyť se na to klidně můžete zeptat třeba Andreje Babiše, až u vás bude v rámci předvolební kampaně zase rozdávat koblihy, párky nebo točit zmrzlinu.
A co na to ti opravdu kovaní soudruzi, kteří jako jediní ve východním bloku nepřistoupili na jiný název strany? Dlouho, dlouho jim Grebeníček našeptával, že jejich doba zase přijde, že se zase budou kroutit krky, že zase rudý prapor zavlaje, až je to samotné přestalo bavit. Stačilo, prohlásila tedy nová předsedkyně a poptala se, zda by členstvu nevadilo občas zdravit zdviženou pravicí. Prý nic není vyloučeno, zvláště, když už ani v Rusku nejsou komunisti u moci, a přesto je Putin pořád parádní bolševik, i když už ne úplně tak rudý.
Naši komunisté to vskutku nemají lehké. Oni už opravdu nevědí, čí jsou. Vrcholem úplné degenerace pak je tichá podpora nejbezohlednějšího podnikatele a kapitalisty, největšího imperialisty pod sluncem Donalda Trumpa.  Ano, je to přítel jejich přítele, ale stejně skalní komunista si musí zoufat. Ne, že by se nenaučil v té řadě kotrmelců držet hubu a krok, ale tohle? Kdo se v tom má vyznat? Snad raději čekat v jakési hibernaci na nový povel. Na čí povel? To naše komunisty ani zajímat nebude, hlavně že začnou zase budovat nový svět. 
V různých diasporách je jich na to ukrytých stále dost!