Autor tohoto článku se přiznává, že nikdy nečetl Marxův a Engelsův Komunistický manifest, ale doslechl se, že v samotném závěru je umístěno jedno známé, k bojovnosti vyzývající heslo. Bývalo vytištěno v záhlaví Rudého práva a naši čtenáři ho spíše znají v podání Jiřího Kodeta z populárního filmu Pelíšky.
Proletáři všech zemí, spojte se! Tak zní ona původní výzva k pracujícím celého světa, by svrhli nenáviděný kapitál a směle vykročili k beztřídní společnosti. Jednoduše řečeno, podle komunistických věrozvěstů měla na naší zeměkouli vypuknout světová revoluce. Ruští bolševici ve své vrozené naivitě povýšili Marxovo učení na neomylné proroctví, za jakýsi manuál, kterým se musí veškeré dějiny povinně řídit. Proto po uchopení moci v říjnu (listopadu) 1917 logicky očekávali, že jimi založený požár se postupně rozšíří do celé Evropy. Nestalo se. Na krátký čas vznikla pouze Slovenská sovětská republika a Maďarská sovětská republika (v originále – republiky rad). Tyto experimentální útvary však již tehdy fungující československá armáda i v Maďarsku armáda rumunská bez problémů zrušily.
Jisté problémy měli i Němci, kteří museli nejprve zlikvidovat tzv. Povstání Spartakovcú a poté i Bavorskou republiku rad. Dokonce ani Poláci se nechtěli nechat přesvědčit až k Varšavě dorazivší Rudou armádou, že by pro ně bylo výhodnější budovat ten komunismus pod křídly Matičky Rusy.
A tím světová revoluce definitivně skončila, což byla pro ruskou imperialistickou duši ztracená příležitost, jak pod pláštíkem ideologie rozšířit širou Rus až k pobřeží Atlantiku. Navíc Ruská říše, tak pracně budovaná již od dob Ivana Hrozného či Petra Velikého znatelně zeštíhlela, když v rámci uzavření Brestlitevského míru přišla mimo jiné o Podněstří, Besarábii (dnes Moldavsko), část Ukrajiny a část Běloruska a celé Pobaltí.
Sám Lenin usoudil, že ve stavu, ve kterém Rusko je, těžko nabízet světu nějaké hmatatelné ekonomické výdobytky. Proto sedl a napsal několik tlustých knih, ve kterých soudruhům stručně vysvětlil, že lze budovat komunismus i pouze v jedné zemi. Jen to chce trochu přitvrdit.
V roce 1922 přišli bolševici na další geniální myšlenku – legalizovat před světem své kolonie a dát jim jakousi autonomii. Vznikl Svaz sovětských socialistických republik. Už nebylo Rusa, Ukrajince, Azerbájdžánce, Arména nebo Jakuta, neboť teď všichni byli Sověti.
Sověti pod neúprosnou taktovkou Moskvy.
A i tihle Sověti se po čase opět začali roztahovat. Zvláště spojenecká smlouva s Hitlerem jim umožnila návrat do kdysi opuštěných míst. To bylo radosti na východě Polska a v Pobaltí! Však osud je vrtkavý, a tak byla tato území posléze osvobozena Wehrmachtem, a nakonec znovu Rudou armádou. Armádou, která dokázala nakonec vztyčit rudou vlajku nad rozbombardovaným Berlínem. Sověti samozřejmě obsadili při svém tažení do Německa všechny státy střední a východní Evropy, kam posléze dosadili i své loajální gubernátory. 
Stalin se nad těmito územními zisky nadýmal pýchou a rád by se nadýmal ještě víc. Myšlenka na světovou revoluci znovu ožila, zvláště když se do rukou generalissima dostala nová hračka – atomová puma. Její vývoj sice probíhal již od roku 1943, ale konečný efekt byl nevalný. Teprve po názorné americké prezentaci na městech Hirošima a Nagasaki si sovětský vůdce uvědomil, že bez nukleárních zbraní nemůže hrát ve světě žádnou důležitou roli. Válkou naprosto zbídačelá země vrhla nemalé finanční prostředky do výzkumu, který vedl Igor Kurčatov. Hlavní úlohu však v tomto závodě s časem měli špioni, kteří Rusku dodali podklady používané v rámci utajené akce Manhattan. Výsledky se dostavily. 29. srpna 1949 explodovala sto třicet kilometrů od města Semipalatinsku v Kazachstánu (dnes Semej) první sovětská atomová puma. Stalin tak měl důvod uvažovat o závěrečném dějství světové revoluce. O sovětizaci zbytku Evropy. 
Svědectví o diktátorových mocenských plánech podává Alexander Gogun, historik, kandidát věd a doktorand na katedře dějin východní Evropy Humboldtovy univerzity. Ve svých publicistických knihách se soustřeďuje hlavně na sovětské dějiny Stalinova období. 
Z jeho prací vyplývá, že Stalin již koncem druhé světové války ve svých projevech stále častěji hovořil o nevyhnutelném střetu Západu a Východu. Vše samozřejmě bylo rafinovaně rámováno komunistickou ideologií. Tomu všemu odpovídaly i následující politické kroky. Nejprve vyprovokovat válku v Koreji, po nasazení amerických vojsk se nenápadně stáhnout a čekat pouze v záloze na ještě větší kořist. Proto také večer 9. ledna 1951 v Kremlu uspořádal setkání vojenského a politického vedení SSSR s pěti středoevropskými lidově demokratickými zeměmi. Podle rumunského ministra obrany Emila Bodnarase Stalin nastínil podmínky třetí světové války: „Skutečnost, že USA budou v příštích dvou až třech letech vázány v Asii, představuje pro nás, pro světové revoluční hnutí, velmi příznivou okolnost. Tyto dva až tři roky musíme šikovně využít.“
Sovětský vůdce vydal zástupcům zemí východního bloku řadu direktiv, jejichž smysl lze vyjádřit takto: postavte ve svých zemích kasárna hned vedle vojenských továren!  Proto jsme v těch letech budovali a budovali jako šílení. Statisíce tun uhlí, statisíce tun oceli a z toho posléze zrozená i nekončící série tanků, vyjíždějící jako na povel z bran naplno šlapajících zbrojovek. Nebylo tudíž samozřejmě ani žádnou náhodou, že nekonečně dlouhé nákladní vlaky s naprostou pravidelností supěly z Příbramska kamsi na východ a ještě dál, až do míst přísně utajených. A to vše jenom proto, abychom si ubránili ten náš oslavovaný mír. Sověty zajišťovaný mír. 
Za Československo byli tenkrát v Kremlu přítomni první tajemník KSČ Rudolf Slánský a ministr národní obrany Alexej Čepička, který až při uvolnění poměrů v roce 1968 byl ochoten určité okolnosti sdělit historikovi Karlu Kaplanovi. Podle Čepičky Stalin zástupcům zemí východního bloku oznámil, že zhruba do tří let se chystá ovládnout západní Evropu. Že to byl smysl Stalinova projevu, potvrzuje Čepičkova činnost ve funkci ministra obrany. I proto musel být vypracován plán Sokol, který je uložen ve vojenském archivu v Praze a je stále tajný(?).
Kaplan se ještě ptal: „Jaký operační plán byl stanoven pro československou armádu?“ „Část Francie“, zněla odpověď. 
V říjnu 1952 byl svolán XIX. Sjezd KSSS, kde Stalin z tribuny již otevřeně vyhrožoval Západu a žádal tamní komunistické strany, aby otevřeně vystoupily proti zkorumpované buržoasii, „která zradila liberalismus a prodává práva a nezávislost národa za dolary“.
Světlana Allilujevová  (Stalinova dcera) vzpomínala, že v tomto období byl vůdce „rozhořčen proti světu… V zimě 1952–1953 se nebe hrozivě zachmuřilo. Ke všemu tomu šílenství se přidalo řinčení zbraní. Americký velvyslanec George Kennan byl kvůli banální záležitosti vyhoštěn z Moskvy. Jeden z plukovníků, dělostřelec, kamarád mých bratrů mi tehdy důvěrně řekl: „Ach, teď by byla vhodná doba začít se bránit – dokud je tvůj otec naživu. Nyní jsme neporazitelní!“ Bylo děsivé o tom vážně přemýšlet, ale taková byla zřejmě nálada ve vládě. 
Ano, taková byla tehdy v Sovětském svazu válečná nálada. Nepoučeni strašlivým strádáním války nedávné by se znovu pluky vydaly dobývat, bojovat a zabíjet. To vše v kulisách nukleárních výbuchů a radioaktivního spadu. A my bychom tam byli také. To by byla naše zasloužená odměna za budování světového míru. Nikdo, skoro nikdo by se domů nevrátil a ten, kterého by přivezli aspoň domů zemřít, ten by možná už žádný domov ani nenašel.
Avšak nějaká vyšší spravedlnost patrně přece jenom existuje. 5. března 1953 tyran zkolaboval! Několik dnů pomalu umíral, než se zbabělí soudruzi, jeho „přátelé“, rozhodli zavolat lékaře. Tak se ho všichni báli. Hlavní však bylo, že svět se tenkrát vyhnul pekelné katastrofě. Tenkrát…
Stalinovi nástupci Chruščov a Brežněv také občas balancovali na hraně války (Maďarsko, Kuba, Československo, Afganistán), ale vždy se z problémů nějak vybruslilo. Nikdo nechtěl naši planetu zpustošit. Nikdo nestál o vymazání naší civilizace. Až dodneška.
O Putinovi je všeobecně známo, že za největší geopolitickou chybu Ruska považuje rozpad SSSR. Proto také není jeho největším vzorem Lenin, nýbrž Josif Stalin, který dokázal využít druhé světové války nejen k záboru většího území, než které kdy k Rusku patřilo, ale i k vytvoření pásma podřízených satelitů. Rusko totiž má k ovládnutí cizích států už dlouhá léta svůj specifický manuál. Nemalé prostředky byly a jsou věnovány na podporu pátých kolon v těchto zemích. KGB (nyní FSB) má přesně vypracované postupy k získávání klíčových osob pro místní kolaboraci. Na každého má složky, každý je vydíratelný nebo ovladatelný. Sází se na ty nejnižší pudy: ješitnost, mstivost, závist, touha po bohatství a po moci, po uznání, po slávě, po ženách či po mužích. Vše je podpořeno štědrými finančními dotacemi plus politickými službami všeho druhu. V demokracii běžná svoboda slova a neexistence cenzury bezproblémově umožňuje pátým kolonám provozovat lživou agitaci, jejímž cílem je naprostá dezinformovanost společnosti. Toto vše podporují Moskvou placené protivládní kampaně, šikovně manipulující se lží i pololží V Petrohradě je dokonce polovojenská organizace, která rozšiřuje zavádějící informace na sociálních sítích.
To všechno někdy stačí, aby se místní skupina zaprodanců po tomto systematickém rozeštvávání společnosti dostala přes falešné sliby i k moci, kde potom dělá všechno možné i nemožné ve prospěch Ruska. A když se nevede podle plánu, jistě tu budeme mít nějakou utiskovanou ruskou národnostní menšinu, anebo několik jedinců, kteří ve strachu před všelidovými hněvem raději napíší zvací dopis.
Jak s tímhle vším může asi naložit výše zmíněný Vladimir Vladimirovič, který se denně modlí k masovému vrahovi a válečnému zločinci Džugašvilimu? On má proti svému vzoru jednu velkou výhodu. Už nemusí obyčejné ruské imperiální choutky balit do ozdobného papíru světové revoluce. Teď stačí prohlásit, že brání národní zájmy. A ty zájmy končí dnes kde?
To ukáží až příští roky.