Často se setkávám s otázkou, proč vlastně tento svátek slavíme? My, co jsme byli dekorováni pionýrskými rudými šátky ještě za dob lidově demokratického zřízení (trvalo do roku 1960, pak už u nás konečně „zvítězil“ na celé čáře socialismus), jsme samozřejmě velmi dobře věděli, že slavíme Den znárodnění. Až tak nám soudruzi ono výročí modifikovali. Jásalo se nad tím, jak lid ukradl veškerý majetek zlým a chamtivým továrníkům, uhlobaronům a bankéřům. O vzniku státu se moc mluvit nechtělo, a když tak pouze v souvislosti s ruskou Velkou říjnovou socialistickou revolucí. Dnes by asi náš premiér o nějakém znárodnění tuze nerad slyšel, a proto slavíme raději vznik republiky.
   Republiky, která již neexistuje. 
   Když už tak by snad bylo korektnější oslavovat 1. ledna 1993 vznik současného českého státu.
   Ale po silvestru… Trochu se tam ta důstojnost vytrácí.
   Avšak český stát tu existoval přece i dříve. Dokonce již v 10. století zde úspěšně pod praporem Přemyslovců prosperují česká knížectví. Pravda, tuto epochu teoreticky oslavujeme na sv. Václava, coby Den české státnosti, i když Korunu českou svými bulami ustanovil až v roce 1438 sám Karel IV. Navíc české království nebylo nikdy zpochybňováno ani za rakouské „poroby“. 
    Proč tedy tento svátek slavíme?
   O tom jak vznikla Československá republika a kdo stál u jejího zrodu, byly již popsány tuny papíru. Nelze se však nezmínit o pěti tisících mrtvých, již padli hrdinou smrtí ať už v legiích ruských, francouzských či italských. Díky jim se Československo zařadilo na stranu vítězů, a proto mohlo využít Wilsonovy doktríny, v které se praví, že národy mají právo na sebeurčení. 
   Však velmoci, a rozjásaná Francie zvlášť, chtěly poražené Rakousko i Maďarsko co nejvíce ponížit a oslabit, takže mnoho jejich tradičních území se ocitlo úplně jinde. A i proto bylo to nové Československo k něčemu dobré - aby se o ně postaralo. Jih Slovenska i Podkarpatská Rus připadly do opatrovnictví nám. A k tomu ještě ty Sudety…
   Jenže toto všechno mělo jednu velikou nevýhodu -  český národ v tomto soustátí neměl většinu, a proto musel vzniknout národ nový, národ československý. Co na tom, že jsme se Slováky neměli nikdy nic společného, teď se razil trend, že se dva bratři po dlouhém odloučení znovu sešli. Národnostní otázka první republiky proto nebyla ideální. Šlo v podstatě o český útvar a Češi (byť jako Čechoslováci) se s ním sžili a milovali jej.
   Ti ostatní už tak ne. Proto dějiny šly tak, jak šly.
   Podkarpatskou Rus nám ukradli Sověti, Němce jsme vyhnali my a Slováci odešli sami. Takže jsme zůstali tak trochu opuštění, jenom my, Češi. Tož slavme!
   I když…
   Je přece jenom co slavit. Monarchie určitě nebyla totalitním státem. Vždyť jsme zpočátku kompletně přejali veškeré rakouské zákony. Ale demokracií to tak úplně nezavánělo.
   To až my jsme jako první vybudovali ve střední Evropě skutečnou demokracii amerického střihu, a to v takové kvalitě, že nás obdivoval celý kulturní svět.
   Stali jsme se ostrovem jistoty, kam utíkali před rudým terorem zástupy Rusů, Bělorusů i Ukrajinců. Všemožné pomoci se zde dostalo i německým židům, kteří prchali zase před Hitlerem. Tenkrát si žádný politik nedovolil pochybovat o této humanitární pomoci, natož pak si na její negaci založit politickou kariéru. To by mu asi Karel Hašler složil „pěknou“ písničku.
   Amerika tenkrát byla opravdu naším vzorem, což se projevilo nejen v nové organizaci průmyslu (Baťa), ale i ve filmovém umění, hudební scéně a, proč si to nepřiznat, i ve využívání volného času. Nikde na světě si mladí lidé v sobotu odpoledně neoblékali kovbojská oblečení a společně neodjížděli prožívat skvělá dobrodružství na Ameriku, Ontário či do kaňonů Zlaté řeky.
   Český tramping zrodil lidi čestné, poctivé a statečné. I oni byli mezi těmi, kteří se účastnili aktivního odboje proti nacistům a kteří nebyli po chuti ani bolševickým mocipánům.
  Nebýt 28 října 1918 asi bychom nikdy neměli takové osobnosti jako byli T.G. Masaryk, Jan Masaryk, Karel Čapek, Franz Kafka, Jiří Voskovec a Jan Werich, Eliška Junková, Antonín Švehla, Karel Poláček, Eduard Bass, Jan Kubiš s Jozefem Gabčíkem, Ferdinand Peroutka, Milada Horáková, Jaroslav Foglar, Eduard Ingriš, Pavel Tigrid, Miroslav Zikmund a Jiří Hanzelka, Emil Zátopek, Josef Škvorecký, Jaroslav Seifert, Ludvík Kundera, Karel Kryl, Miloš Forman, Věra Čáslavská, Marta Kubišová, Jan Patočka a Václav Havel
    A to se omlouvám všem těm stovkám, tisícům dalších, pro něž tato republika, ať už se jmenovala jakkoliv, byla ztělesněním jejich snů o svobodě a důstojném životě v kvetoucí zemi. I dnes je mezi námi dost lidí s podobnými vizemi. Někteří se dokonce v posledních volbách dostali i do Senátu. 
    A na jejich práci teď musíme stavět.
    Tleskejme těm, kteří ji hájí, a vypískejme ty, jež by ji chtěli bořit!
    To je podle mne ten správný odkaz 28. října.