Proč nemohu být prezidentem
24. 6. 2012
Tuhle osvítil můj pomalu a jistě stávkující mozek geniální nápad. A to prosím už při třetím pivu. Proč já, člověk životem smýkaný, semletý a unavený musím vstávat každé ráno do fabriky, a tam si v roztodivných polohách huntovat tělo? Vždyť teď se nabízí džob daleko lepší a hlavně víc honorovanější. Média na něj přímo vyhlásila konkurz a zájemci se hrnou ze všech stran. Zprava, zleva, seshora i z předpeklí. Proč bych já nemohl být tím šťastlivcem, který si ke svému důchodu připočte i prezidentský plat?
Tato vize rostla každým lokem piva a každým panákem fernetu se stávala barevnější a lákavější. Viděl jsem se již na všech summitech EU, na plese v Opeře, na Vikárce, a dokonce i na poštovních známkách.
No, nekupte to.
Ráno se však do mé vidiny zasekla mrcha realita. A že prý to tak jednoduché nebude.
„Proč?“ ptám se jí.
„Nemáš šlechtický titul jako někdo,“ kontruje. „V KSČ ani žádné její pozdější oranžové či modré odnoži jsi také nikdy nebyl. Dokonce ani nemáš doplacené příspěvky ROH za rok 1986. Nemluvím o tvém nečlenství v SSM. Natož abys byl jeho aktivním funkcionářem.“
„Ale na to si přece dneska nehrajeme,“ rozčiluji se. „To je všechno už dávno promlčené. Bohužel.“
„I kdyby, ani tunely do písku jsi dělat neuměl. Jak potom chceš být patronem našeho ekonomického růstu? A taky nemáš rád Rusáky.“
Pohlédnu tedy té nechtěné sudičce jakoby do očí, nadechnu se a obklopen aurou pravdy a lásky téměř zařvu: „Já bych byl prezident nestranický, milovník lidu svého, země své a zastánce mravů přijatelných!“
„Ty vole,“ zděsí se realita. „Tys ještě větší magor, než jsem myslela. S takovými hesly můžeš ještě tak dělat vedoucího u skautů, ale jen u těch nejmenších, ty větší by tě měli za blba.“
„Co tím chceš vlastně říct?“ zachraňuji aspoň tu Vikárku.
„Jen to, aby ses oblík a mazal na autobus, ať nepřijdeš pozdě do tý tvý kolbenky. Tam si voblbuj koho chceš, ale mezi naše dobou morálně zocelené politiky se neser. Mohl bys dopadnout jako…“
„Kdo?“
Naše současná realita zmizela a já jel do fabriky. Díval se na okolo okna se míhající šedivé a prázdné tváře a v duchu si říkal: Kdyby vás tak bylo aspoň 50 000. Pak byste se možná i po ránu smáli. Jako mí přátelé z továrny. I když ti zatím jenom mým přihlouplým vtipům.
Ale alespoň to!
Nevěříte?
Zeptejte se jich !
