„Tak jaképak, synku, jsi pro nás přichystal překvapení, když tvoje třídní učitelka tak naléhavě trvá na návštěvě rodičů?“
   Pubertou zcela prostoupený synátor jen tak ledabyle zvedl oči od svého monitoru a zpěvně mutujícím hlasem pouze vyhrkl: „Já nevim.“
   „Něco se asi děje,“ nabyl otcův hlas na důraznosti, „když se v onom zvacím dopise mluví o tvé pokleslé morálce a naprosté absenci jakýchkoliv náznaků slušného vychování!“
   „…je blbost!“
   „Chlapečku,“ vkládá se do debaty i nešťastná matka, „copak jsme se ti dost nevěnovali, nevycházeli ti ve všem vstříc, nerespektovali všechny tvé zájmy a záliby? No, řekni!“
   „… jó!“
   Že lásky nemá být málo, ale ani hodně, tuší většina z nás. Že cesty lidských osudů jsou naprosto nepředvídatelné, je také pravdou. Ale kdo určuje povahové rysy naivnímu adolescentovi, toť ta pravá ruleta dospívání.
      To však rodiče předvídat nemohli, natož třídní učitelka, jež při jejich příchodu zvedla unavené oči od další petice žádající zvýšení platů učitelů.
   „Opravdu nevím, jak bych začala,“ pronesla poněkud stydlivým tónem. „Váš syn se za poslední rok velmi změnil. Jeho charakter prodělal obrovské změny a nutno říci, že rozhodně ne k dobrému.“ 
   „A jak se to projevuje?“ zašeptá maminka.
   „V jeho povaze převyšují prvky arogance, je mstivý a zákeřný. Ve vztahu ke spolužákům je doslova zlý, a lže, panebože, jak ten lže. A když ho usvědčíte, směje se vám do očí a nepřizná se, nepřizná!“
   „Měli jsme ho asi více řezat,“ obrátí se otec k matce a ještě dodá, že není všem dnům konec.
   „To ne, jen to ne,“ počne se učitelka téměř křižovat. „To by si také na vás mohl stěžovat policii, že ho týráte.“
   „Asi mu chybí láska, víc lásky,“ utírá slzičku maminka. „Také si s ním poslední dobou moc nepovídáme.“
   „No,“ učitelka se zarazí, „při jeho současné slovní zásobě by to asi žádný čaj o páté nebyl. Víte, jak on říká všem děvčatům? Když říkám všem, tak opravdu všem.“  
   Učitelka chce to slovo rychle vyslovit, ovšem vyjde z ní pouze jakési zachrčení, proto se znovu nadýchne, zrudne a pak ze sebe s viditelným odporem vysouká: „Kundy! Kundy, jim říká! Všem!“
   „Panebože, panebože!“ začne nešťastně kvílet maminka, zatímco otec usilovně přemýšlí, do kterého šuplíku obývákové stěny si posledně uložil pásek do kalhot.
   „A to není všechno!“ jako v extázi vyráží ze sebe učitelka. „On, on si z nás, já to slovo klidně řeknu, teď už je to jedno. On si z nás všech dělá prdel!“
   „Ano,“ opakuje do udivených očí rodičů. „Prdel! Víte, co napsal na tak obvyklé téma - Čím bych chtěl být? Napsal bez jakéhokoliv rozmýšlení, studu či zábran, že by chtěl být prezidentem České republiky!“