Padesátá léta - prazvláštní doba. Na pultech knihkupců se kalila ocel a nám malým školáčkům byla za vzor vnucována školačka sovětská. Prý Odvážná. Také jsme museli obdivovat Timura i jeho skvělou a tak činorodou partu. A když jste přišli z odpoledního představení kina, kde (ostatně tak jako každou neděli) hrdinní sovětští partyzáni zlikvidovali nejméně jedno fašistické doupě, bylo o další klukovské hře rozhodnuto.
Na fašisty a partyzány.
Rozlosování bylo rychlé a hlavně spravedlivé. Němce museli vždy představovat jedinci v kolektivu nejen neoblíbení, ale i zjevně fyzicky slabší. Jedině tak bylo zaručeno drtivé vítězství té správné strany. Jelikož šlo o hru ideově naprosto nezávadnou, nikdo se nepohoršoval nad takovými prkotinami, jako že jsme se v zápalu boje mlátili po hlavách vším, co bylo po ruce. Němci neboli fašisté velmi dobře věděli, že musí prohrát, a proto se snažili zbaběle poschovávat po všech známých i neznámých úkrytech. My je však urputně pronásledovali jako praví partyzáni. Při jednom takovém pátrání jsem se v zápalu hry ocitl nechtěně v strýcově kůlně, kde všemu kralovala velká starodávná truhla. Ha, mám tě! napadla mě ta jediná logická myšlenka. Už vím, kam ses schoval, fašisto!  Opatrně si připravím dřevěný samopal a nadzvednu víko. Zklamání. Mimo pár nepotřebných krámů je zde už jenom zaprášená krabice od margarinu. Otevřu jí tedy a vysype se na mne štos časopisů. Záplava Mladých hlasatelů.
Začal jsem jednotlivými čísly listovat a pozvolna se začal propadat do úplně jiného světa. Do světa ušlechtilých Rychlých šípů, do romantických zážitků kluků první republiky, do víru neuvěřitelných příhod hrdinů statečných, však přitom čestných a upřímných, kteří v povídkách nějakého Batličky s tak nevšední odvahou čelili různým nebezpečenstvím. Od té chvíle jsem se přestal věnovat do nekonečna se opakujícímu pronásledování Němců a pouze četl a četl. A četl.
A tak zatímco mí kamarádi se stále mlátili klacky po hlavách, já i v zadrátovaném Československu procestoval celý svět: Na kanadském severu jsem si zalovil lední medvědy, jako mladý anglický námořník navštívil tržiště v Singapuru, v jihoamerickém pralese jsem na život a na smrt bojoval se zákeřnou kobrou, u havajských ostrovů se zúčastnil lovu na žraloka lidojeda, jako potápěč jsem musel při pokládání podmořského kabelu čelit přerostlé chobotnici, v nedostupných pralesích Amazonie se mi poštěstilo objevit opuštěný chrám, na kaučukových plantážích nás zaplavil dravý proud termitů, v džungli mě napadla obrovitá opice, na pobřeží Senegalu mě zaskočily štěkající ryby a opět v Amazonii jsem zabloudil do jeskyně upírů.
Kdo tedy byl Batlička?  Otakar Batlička?
V té době byl ještě z ideologických důvodů odsunut do zapomnění, a to až do poloviny šedesátých let. Leč jeho legenda žila díky poschovávaným časopisům samostatným životem i v této vynucené mezeře nebytí. Existovala ve vlastním dobrodružném světě, kdy fantazie čtenářů dokonce přiřkla samotnému Batličkovi skutky, které přisoudil on svým hrdinům. Jelikož Batličkovo manželství bylo bezdětné, a nikdo z jeho příbuzných již nežije, nejsem rozhodně já tím, který by měl oddělit život skutečný od života vysněného. Přikládám tedy události, jak byly postupně zveřejňovány, a je pouze na vás, milí čtenáři, abyste se ztotožnili s takovým dějem, který by byl vašemu srdci milý. 
Otakar Batlička se narodil 12. března 1895 na pražských Královských Vinohradech. Ve třech letech mu však zemřela maminka a i když se otec, plynárenský úředník, znovu oženil, na výchovu živého a slušně řečeno dosti neposedného záškoláka a tuláka nestačil. Ten se nejraději bavil tím, že u vyšehradské skály metal po projíždějících vorařích z praku kozí bobky, či se v kině schovával za plátnem, kde potom imitoval střelbu na divoká zvířata. Jednou se prý tak rozvášnil, že své pohyby nezkoordinoval a propadl plátnem do hlediště mezi diváky.
Přísloví, že vítr v kleci nezadržíš, naplňoval malý Ota vrchovatě. Po pravidelném záškoláctví došlo i na útěky z domova. Již jako student reálného gymnázia se vydal ještě s několika kumpány na dlouhý výlet. Zadržen byl až v Německu, kde se chtěl dostat na nějakou loď plující do Ameriky. Ale ani policejní eskorta nedokázala v Otakarovi utlumit cestovatelské vášně. Ještě s jedním kamarádem pláchl znovu do Německa, kde se živil jako pomocník v cirkuse Sarrasani. Ale jakmile se naskytla první příležitost, nechal se najmout jako plavčík na loď mířící do Jižní Ameriky. V Argentině si mladý gringo bez znalostí španělštiny přivydělával různě. A právě z této doby se traduje, že zaslal otci pohlednici s legendárním textem: Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se nádherně.
Zároveň argentinské angažma nejvíce ovlivnilo Batličkovu literární dráhu. Samozřejmě, že nemohl prožít všechno, čím jeho hrdinové potom na papíře procházeli. Nemohl procestovat tak velký počet zemí, natožpak vynikat v tolika atraktivních povoláních. Nemluvím již o desítkách vlastníma rukama uškrcených šelem či obrovitých hadech. Zajisté však mnoho podobných historek slýchal buď u táborových ohňů, nebo v zakouřených námořnických krčmách, což jeho fantazii dostatečně stačilo.
Přišel však kritický rok 1914 a Batlička coby občan Rakousko-Uherska byl vyzván, aby se jal statečně bojovat za svou vlast. Cesta do zákopů Velké války však tak jednoduchá nebyla. První loď, na kterou se měl nalodit, Britové potopili. Proto se Batlička rozhodl pro neutrální plavidlo, norský dvojstěžník Olaf. A zase smůla. Jelikož Norové převáželi i strategické suroviny pro německou stranu, byli nemilosrdně posláni ke dnu také. Otakar se tak dostává do zajetí a je přemístěn do tábora na ostrově Man. Zde následovně vstupuje do služeb britské armády, což mu umožní seznámit se svým budoucím velkým koníčkem – telegrafií. 
Otakar se konečně roku 1920 vrací do nově vzniklého Československa. Zatímco lidé jsou ještě opilí konečně nabytou svobodou, Batlička ji naopak ztrácí. Skončilo bezstarostné toulání a vůbec veškerý dobrodružný život. Příčinou toho byla jistá úřednice Červeného kříže Marta Špačková, která s naším světoběžníkem vstoupila ve svazek manželský. Tehdejší současníci by se navzájem vášnivě překřikovali, aby vás mohli informovat s okolnostmi tohoto prazvláštního seznámení: „Ano, ano, tak to bylo! Otakar jí provrtal sváteční klobouk ranou s flobertky.“ – „Ale kdepak, to jsou pouze třesky plesky, každý přece ví, že jí za účelem seznámení prostřelil podpatek.“ – „Všichni jste mimo mísu, Batlička se vsadil a sestřelil jablko na její hlavě, míře pomocí zrcátka…“
Tak tohle byl celý Otakar Batlička.
Sice umí báječně střílet, jezdit na koni, bravurně ovládá angličtinu, němčinu a španělštinu, jenomže bohužel nemá nejenom maturitu, ale ani čistý trestní rejstřík. Proto po přestěhování se do vršovické Sámovy ulice je nucen projít celou řadou i dost pofiderních zaměstnání. Založil si boxerskou školu, kde i sám vyučoval, závodil na motocyklu, vyráběl čistící prášky, pojišťoval psy či si jako komparsista zahrál občas v nějakém filmu. Konečně roku 1927 zakotvil v Elektrických podnicích hlavního města Prahy, kde se časem vyšvihnul nejenom na post řidiče tramvaje, ale i na průvodce cizinců ve vyhlídkovém autokaru. Dále se věnuje různým technologiím, které si nechává patentovat, ale hlavně vysílá.
Vysílá do éteru.
Batlička totiž objevil způsob, jak opět cestovat po celém světě, aniž by opustil zdi své dílny. Stal se průkopníkem právě zrozeného fenoménu radioamatérského vysílání. Patřil k prvním žadatelům o tzv. prefix, což dokazuje i přidělená značka – OK1CB. Batlička byl tímto koníčkem zcela uchvácen a přímo překypoval nadšením. Proto se o své získané vědomosti musel podělit. Nejenže přednášel v klubu radioamatérů, ale vedl i pravidelnou rubriku v kursu radiotelegrafie, který vycházel v nejoblíbenějším časopise tehdejší mládeže, v Mladém hlasateli. Batlička vyučoval nejen běžným základům, ale věnoval se i problematice, která pojednávala o významu radioamatérů při obraně vlasti. To vše již po březnu 1939.
Avšak hlavní talent byl v Batličkovi objeven jaksi náhodou. Nový šéfredaktor Hlasatele totiž hledal autora krátkých a zajímavých povídek a ze všech stran mu byl doporučován právě scestovalý dobrodruh Batlička. Ten se ale sám tohoto úkolu nejprve zalekl, neb bez literárních zkušeností nevěřil v konečný úspěch svých výtvorů. Opak byl však pravdou. Vrozený a doposud utajovaný vyprávěčský talent se záhy probouzí naplno a Otakar začne chrlit týden co týden jednu napínavou povídku za druhou. Bez jakýchkoliv kudrlinek a odboček vrhá čtenáře do dobrodružství výjimečných Čechů v cizích krajích. Jako dokonalá kulisa k dramatickým zápletkám slouží i nenapodobitelné ilustrace Bohumila Bimbo Konečného. 
A neuhádli byste, s kým Batlička sdílel v redakci kancelář. Když napíši, že s tehdy mladičkým Jestřábem, obdivovatelé Rychlých šípů okamžitě vědí, o koho šlo.
Otakar nevybavil své hrdiny ctí a touhou po spravedlnosti náhodně. Oni totiž sdíleli jeho vidění i vizi svobodného světa. Proto nebylo divu, že se i on sám okamžitě zapojil do protifašistického odboje. Stává se členem podzemní vojenské organizace Obrana národa, kde je mu určen úkol, k němuž je stoprocentně způsobilý. Má na starosti radiové spojení se sovětskou rozvědkou, pracující na našem území.
Mezitím se Němcům znelíbil i Mladý hlasatel. Obsah časopisu byl stále veden ve skautské tradici, obdivoval západní svět a navíc i organizoval masivní klubové hnutí, které se rozhodně neslučovalo s doporučovanými proněmeckými mládežnickými organizacemi. A to ještě nevěděli, že si aktivní člen odboje vychovává kurzem radiotelegrafie své následovníky.  I tak byl ortel zcela ve stylu říšské politiky: 17. května 1941 je Mladý hlasatel zakázán! 
Již koncem září 1941 je jmenován říšským protektorem Heydrich a režim přitvrdí. Stanné právo a vlna zatýkání. Zlověstná smyčka se stahuje i nad Obranou národa. Batlička je zatčen 14. října 1941. V Petschkově paláci si jej vezme do parády nejkrutější surovec Oskar Fleischer, zvaný Řezník. Jakým způsobem probíhal výslech, si asi dovedeme představit. Batlička následně proležel v pankrácké věznici dva dna v bezvědomí. Za krátký čas byl spolu s ostatními převezen do Malé terezínské pevnosti, kde je na uvítanou donutili celou noc běhat polonahé po zmrzlém náměstíčku. Při tom je bili tak, že mnozí vypustili duši. 
V noci z 5. na 6. únor je vypraven čtyřsetčlenný transport do Mauthausenu, jednoho nejstrašnějších koncentračních táborů. Zde Otakar Batlička umírá. I ta příčina smrti se zprvu pohybovala  pouze v domněnkách. Mohl být ubit v podzemním bunkru, zastřelen při útěku, či zemřít na tyfus. Až jmenný soupis jedenácti zavražděných radiotelegrafistů ozřejmil pravdu. Otakar Batlička umírá odpoledne 13.ůnora 1942 v 15.16. Táborový lékař Eduard Krebsbach ho usmrtil vbodnutím benzenové injekce přímo do srdce.
Za odbojovou činnost byl roku 1946 vyznamenán tehdejším ministrem obrany Ludvíkem Svobodou válečným křížem in memoriam a v nuselské Čiklově ulici číslo 7 byla umístěna jeho pamětní deska.
Po komunistickém puči v únoru 1948 však již Batlička až tak moc oslavován nebyl. Prakticky vůbec. Na stupně vítězů se bezohledně prodrali dodatečné zušlechtění hrdinové komunistického odboje, který mimochodem až do vpádu hitlerovců do Ruska téměř neexistoval. A Batlička? Vždyť on v První válce bojoval za Britanii a ti jeho hrdinové, samí kovbojové či čeští emigranti! Všechno Západ, Západ! Ani sebemenší zmínka o Velké říjnové socialistické revoluci, natož nějaká óda na Stálina! Šup s ním do krabice a někam zamknout, aby ho, nedej bůh, nenašly děti naší nové, socialistické generace!
Až v době tání, v šedesátých letech, a hlavně po pádu komunismu začínají jeho povídky vycházet v knižním zpracování. Na vlně 57 metrů, Tábor ztracených, Kavalíři odvahy, Sázka v klubu AGS, Příběhy statečných, Dotyk smrti, Povídky pro dobrodruhy.
Tyto knížky se staly novodobými biblemi pro většinu trampů, skautů a vůbec všech svobodomyslných tuláků, což je pro autora vyznamenání nejvyšší možné hodnoty. 
Škoda že jsme je tenkrát neznali i my a místo toho si museli hrát na doporučené a propagandisticky vybarvené sovětské partyzány, aniž bychom tušili, že kdesi po kůlnách, na půdách či ve sklepích jsou odložení hrdinové skuteční.