Bude to téměř rok, co se do našich domácností zákeřně a v tichosti vplížil nezvaný host. Byl to v podstatě sirotek. Ani sami čínští soudruzi nechtějí prozradit, čí to byl zplozenec. Víme jen, že světlo světa spatřil v desetimilionovém čínském městě Wu-chan , v provincii Chu-pej. Prý si tam jeden nešika špatně uvařil netopýra, po jehož pozření se onen virus  v těle onoho nebožáka jakýmsi zázrakem vylíhnul. Tvrdí to jednomyslně i všichni zaměstnanci laboratoře na výzkum smrtících virů, která je jako na potvoru umístěna přímo v centru Wu-chanu. Když netopýr, tak netopýr odsouhlasili tuto diagnózu (samozřejmě také jednomyslně, jak také jinak) i čínští soudruzi v Pekingu a prohlásili nemoc za neškodnou wuchanskou pneunomii. Takto ještě 21. ledna uklidňovali Světovou zdravotnickou organizaci (WHO), ale již o dva dny později Wu-chan sami drasticky uzavřeli. WHO musela také reagovat, a proto 30. ledna vyhlásila stav nouze, ale až 11. března přiznala, že jde o pandemii.

   U nás však byl v lednu poklid. Prezident Zeman a jeho dva rádci se sice trochu poškorpili s druhou nejvyšší politickou personou, předsedou Senátu Jaroslavem Kuberou, který asi jejich specificky čínský humor nepochopil a vzal si ho až příliš k srdci. Až příliš. Tím pádem se na Tchaj-wan už nepodíval. 

  Jinak se chodilo běžně do kin, divadel, muzeí, hospod, vináren i posiloven, takže ani nikdo nezaregistroval, že koncem ledna se poslanec Svoboda za ODS dožadoval na půdě Sněmovny projednání případné přípravy na pandemii. Spolehlivá hlasovací fabrika (ANO, ČSSD a KSČM) to však neumožnila. Čeho se bát, zvlášť když nás ministr zdravotnictví Vojtěch ujistil o naprosté připravenosti jeho rezortu. Navíc projevujeme internacionální solidaritu s již zasaženou Čínou a letecky jí „zdarma“ poskytujeme tuny ochranných pomůcek. Už se asi nedovíme, kolik jsme jich později dostali zpět, ovšem za tvrdou „tržní“ cenu.

   První to odnesla Itálie. Po čínských oslavách nového roku se tisíce čínských dělníků vrátilo do místních továren a bylo hotovo. Letecké propojení se světem i lyžařská sezóna vykonaly také své. Virus se začal pomalu ale jistě šířit po celé planetě.

   1. března jsme měli první tři nakažené i my a další dny přituhovalo. V době psaní těchto řádků si musím jenom povzdychnout nad skutečností, když jsme s hrůzou četli, že máme už 26 nakažených a Francie již 11 mrtvých. Však samotná Itálie pohřbila dokonce 197 obětí.

   Hrůza! Tohle všechno jsme znali pouze z béčkových katastrofických filmů. Bude to i u nás? Kdo ochrání nebohé?

   Nouzový stav byl vyhlášen 12. března, a to při 116 nemocných. Geneticky zděděná zkušenost okamžitě donutila český lid k nekompromisnímu jednání. Byly to velké bitvy. Krutý boj o každou konzervu, pytlík mouky nebo balení rýže. Národ se na stav nouze připravil okamžitě.

   Ne však vláda.

   Proklamované zásoby ochranných pomůcek se jaksi vytratily. Zmizely, rozplynuly se. Nebyly roušky ani pro lékaře ani pro pracovníky sociálních zařízení a pro plebs už vůbec ne.

   Vy sice nebudete mít roušky, ale my za to pro vás připravili spoustu umravňujících nařízení: Zakazují se divadelní, hudební, filmová a další umělecká představení, sportovní, kulturní, náboženské, spolkové, taneční, tradiční a jim podobné akce a jiná shromáždění, výstavy, slavnosti, poutě, přehlídky, ochutnávky, trhy a veletrhy, vzdělávací akce, a to jak veřejné, tak soukromé s účastí přesahující ve stejný čas 30 osob, a to do odvolání. A zavíráme školy! 

   A ještě pro jistotu umožníme nakupovat v ranních hodinách jenom důchodcům, a každý den také operativně nákupní dobu změníme. To by bylo, abychom ten virus nepřečůrali.

   My, Češi (vedeni Slovákem). 

   Ministr vnitra si místo saka navlékl červenou mikinu a už to frčelo. Jenom ty roušky pořád ještě nebyly. A tehdy jsme se zase projevili jako národ Husův, Komenského, Palackého či Cimrmana. Poprvé od dob Nagana jsme se zase hrdinně vzedmuli. Nebylo šicího stroje, nebylo nevyužité jehly, která by nekmitala v rytmu slavného hitu „To musím zvládnout sám“ a nevytvářela roušky tak exotické, až nám je svět záviděl. „Podívejte, ti Češi, to jsou ale šikulové!“

   Proto mi připadalo až zbytečné, když celá vládní družina v čele s premiérem, vítala na letišti téměř za zvuků hymny čínské balíky našich přerazítkovaných a nově přeceněných roušek.

   14. března ale již zavíráme všechna restaurační zařízení úplně, nařizujeme povinné nošení roušek a shlukování více než tří osob je přestupek. K tomu ještě uzavíráme hranice, ať mladí vidí, jak se tu žilo za komančů. 

   Zemský ráj, toť na pohled…

   Jak pro koho? Náš pan prezident si klidně pozve spřátelené členy vlády na takovou malou žranici a ještě se při tom všichni nechávají vyfotit.

   Oficiálně neexistující hradní poradce Martin Nejedlý po návratu ze záhadné cesty do lůna koronokrize, do samotné Číny, si jde klidně bez roušky na oběd do jedné restaurace na Letné.

   A druhý expert, titulem kancléř, Vratislav Mynář si jen tak mimochodem udělá v jeho rodných Osvětimanech zabíjačku, neboť prý prase bylo nemocné. Nemohlo žrát, protože Mynářův hotel je zavřený a tudíž nevaří. Prý ale měli všichni roušky. Ha ha.

   Náš finanční diblík Alena Schillerová se zase nechala vyfotografovat, samozřejmě skvěle upravená a učesaná před vyhlášeným kadeřnictvím Oscar. Prý, to já sama. Jestli je to pravda a je skutečně tak šikovná, má šanci po volbách najít konečně užitečné zaměstnání. Pokud ustojí všechny soudy.

   Vyznamenal se i Andrej, který, když se dařilo, stál neohroženě v čele zdravotnické armády, a když ne, vše v tichosti komentoval z nějakého krytu Strakovy akademie. Možná právě že odtud zachránil ty tisíce mrtvých. A tenhle novodobý spasitel horoval, abychom všichni trávili dovolené v Čechách, doma, vždyť je tu tak krásně, a sám odjel na Krétu. „Veď sem to mal dopredu zaplatěné,“ argumentoval, jakoby právě jemu asi tak ublížila ztráta nějakých těch pár tisícovek. Protože, proč si to nepřiznat, zatímco malí podnikatelé v tom lepším případě strádali, jeho Agrofert bobtnal a bobtnal a jak by ne, když ani jedné jeho provozovny se žádná uzavírka netýkala. Květinářství Flamengo mělo výjimku, v obchodních řetězcích uzenářské i pekařské firmy holdingu pomalu a jistě vytlačovaly konkurenci a chemičky chrlily tuny dezinfekce.

   Několikrát Sněmovna prodloužila agonii nouzového stavu, aby si mohlo vládnoucí hnutí rychle, potichu a nenápadně upravit potřebné zákony. Hlavně ten, který by podle naší legislativy vyloučil tvrzení Evropské komise, že Andrej Babiš je v nezpochybnitelném střetu zájmů. Přes velké protesty opozice se tak nestalo. Ale jiné, které znepříjemní život dalším vládám, prošly. Třeba obrovské, rekordní a nevídané zadlužení naší republiky. 500 000 000 000 Kč. Půl bilionu. Pánbůh s námi! A to jsou ještě pořád v záloze Dukovany, co by dárek ruským přátelům na věčné časy.

   A co my, obyčejní lidičkové? Zalezlí ve svých obývácích jsme nevěřícně sledovali tu hrůzu, která se linula ze všech televizních kanálů. Pouze při dokola se opakujících reklamních blocích bojácně jukáme zpoza závěsů, jestli již nejsou na ulicích rozestavěny mrazáky s mrtvolami, jak vtipně předpovídal šéf Ústředního krizového štábu, ministr vnitra Hamáček.

   Ne, nebyly. Ale přišlo léto, mírné rozvolnění, které nám opět ukázalo krásy života. Opět jsme na ulicích poznávali své známé, své kolegy. A jak chutnalo čerstvě natočené pivo ve stínu vzrostlých kaštanů. A vzduch zase voněl. Ne už dezinfekcí, ale tím začínajícím létem, dálkami a – svobodou.

   Jsme best in covid mlátil se hrdě do prsou Babiš na mezinárodní konferenci na Slovinsku. Tímto gestem si na sebe strhnul zásluhy všech zdravotních sester, lékařů, sanitářů a vůbec celého zdravotnického personálu, který první vlnu pandemie zvládl i navzdory často chaotického konání vlády. Všech těch neznámých obětavců, kteří nestáli prezidentovi republiky ani za nejmenší slůvko poděkování. Místo toho však ve svém poselství „mým národům“ neopomenul sdělit, že za to vše udělí plukovníku Prymulovi na podzim Řád bílého lva. Ten řád, který se ještě nedostal ani na všechny hrdiny druhé světové války. Ten řád, který má mj. anglická královna Alžběta II. Winston Churchill, George Bush nebo William Clinton – a od října Roman Prymula. Muž, jehož sláva teprve čeká za rohem.

   Jsme to ale my, Češi šikulové!

   A když už jsme ti premianti Evropy, proč by si Babiš nemohl ještě založit Radu vlády pro zdravotní rizika, hlavní to hráz proti koronaviru, v jejímž čele se samozřejmě naparoval pouze on, ohromuje své ctitele prohlášením, že přebírá veškerou zodpovědnost za to, co bude následovat – v dobrém i zlém.

   Holt krajské volby se blížily, a když jsme ti best in covid, proč nevyužít popularity. Vždyť každé procento preferencí je dobré.

   I národ rozradostněn, že se tak snadno zbavil smrtelné choroby, počal se také radovati. Například Pražané postavili 1. července po celé délce Karlova mostu půlkilometrový stůl, kam mohl každý přijít, každý mohl cokoliv přinést a také cokoliv zkonzumovat. I sešla se milá společnost opravdu slušných a šťastných lidí, z kterých radost jen zářila. A zářila tak silně, až vzbudila závist jistých zapšklých mrzoutů.

   „To oni rozvolnili druhou vlnu!“ hrozili holí ještě i několik měsíců poté a přitom nechávali na pokoji ministerstvo financí, potažmu našeho již zmíněného finančního diblíka, který nedokázal několik týdnů, coby právoplatný majitel, zavřít na Ostravsku jeden, jediný kontaminovaný důl. Důl Darkov, kde se virus rozšířil tak, že bylo nutno následně uzavřít už všechny doly OKD na celých 6 týdnů.

  Je pravdou, že opětné otevření se světu a následné návraty turistů (hlavně z Chorvatska) vykonaly své. Rostl opět počet nakažených a bohužel i mrtvých.

   Proto 17. srpna byl ministr Vojtěch nucen opět přitvrdit. Nenáviděné roušky se měly od 1. září vrátit. Bylo mu však za to samotným předsedou vlády zle vyčiněno, neboť volby jsou přede dveřmi. A my musíme vycházet vstříc náladám občanů, jinak bysme špatně pochodili.

   A Vojtěch byl slušnej, na slovo poslechl, což byl logicky jeho konec. Ten jeho semafor tak zčervenal, že byl neprůjezdný stejně jako donekonečna opravovaná D1. Stali jsme se pro změnu výstražným příkladem pro ostatní země a ocitli se téměř na chvostu Evropy. 

   Best in covid!!!

   Nastal pozvolný návrat roušek i ostatních restrikcí. 

   21. září Andrej Babiš rozhodl, že ministrování už Adama Vojtěcha nebaví, a ten poslušně podal demisi. Ale to již nedočkavě šoupal nohama za dveřmi plukovník Roman Prymula, čekatel na bílého lva. Vlétl do toho po vojensku, čelním útokem jako husitští reci mezi v blátě se potácející železné pány.

   Hrrr, na ně!

   Od 30. září tu máme opět nouzový stav – a to až do dneška.

   Veřejnost v té době však byla pobouřena i ekologickou katastrofou na Bečvě. Ministr životního prostředí Richard Brabec, dřívější ředitel Babišových chemiček, tudíž odborník na slovo vzatý, sice přijel na místo neštěstí až za několik dnů, ale okamžitě věděl, že kyanid nemohl uniknout z DEZY, chemičky holdingu Agrofert, i když ona jediná s kyanidy pracuje. Takže těch 40 tun ryb „asi“ bylo otráveno z výpusti bývalého areálu Tesly Rožnov. Že je areál vzdálen od první kontaminace 4 km a že první otrávené ryby se opravdu objevovaly až za výpustí DEZY? Nu što?

   Policie ani komise životního prostředí dodnes nic nevypátraly. Škoda peněz na tuto akci. Kdyby se zeptali kteréhokoliv rybáře, jenž se v té době bez ochranných prostředků brodil ledovou a kontaminovanou vodou, aby ty tuny otrávených ryb dostal z vody, věděli by to hned.

   I s určitým jadrným lingvistickým dodatkem!

   2. a 3. října se konaly za mimořádných opatření krajské volby, které vládní junta projela na celé čáře.

   To však ani tak nevadilo novému ministru zdravotnictví plukovníku Prymulovy, aby si 23. října nezašel v nočních hodinách jen tak bez roušky na pivo do restaurace, která měla být na jeho příkaz zavřená. A navíc to nebyla kdejaká restaurace, byla to restaurace mafiánská. Rio´s na Vyšehradě. Společníka mu tam dělal hlavní kmotr anoistických poslanců, sám Jaroslav Faltýnek. Už samotná hodina, místo a hlavní hrdinové nabízejí asociaci jakési rošťárny, kde asi půjde o peníze až v poslední řadě. Budoucí bílý lev již přece nějaké zkušenosti měl, vždyť z funkce ředitele Fakultní nemocnice Hradec Králové byl odvolán tehdejším ministrem Němečkem právě pro střet zájmů. Ale to byla jiná doba, dnes se na to nehraje, že?

   Ale přesto jsme tu měly hned další demisi!

   Nouzový stav bohužel omezil i veškerou činnost aktivistických skupin, neboť velké manifestační akce pořádat nešly. Přesto na 18. října byla Hnutím občanské neposlušnosti svolána na Staroměstské náměstí protestní demonstrace proti současným opatřením vlády. Možná že šlo o dobrý úmysl, ale avizovaná podpora fotbalových ultras z celé republiky dávala tušit, jak vše skončí. Jestli následné potyčky vyprovokovala policie nebo samotní hooligans není důležité. Demonstrace podporovaná hlavně proruskými blogy splnila přece svůj účel. V očích široké veřejnosti totiž zdiskreditovala všechna předchozí, slušně a inteligentně vedená shromáždění. Je také až s podivem, že média, která dřívější manifestace spíše přehlížela, nyní několik dnů stále dokola opakovala nejdramatičtější záběry tvrdých pouličních bitek. 

   Vidíte, to jsou oni! Všichni jsou stejní!

   Haf haf haf!

   Slyšíte ho? Zachránce našeho statečného? Ano, je to PES dalšího krotitele virů, nového ministra zdravotnictví Jana Blatného. Jedná se o matematický model, kdy se po určité sérii početních výkonů dovíte, že je to nakonec stejně všechno v prdeli. Snad blíže pochopí ten, kdo ještě pamatuje tzv. kondiciogramy, jež nám doporučovaly, který den počít syna, postavit garáž či zalézt do nějaké hluboké nory.

   PES.

   A dostáváme se konečně k očkování.

   Jakmile pandemie začala, vrhly se všechny věhlasné farmaceutické firmy na vývoj účinného séra. První ho měli k dispozici samozřejmě Rusové. Sputnik 5. Vakcína není sice dostatečně vyzkoušená a tudíž ani schválená WHO, ale to neznamená, že se již nedistribuuje. Možná že bude mít nějaké vedlejší účinky, ale trocha vodky to srovná.

   Můžete si také vybrat i z několika druhů čínských sér. Netopýří krve tam prý mají dost. 

   4,3 milionu korun stál vývoj české vakcíny. Mohli jsme se přidat ke společnému výzkumu EU. Ale to my ne. Peníze jsou v čudu a naše očkování nebude. Proto ministr Blatný začátkem prosince vývoj zastavil. Přesto je EU tak velkorysá, že již vyzkoušenou a schválenou vakcínu Pfizer dá všem členským zemím za stejných podmínek. I když se na vývoji nepodílely.

   EU má vůbec vyčleněn proti dopadům pandemie objemný fond obnovy, který mohou členské země čerpat. Pro nás to představuje částku 230 miliard korun. EU vůbec do nás cpe tolik peněz, že se divím, co bychom bez Unie dělali. Ale to se také nikde pořádně nedočtete, že je toto a toto (třeba obnova železničních tratí) postaveno z fondů EU. A to si ještě Andy neustále hraje malou domů.

   Takže 27. prosince začalo očkování i u nás. Prvním očkovaným Čechem byl Slovák Andrej Babiš. Ustál to, neucukl, ani neplakal. Nemohl. Nesměl. Sice není zmocněncem pro očkování, jak dříve uváděl, ale bude na něj osobně dohlížet, což znamená další zmatky, další problémy, další prodloužení stanného práva. Také hned jako první injekcionalista přišel s geniálním nápadem. Tak jako nepoctiví hospodští ředí pivo, tak on bude ředit dodávané ampule. Místo pěti dávek jich bude šest.

   Proboha, už ne! Ty raději už na nic nesahej, protože i tak jsme až po kolena, víte v čem! Dokázals toho již dost. Tvoje vláda podcenila první vlnu pandemie, nebyla připravena ani na druhou a stejné je to s očkováním. Stále se něčeho nedostává, stále něco chybí. A ty chceš ještě ředit? 

   Politici, a hlavně politici nemehla, by do této akce vůbec neměli co mluvit. Proč si nevezmeme příklad z jiných zemí, třeba z Izraele, kde denně naočkují sta tisíce lidí?

   Proč by, když třeba někomu stav nouze pořád vyhovuje.

   Byl to nešťastný netopýr, byl to nešťastný Číňan. Teď je nešťastný celý svět, který může už jenom doufat, že nebudou další mutace.

   Ta hrůza je pevně zaklíněna v našich domácnostech, v naší mysli i v našich srdcích. Žije si tu bezstarostně s námi. Parazit*! Ničí naše životy a bere nám čas určený ke šťastnějším chvílím. Co po něm zůstane? Prázdno! Rozvrácené hospodářství, probouzející se krize, zanedbaná kultura i sport, a hlavně – naprosto prázdná, vyluxovaná a do mrtě vysátá státní pokladna. Nikdo nepomůže zadluženým podnikatelům ani armádě nezaměstnaných, která z tohoto chaosu povstane. Již není ani žádné moci vrátit tu spoustu životů, jež se staly vynucenou daní za jeho hamižnost.

   Ale naděje zlátne. Tento rok by mohl být jeho strmým pádem. 

                                   * autor samozřejmě myslí virus COVID-19