Určitě jste se již setkali s někým, kdo je nadmut důležitostí a nepostradatelností. Ten člověk totiž musí mít vždy poslední slovo, poslední gesto, poslední verdikt. Chorobně fanatická hospodyňka po vás ještě pro jistotu pošmrdlá prachovkou nábytek, protože teprve až nyní je to podle  ní v pořádku. Zrovna tak přední a nepostradatelný parťák si musí ve fabrice alespoň jednou ťuknout kladívkem do již hotového výrobku, jelikož až teď to prý dostalo punc dokonalosti. Hlavní manažer podniku nemůže a ani nesmí souhlasit s rozumnými návrhy svých podřízených, neboť by přišel o auru neomylnosti. Nejprve se těch drzých reptalů zbaví a až poté, již před novým publikem, nařizuje tyto již své návrhy prosadit, byť jeho teoretické znalosti skončily kdesi u chozraščotu. 
   Prezident, který by měl podle ústavy neodkladně jednat, nepřipustí, aby jeho vliv na současnou bídnou politiku poklesl, a chce budit dojem, že novou vládu sestavuje sám. Že by bez něj nebyla a že tak nemocnému národu prokazuje vlastně neocenitelnou službu.
   Tato planeta ve svých pohnutých dějinách zrodila sice zástupy geniálních jedinců, ale jen hrstku takových, kteří byli naprosto univerzální. Vševědoucí. V Čechách jsme znali doposud pouze dva. Brouka Pytlíka a Járu Cimrmana. Leč moderní dějiny nám darovali ještě jednoho velikána: Miloše Zemana!
   Vždyť kdo jiný dokáže učeně nejenom rozprávět s ministry tak rozdílných rezortů jako rovný s rovným, ale naopak jim umí i poradit, otcovsky je pokárat, případně je nasměrovat k těm správným, jistou velmocí doporučovaným, obzorům.
   Představte si, že máme malý dron velikosti komára (samozřejmě dar od amerických imperialistů), který by nám z té místnosti dokázal zprostředkovat celkem slušný televizní přenos. Jako příklad uvádím scénu – jednání s ministrem pro místní rozvoj a digitalizaci.
   Scéna jako obvykle: židle pro ministra a terárium pro pana prezidenta.
Přichází budoucí ministr a na vozíku přivážejí prezidenta. Vzápětí ho přesouvají na židli v teráriu. Uzavírají terárium. Následuje zkouška mikrofonů: Jedna, dva, tři!
ZEMAN: Nazdar, Ivane!
MINISTR: Dobrý den, pane prezidente.
ZEMAN: Jestlipak víš, co znamená v angličtině pussy?
MINISTR: Ano, kočička, koťátko. 
ZEMAN (rozmrzele): No, tak v tomhle si nerozumíme, já to znám trochu jinak. Ale jedeme dál. Sleduješ teletext, Bartoš? 
MINISTR: Ne.
ZEMAN: Tak to teď budeš! Víš, jak je teletext důležitý pro rozšíření duševního obzoru? Pokud přes tebe přejede vlak…
MINISTR (polekaně zírá)
ZEMAN: …přejede vlak, to znamená, že tě možná do tvé funkce schválím, tak bys měl ten teletext ještě více popularizovat. 
MINISTR: Teletext je produkt minulého století, my se dnes musíme bavit o celkové digitalizaci, o nasazení umělých inteligencí do běžných životních procesů…
ZEMAN (souhlasně pokyvuje): Jo, digitálky, ty já pamatuji. Kupovaly se ještě v Tuzexu, ale o tom vy mladí nemáte ani potuchy.
OVČÁČEK: (klepe na terárium): Pane prezidente, je čas na vaši medicínu. 
ZEMAN: Ovčáček, teď nemohu, tvořím dějiny!
OVČÁČEK: Já jen, abyste zase neměl absťák…
ZEMAN (k ministrovi): Vidíš, Ivane, jaký mám frmol. Pořád v poklusu. Takže dohlídni na ten teletext a znovu si prober tu angličtinu. Teprve potom přes tebe ten vlak pustím.
Odvážejí prezidenta, ministr chvíli nevěřícně hledí do ztracena a poté se vydá vstříc novinářům, aby je mohl informovat o užitečnosti a inspirativní podnětnosti této schůzky.
   Tolik komedie z Lán.
   Samotná realita je poněkud syrovější.
   Muži Listopadu, kteří sestavovali naší ústavu, se naivně domnívali, že do funkce prezidenta musí být přece zvolen člověk zodpovědný, člověk, který by byl jakousi morální ikonou národa, muž ctící dané slovo, zákony a ústavu. Proč si nepřiznat, že tenkrát se na vše nahlíželo přes optiku Václava Havla, politika světového formátu s idejemi ukotvenými až v současném století. Zároveň se předpokládalo, že Parlament přece nezvolí nějakého dementa. (I když si docela dobře dokážu představit, koho by volil minulý parlament.) Zkrátka prezident měl ctít samotného ducha ústavy, z kterého by již automaticky vyplývalo dodržování všech zvyklostí, včetně podpory politiky momentální vlády.
   Však chyba lávky! Náš „moudrý“ národ si zvolil (a to dvakrát) neřízenou střelu, mstivého, prolhaného a všehoschopného populistu, jemuž je sociální cítění, jakožto pocit jakékoliv empatie naprosto cizí.
   Důkazem toho budiž jeho chování ke kumpánům, které využil a posléze bez jakýchkoliv skrupulí odkopnul. 
   A tento člověk, jenž dovedl naši zemi k mezinárodnímu posměchu, pokřivil morálku národa, který rozdělil na dvě nenávidějící se poloviny, ten člověk chce kádrovat nové ministry?
   Dělat něco jako přijímací pohovory?
  Nechat ministry poníženě prosit o slibovaný zápočet?
   Proč?!!
   Protože musí mít poslední slovo, poslední gesto, poslední verdikt. Chce sám sobě ještě dokázat, jak je důležitý a nepostradatelný. A zodpovědně státotvorný. Sám sobě, protože nám už nemusí dokazovat nic. Jak si může teď leštit svoje ego, když nás z jedné strany ničí covid a z dalších stran se hrnou ruku v ruce inflace a zdražování, které vybrakovaná a zadlužená státní pokladna neumí ani nemůže ztlumit?
   Ale když ti to, Miloši, udělá radost, my to už ten rok vydržíme a potom…
   Potom přijde ke slovu opět náš moudrý národ…