Mimořádné zasedání vlády
Mimořádné zasedání vlády
Ministerský předseda svolal mimořádné zasedání vlády nezvykle již na devátou hodinu ranní. Přesto se pozvaní ministři trousili až do hodiny jedenácté. Nepřekvapilo by to třeba u ministra dopravy, jehož úřad veškeré dopravní kalamity nepřímo organizuje, ale co ministři silových rezortů, hlavně obrany.
„Pane kolego,“ oslovil škodolibě ministra války premiér, „nevím, za jak dlouho musí vaši vojáci při vyhlášení poplachu nastoupit s plnou polní před kasárna, ale vy jste tento limit bezesporu mnohonásobně překročil.“
„Pane předsedo,“ brání se ministr, „omlouvám se, ale šlo opravdu o vážnou věc. Pan prezident…“
„Zase?“ protočil panenky ministerský předseda.
„Zase! Pár jeho neodolatelných bonmotů v nevhodnou dobu a zase jsme byli málem ve válečném stavu, a to by s naší draze koupenou výzbrojí znamenalo asi konec republiky.“
„S kým tentokrát?“ ptá se zvědavě předseda.
Ministr však jméno této země pro jistotu pouze zašeptá, což však stačí, aby bylo čelo předsedy zalito smrtelným potem.
„Dobrá, dobrá, jste samozřejmě omluven, pane kolego,“ dodává ještě předseda třesoucím se hlasem, a když letmým pohledem zjistí, že jsou zde již opravdu všichni, zahájí historicky mimořádnou schůzi vlády.
„Vážení kolegové, dámy a pánové, zahajuji dnešní důležité a mimořádné zasedání vlády České republiky…Paní kolegyně, posaďte se, hymna nebude,“ musel ještě upozornit v pozoru vzorově stojící ministryni školství. „Takže znovu, toto zasedání, tato schůze možná naroste do takových epochálních rozměrů, že nás všechny, jak tu sedíme, zapíše zlatým písmem do učebnic dějepisů. Kdyby si pan ministr zahraničí nehrál v notebooku piškvorky, mohl by potvrdit, že jsme nejen členy Evropské unie, ale že i aktivně politicky působíme ve visegrádské čtyřce.“
„Já si nehraji žádné piškvorky,“ brání se ministr zahraničí, „nýbrž luštím křížovku, a to v angličtině, čímž si bystřím nejen mozek, ale tříbím tak i své jazykové dovednosti.“
„V angličtině…“ nevěřícně kroutí hlavou premiér, jenž se již s protestujícím ministrem několika zahraničních misí zúčastnil.
„Ano,“ brání se napadený, „křížovka je nadepsána - for a lower level of elementary schools.
„Tak sorry jako,“ omluví se předseda a pokračuje: „ A právě o tu visegrádskou čtyřku jde! Začínají se v ní dít věci vskutku nevídané. Orbán by se nejraději nechal korunovat na uherského krále a Poláci si začali přizpůsobovat Evropu k obrazu svému. Zatím chtějí po Německu jenom 22 bilionů korun za válkou způsobené škody. 22 bilionů, kolego, obrací se na ministra financí, jenž na svém notebooku zoufale zápasí s problémem, kolik že tam má být vlastně nul. A když si není ani na třetí pokus jist, pouze zakvílí: „Tolik peněz jsme snad od počátku samostatného státu ani nevyprodukovali!“
„Ale rozkrást jsme tolik už stačili,“ přispěchá se svou trochou i ministr vnitra.
„Keci,“ vybuchne ministr pro lidská práva. „To se pořád jenom nadává, poukazuje, osočuje, ale skutek utek. Proč všechny ty zloděje už nemáte za mřížemi?!“
„Mají imunitu…“
„Tu máme všichni,“ přeruší hádku premiér, aby vzápětí nepoukázal na to, že by mohli časem ti Poláci chtít ještě víc.“
„To bych chtěl vidět od koho?“ zní z pléna.
„Přece od Rusů, ne? Také je okupovali, po válce jim sebrali půlku země. A co devastace během budování zářných zítřků? Za tu by se dalo také něco trhnout!“
„Zapomeňte,“ zdvihne hlavu od křížovky ministr zahraničí. „Jednali jste někdy s Putinem? Nejednali. Tak buďte rádi!“
„Mohou zaútočit na Rakousko. Tam by se nějaké výpalné dalo také získat,“ vyhrkne ministryně školství.
„Za co?“
„Roku 1683 polský král Sobieski osvobodil Vídeň od tureckého obležení.“
„Vidíte to,“ znovu se ujímá slova předseda vlády. „Zachránil nejen Vídeň, nejen celé Rakousko, ale vlastně celou křesťanskou Evropu, a tedy i nás. A proto musíme být rychlejší, musíme přejít do protiofenzívy, protože hranice v Evropě se mohou za chvíli měnit stejně jako názory našeho pana prezidenta. A kdo dřív přijde, ten dřív mele!“
„Byl jsem jmenován do této funkce, abych pravda nepravda bránil spravedlnost,“ přihlásil se o slovo kdo jiný, než ministr spravedlnosti. „A aby se konečně po mnoha ústrcích udělalo spravedlnosti zadost, musím konstatovat, že ne Poláci, ale my, my jsme ten nejukřivďovanější národ Evropy, ne-li světa. My bychom mohli žádat odškodné od celého lidstva. A ne bilionové, ale o mnoho řádů i vyšší. Vždyť poslouchejte, předestřu!“
A vláda poslouchala, jak ministr spravedlnosti předestírá: „Můžeme žádat samozřejmě reparace i od Ruska. Za čtyřicet let totality, za zastavený vývoj, vyrabovaný uran, za invazi v osmašedesátém. Tím to ovšem nekončí, za protektorát by také mohlo nějaké to euro kápnout. Vždyť Němci zlikvidovali veškeré naše bankovnictví a odvezli si odsud, co se jim zlíbilo. Zmařilé životy jsou ještě navíc penězi nevyčíslitelné. Jenže kdo to všechno zapříčinil? Kdo zradil při Mnichovské dohodě? Hrdý Albion a sladká Francie by měly tedy také něco navalit. A těch tři sta let temna, tři sta let útlaku, to Rakousku také nemůžeme jen tak odpustit. A zkrátka by neměli přijít ani Švédové, nejen že nám poničili Karlův most, ale nakradli si i fůry obrazů a jiných uměleckých předmětů. Jak vidíte,“ obrací se s úsměvem k plénu, „o vyrovnané rozpočty, jakožto tím i o naše další znovuzvolení bychom se drahnou dobu let nemuseli obávat.“
„Ano,“ znovu se ujímá slova předseda, „obrátíme se na všechny evropské instituce, na OSN i Radu bezpečnosti, jakožto i k soudním dvorům v Haagu, Štrasburku i Lucemburku. Budeme jako ti Nerudovi lvi bít o mříže a žádat konečnou satisfakci! Jenže já nechci jenom finanční odškodnění, já chci daleko více. Já chci to, co nám od nepaměti patří a co je dědictvím po našich pradědech!“
Na čelní stěnu zasedačky promítne diaprojektor mapu Zemí Koruny české za osvícené vlády českého krále a římského císaře Karla IV. „Poslyšte, my jsme se naučili poslušně a skromně žít v hranicích, které nám tehdy schválily velmoci, ale naše historická vlast je daleko větší, vždyť pohleďte!“ zamíří laserovým ukazovátkem jako bojovník hnutí Jedi na výše zmíněnou mapu.
„No nic moc,“ zapochyboval ministr zemědělství. „Trochu Polska a kus bývalých dederonů. Sice bychom měli i Berlín, ale tam nás mamá Merkel nepustí.“
„Nebudeme se ptát,“ zaburácí odvážně ministr obrany. „Vezme si sebou ty svý imigranty a může jít třeba do Bavor. Tam je přece také krásně.“
„A budeme na nových územích také privatizovat?“ zeptal se nesměle ministr průmyslu, a když dostal kladnou odpověď, s rozjasněným obličejem se jal hledat po kapsách navštívenku Viktora Koženého. 
„Dám okamžitě příkaz Národní bance, ať začne znehodnocovat euro,“ starostlivě připomíná ministr financí.
„A to je dobré k čemu?“ ptá se ministr zemědělství.
„Pane kolego,“ letí mu v ústrety rádobyvtipná odpověď, „každý máme svůj resort, každý v něm kouzlíme po svém. Vy jste ze štědrých evropských dotací vyčaroval jedny z nejdražších potravin v EU a já zase dokážu i v době prosperity stlačit korunu na historické minimum. A jelikož ji naše ČNB již zprznila dostatečně, doufám, že to dokáže i naopak, s eurem. Protože před privatizací si nejprve tak trochu zahrajeme na znárodňování, a jelikož nejsme žádní bolševičtí revolucionáři, musíme občas také někoho vyplatit. A k tomu potřebujeme ten vstřícný kurz.“
„Pánové,“ dí předseda, „neporcujte medvěda, když ještě běhá po lese. Tohle je pouze návrh. Návrh! Návrh k první variantě územní obnovy. Ale já mám ještě i variantu číslo dvě: a tím je historické dědictví až po 
Přemyslovcích.“ Na plátnu se objeví nová mapa.
„A hele, máme i moře,“ zajásá ministr kultury a sportu. „Ale Baltské, studené“, otřese se ministr průmyslu při vzpomínce na výměnnou rekreaci ROH na Usedomu. „I když ten freundschaft po večerech,“ už se potutelně usmívá… Ony ty německé soudružky…
„Chceš ještě něco dodat, Františku?“ přeruší jeho tesklivé snění předseda vlády. A on, že raději ne, že nechce komplikovat již tak složitou mezinárodní situaci.
„Dobrá,“ pokračuje premiér. V této variantě sice ztrácíme kus Německa, dokonce i Lucembursko, ale zato se přes Polsko dostáváme až k moři a získali bychom i velkou část Uher, včetně Uher Horních.“
„Včetně Slovenska,“ upřesňuje ministr zahraničí. „Musíme používat současná označení, jinak by mohlo na katastrálním úřadě dojít k dosti značnému prodlení.“
„Technická,“ hlásí se ministr vnitra. „Když už by nám to takhle pěkně přiklepli, tak už žádná federalizace, žádné dvojdomky, ale pořádná, tvrdá demokracie,“ udeřil pěstí do stolu, až se ministryni sociálních věcí zatřásly rodinné přídavky.
„Ale co s Maďarskem?“ je opět zvědavý ministr zemědělství. „Orbánovi asi nebude stačit funkce župana.“
„Jak vidíš kluka maďarskýho…“ povstane ministr kultury, snaže se recitovat klasika.
„Já to vidím také tak,“ notuje mu ministr obrany
„Tak dobře, chlapi - a holky, rozjedem to?!“ chtěl už premiér zazvonit na službu, aby přinesla šampaňské, když ta se ze dveří skutečně vynořila, avšak s aktuální zprávou, že sem kráčí sám mluvčí prezidenta.
V plénu to zahučelo obavami, jako když hospodský v parném létě oznámí štamgastům, že došlo pivo, pouze předseda vlády na půl úst sykl: „Prosím vás, nedávejte mu najevo, že je blb. On to nemá rád.“
Ale to již stojí mluvčí prezidenta se smrtelně vážnou tváří před kompletním vládním kabinetem, aby vzápětí pronesl tato historií obtížená slova: „Vážená vládo, dámy a pánové, je mou povinností vám nyní oznámit, že pan prezident z pověření funkce nejvyššího velitele našich ozbrojených sil právě vyhlásil válku Brazílii.“
V zasedačce se rozhostilo ticho, že bys špendlík slyšel spadnout, pouze ministr zahraničí vyprskl na svou anglickou křížovku právě srkanou kávu.
Brazilskou.
„A proč zrovna Brazílii, proč ne třeba San Marinu?“ zoufale vyzvídá premiér.
„Protože jeho prezidentská výsost se cítí dotčena, neboť jeho majestát byl ponížen a uražen tím, že od začátku roku ještě nedostal pozvánku na karneval v Rio de Janeiru.“
„Ale jak se tam proboha dostaneme?“ bezradně krčí rameny ministr obrany. „Gripeny tam nedoletí a lodě nemáme.“
„A kam bychom se cpali?“ uklidňuje ho ministr spravedlnosti. „Ať přijdou oni k nám!“
„Jo, a vykácí nám tady všechny lesy, jako v té jejich Amazonii!“ sténá ministr zemědělství.
„Toho bych se nebál,“ přemítá premiér, „to už zvládnou naši majitelé sami, ale mě spíš zajímá, jestli se můžeme spolehnout na to, že tu brazilskou armádu zachytí nějací ti celníci či horští myslivci někde na vnější hranici Schengenu?“
„Předsedo, při vší úctě, byl jste někdy na kolonádě v Karlových Varech. Tak takhle vypadá schengenská hranice!“
„Co mám tedy vyřídit jeho prezidentské jasnosti?“ přešlapuje mluvčí nedočkavě u otevřených dveří.
„Vyřiďte mu,“ neudrží již jazyk za zuby ministr zahraničí, „ať se nikam necpe! Brazílie není žádná moravská podhorská víska, kde by ho prolili slivovici a přecpali prorostlým bůčkem, případně horkým ovarem. Ať se drží svých oblíbených destinací a nese…, pardon, neplete se do zahraniční politiky!“
„Ale, Lubošu,“ okřikne ho předseda vlády. „Tož takhle ne!“ Načež se obrátí ke zkoprnělému mluvčímu a diplomatickým, velmi diplomatickým jazykem mu vysvětlí problematiku celé skutečnosti. Když ten pak prkenným krokem odkvačí, premiér se znovu otočí nejen k ministru zahraničí, ale i k ministru obrany, aby si oba pospíšili, neboť akce Žehlička právě započala a vládní speciál pro let do Jižní Ameriky na starém ruzyňském letišti již roluje po startovací dráze. Ostatním se omluví, že se dnešní bod programu bohužel nepodařilo z objektivních důvodů dostatečně prodiskutovat, což se pravděpodobně zvládne až v příštím volebním období. Pokud tedy vyhrajeme. Tím mimořádné zasedání vlády České republiky skončilo.
„A vy si klidně zase sedněte,“ znovu musí upozornit ministryni školství. „Dneska hymna opravdu raději nebude.“
