Poslední dobou se svět asi zbláznil. Vidíme, jak jsou lidé nervózní, nespokojení, zklamaní a odevzdaní. Je to nejenom u nás, ale na celé planetě. Bolest, zmar, hádky a potyčky. Příroda doplácí na naše povýšené chování, bohatý sever se stále více vzdaluje chudému jihu, Rusové haraší nukleárním arsenálem, by na ně svět nezapomněl, Američané bourají sochy svých dřívějších hrdinů a Čína se už stačila vepsat do našich duší i těl podivně vylíhnutým netopýřím virem.   

     Humanisté, filozofové i vědci ověnčeni Nobelovými cenami sice vydávají občas nějaké ty plamenné výzvy, kde se dovolávají světového míru, však jak zřejmo, zatím zbytečně. Navíc i scenáristé, básníci a spisovatelé vytvářejí díla, jež nás mají inspirovat ke sbratření nejen s posledními papuánskými kanibaly, ale i s případnými návštěvníky z jiných světů. 

   Filutové, předvídají!

   Jenže je tady jeden malý problém. Jak se máme kamarádit s nevypočitatelnými ufony, když se hádáme i ve svých rodinách?

   Ale zkusme si to aspoň představit:

   Třeba se ještě dožijeme té chvíle, až někde, uprostřed toho našeho pinožení přistane mohutná, majestátně vyhlížející kosmická loď. Co teď najednou dělat? V tu chvíli sice bude lidstvo chvíli zírat s otevřenými ústy, ale poté budou určité velmoci pro jistotu kout pikle, by si případně zajistily technologickou převahu nad ostatními. Nebylo by na tom nic překvapujícího.

   Ale co dál? Červený koberec? Chléb se solí, nebo raději raut s obloženými chlebíčky a šampaňským?

   A co oni? 

   Kdo vyleze první z otevřených dveří? Medúza? Pavouk? Nebo zelený mužíček? Myslíte, že s takovým pěkně přerostlým chroustem by se předseda OSN objímal bez averze? A jak bychom se líbili my, z jejich pohledu asi odporné, podivné, lysé, pohyblivými výhonky obdařené larvy. 

   Vraťme se na chvíli k ukázce z již publikovaného článku Kdy sestoupí z nebe dinosauři? https://www.fotohaha.cz/clanky/blog/kdy-sestoupi-z-nebe-dinosauri-.html

   Mnozí z vás jistě vědí, že naše Slunce společně s planetárním systémem obíhá okolo středu galaxie, okolo středu Mléčné dráhy. Její centrum tvoří obří černá díra, nazvaná Sagittarius A, jejíž hmotnost se rovná 4 milionům našich Sluncí. Ten jeden oběh, jeden galaktický rok, trvá 225 milionů let a v době, kdy se Slunce dostávalo k Sagittariu nejblíže, se vždy na zemském povrchu otevřely brány pekelné. Stará pohoří se propadávala kamsi do hlubin a nová byla vytlačována vzhůru. Explodovaly jícny všech vulkánů a proudy žhavé lávy zaplavovaly pevninu, kterou navíc křižovaly i stometrové vlny tsunami. To vše doprovázely silné bouře a nepřestávající otřesy půdy.

   Ale ani ten troodon nemusel vůbec spatřit světlo tohoto světa. Kdyby totiž ta nešťastná nova v perm-triasu vybuchla někde jinde, pravděpodobně by vedli válku o vládu nad planetou tehdejší terapsidové s armádou velkého, přerostlého hmyzu. S armádou nemilosrdných robotů, řízených inteligencí stále hladové královny. A věřte tomu, že výslednicí celé tehdejší evoluce by nebyl Ferda mravenec nebo brouk Pytlík, leč nezničitelný ke všemu odhodlaný bojový stroj, nemilosrdný, nesmlouvavý a necitelný zabiják.

   Avšak ani on by třeba neměl nárok, kdyby nebylo katastrof dřívějších. Třeba té devonské, kdy se Země stala na několik milionů let ledovou koulí. Tehdy vyhynuli trilobiti i většina mlžů a hlavonožců. A právě ti posledně jmenovaní mohli po přechodu na souš vytvořit docela zajímavou civilizaci.

   Tím vším bylo vlastně řečeno, že pokud v nekonečných hlubinách vesmíru existují planety, kde vývoj života nebyl tak často a drasticky přerušován, výslednicí, posledním stupněm evoluce mohlo být cokoliv.

   Vraťme se však k našemu hvězdoletu. Dvířka se otevřou a vyjde, vyletí, vyplave, kdo, co? Může to být monstrum tak odporné, že každý pozemšťan se logickým reflexem počne dávit. Ne však diplomaté, právníci či politici. Ti mají takový žaludek, že toto setkání zvládnou levou zadní. Jak budou komunikovat je věc další a záleží, do které živočišné třídy by byl onen odvážný hvězdoplavec zařazen. Mnoho z nás by určitě bez nápovědy dokázalo pojmenovat našeho parlamentáře, pokud by astronaut byl podstaty hmyzí, s náběhem k mravenčímu kmeni. Tam je potom domluva možná pouze plyněním, což je výměna pachů, které jsou v tomto případě poselstvím z řádně sestavených plynných molekul.

   No, to bychom asi dopadli…

   A nakonec otázka: Budeme si sympatičtí? Můžeme si být vůbec sympatičtí?

   V zájmu férové soutěže si musíme ujasnit, kdo že jsme my lidé. Proč jsme tací, proč byl dar inteligence věnován pouze nám, čemu za to vděčíme a čím jsme tak odlišní od ostatních druhů, že se nám podařilo předčít i takové predátory, kterým příroda dala výstroj daleko praktičtější, nebezpečnější a neporazitelnější?

   Naši pradávní předci, opice, byl snad ten nejzbytečnější druh stvoření. Hádavý, nedisciplinovaný, bezbranný, poživačný a líný. I ty africké hyeny byly hodnotově výš. 

   Ale léta běžela, vážení… 

   Už to nejsou vřeštící opice, ale vřeštící lidoopí. Pochopili, že ruce nejsou jenom na vybírání parazitů, ale i k něčemu jinému. Třeba mohou vzít do ruky klacek a umlátit s ním svého nepřítele. To už je pokrok. Později si otešeme pazourek, vyrobíme sekyrku a nakonec i luk a šípy. A poznáme, že když se budeme držet pohromadě, budeme se cítit daleko bezpečněji, a bude i více ulovené zvěře. A více kožešin pro chladnější dny.

   Ve škole do nás stále hustili marxistickou poučku, že práce polidštila opici. Troufám si teď přede všemi prohlásit, že to nebyla práce, nýbrž sex. Nic jiného než ten stále diskutovaný sex. Lidská samička na rozdíl od ostatních zvířecích druhů jako jediná má z pohlavního aktu potěšení, a navíc není vůbec vázána ročním obdobím, aby mohla přetrpět přírodou předepsaný styk se svým partnerem. Ne, ona může každý den, vlastně pořád. A to je významný sociální mezník. Vznikají vzájemná pouta (láska) a máme tu najednou rodinu, kde stále přibývá dětí, které se od svých rodičů učí praktickým zvyklostem a v dospělosti je ještě zdokonalují. Rodina drží pohromadě a rodiny se sdružují v kmen a kmeny později v stát, který již má svou hierarchii. 

   Lidé jsou stále zvědavější a zvědavější, a proto si do mezer, kam jejich ještě primitivní vědění nesahá, dosadí božstva. V podstatě také rodiny, i když nepřemožitelné, všemocné a nesmrtelné. Ale největším darem lidstvu bylo monoteistické neboli Abrahamovo náboženství. Ať již byl autorem sám Bůh, nějaký mimozemský dohlížitel či v té době mimořádně vnímavý a předvídavý filozof, až ono legendární desatero vtisklo naší společnosti tak potřebný morální kód, který nás definitivně oddělil od divošských časů. Já vím, že nikdy nebylo a nikdy nebude stoprocentně dodržováno, ale alespoň že víme o určité hranici, za kterou bychom už raději neměli…

   Budou mít podobné morální kódy i návštěvníci z hvězd?  Budou mít i oni nějaké hranice, nějaké své desatero? To vše bude záležet na jejich evolučním vývoji. Plazí i ptačí rasy logicky snáší vajíčka, od čehož se bude odvíjet i další vztah ke svému potomstvu. Možná své děti vychovávají, ale také je mohou zanechat osudu, v tomto případě společnosti, která pravděpodobně zavede líhně a později i internáty komunistického typu. Jedinec patří tudíž společnosti, je jí zavázán a dokonce ji miluje jako svou matku. Je také samozřejmě ochoten za ní položit svůj život, což je někdy i jeho snem. Za ródinu, vperjód!                            

   U hmyzího společenství je situace navíc až tak komplikovaná, že vajíčka snáší pouze královna a již v jejím lůně se larvičky geneticky upravují, aby po vylíhnutí z kukel bylo jasno, kdo bude vojákem, kdo dělníkem, zásobovačem či součástí elity. I my lidé jsme se kdysi o něco podobného pokoušeli. Říkalo se tomu kádrování a díky němu rodiče již dopředu věděli, že jejich děti to asi nikam nedotáhnou. 

   Zajisté chápete, že jakákoliv snaha o duševní splynutí s těmito hmyzáky, je jako chtít rozplakat výherní automat, který vás stejně obere o všechno. Má to tak naprogramováno.

Jako oni. Když k tomu připočteme, že každé hmyzí společenství se v první řadě snaží rozšířit svá území, svá potomstva i náležitý počet zajatých otroků, tak od těchto přátel raději pryč, a to na věčné časy!

   Možná by nás spíš potěšilo, kdyby z těch dveří vyšla bytost pocházející ze savčích předků. I když záleží z jakých. Kdyby se jednalo o kosmonauty nehominidní, musíme se modlit, aby neměli zmonitorováno, jak jsme se doposud chovali k jejich kmenovým příbuzným. To by to přivítání asi nedopadli také dobře.

   A zelení mužíčci? Bytosti vzešlé jako my zase z těch jejich opic? Z toho nejzbytečnějšího druhu stvoření? Začnou se s námi okamžitě hašteřit? Postrkovat? Fackovat? Pokud by to nebylo laserovými děly a nukleárními granáty, ještě bychom to snad přežili. Jsme konečně zvyklí.

   Tak mě teď napadá, snesli bychom se vůbec s někým?

   Když se opravdu na té naší malé planetce Zemi nesneseme ani mezi sebou?

   Nebude lepší, když ten skvělý hvězdolet zase ty dvířka zavře, nastartuje motory a taktně se vzdálí, neboť doba tolerance, pravdy a lásky stále ještě nenastala. Ani u nich a bohužel ani u nás.

   A až to jednou, někdy bude, my se ozvem, jo?