„Jen idiot nemění své názory,“ snažil se oslnit tímto původně Churchillovým bonmotem Miloš Zeman dotěrné novináře před svou první prezidentskou volbou. Nejen oslnit, ale všem těm nechápavým ještě navíc předestřít, že on je vlastně géniem, neboť jeho názory se mění s pravidelností aprílového počasí. Jiný Zeman řečnil z letenské tribuny, jiný Zeman podepisoval opoziční smlouvu a zcela jiný Zeman sedí na prezidentském stolci. Dlužno dodat, že v současné době není již změna jeho názorů poplatná pouze počtu promile virózy v krvi, nýbrž i intenzitě metabolického koloběhu živin. 
    Však je to prezident, zvolen vůlí našeho lidu, proto je nutno jej respektovat. I proto, že je to lidový prezident, táta dolních deseti milionů, a tudíž obraz naší společnosti, našeho národa.
    A co tedy jsme? Národ géniů, či idiotů?
    Jak často a kdy měníme své názory?
  Vraťme se do roku1989. Spokojená republika, spokojený lid. Na 1. Máje si zamáváme a zaskandujeme jako dříve, Lidové milice i budoucí kádry z SSM mají své slavnostní sjezdy a Milouš Jakeš si tak trochu zašprýmuje na Červeném Hrádku. Proběhly také pompézní oslavy SNP a 1. října vydáváme novou stokorunu s profesionálním vrahem Klementem Gottwaldem. Chataří se i chalupaří a ohrnujeme nos nad východními Němci, kteří se v nelidských podmínkách tísní na západoněmeckém velvyslanectví, zanechávajíce v pražských ulicích dárky pro ortodoxní majitele Trabantů.
   A střih. Jsme na jaře roku 1990.
   Pojednou jsme opilí svobodou a nechápavě kroutíme hlavami, jak to že jsme si dříve té totality ani nevšimli. Milujeme Havla a volíme Občanské fórum. Slova o pravdě a lásce nám vhánějí slzy do očí.
  Znovu střih a jsme pro změnu v současnosti.
  Pravdoláskař je nadávka a k Havlovi se hlásí už jenom pár idealistů. Svobodu bychom vyměnili za silného a nekompromisního vůdce, jen když nám namaže chleba ještě silnější vrstvou sádla. Proto nám nevadí v čele vlády bývalý udavač, lhář a podvodník. Komunisté jsou vzati na milost a poohlížíme se po Východu, i když všechno zlo většinou přišlo odtamtud.
   Jako v roce 1968, kdy po létech útlaku se zde konečně mohl člověk trochu nadechnout. Pojednou jsme věřili i těm komunistickým funkcionářům, kteří nám seshora ordinovali jakousi demokratizaci. Jsme s vámi, buďte s námi, volalo celé Československo, když pak byli odvlečeni do Moskvy. 
   Marně. Svůj úkol tam splnil pouze soudruh Gustáv Husák, který později řečí emotivní, řečí česko-slovenskou přesvědčil naše národy o jejich pomýlení a dovlekl je k naprosté normalizaci. K naprosté demenci. A my zase měnili názor. Dokonce to většina z nás musela písemně stvrdit i na svých pracovištích.
   Pokolikáté již?
   Víte, kdy podle starých (a bohužel již nežijících) lidí bylo v této zemi nejlépe? Kdy se tu slušně žilo, kdy byla většina národa šťastná a spokojená?
   No přece za starého Rakouska! Ovšem za toho Rakouska před Velkou válkou. Hospody prý bývaly plné, hrálo se tam a tancovalo až do rána. Práce bylo dost a peněz také. V Evropě se neválčilo a s ranečkem buchet jste ji mohl procestovat celou. A to i bez Schengenu. Dokonce i Otec národa František Palacký kdysi prohlásil: Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit.   Ani sám Masaryk netoužil před válkou rozbít tohle mnohonárodní soustátí. Vždyť Rakouskem nikdy nebyla zpochybněna česká státoprávní autonomie, jejímž kompletním završením měla být korunovace Františka Josefa českým králem.  K tomu však bohužel nikdy nedošlo. Ale i tak je v roce 1848 vyhlášena první ústava a sešel se i parlament. Novelizovaná ústava z roku 1867 patřila k nejliberálnějším na světě. Myslím, že i my, kteří jsme prožili většinu života po II. světové válce, bychom ji velmi rádi vyměnili za tu tehdejší, socialistickou.
   Však válka vykonala své, a náš národ opět mění svůj názor. Není totiž idiotem.
   Jakoby za vše mohoucí Mariánský sloup je za všeobecného jásotu Pražanů strháván k zemi a davy nadšenců pod vedením alkoholika Franty Sauera táhnou ulicemi a shazují každý německý nápis. Revoluce v Praze se stává lidovou veselicí, zesměšněním bezbranného Rakouska, oslavou všeslovanství. Málokdo ve skutečnosti ví, kolik obětí musely přinést naše legie v Rusku, kolik diplomatického umu nasazoval Masaryk v USA, aby to naše vysněné Československo mohlo opravdu vzniknout. Přesto je příjezd Otce zakladatele, našeho Tatíčka, doslova celonárodní manifestací. A v tomto duchu se táhne i celé období první republiky. Průmyslově vyspělý stát, jediná demokracie západního střihu ve střední Evropě, centrum kultury a umění – no, nebyli byste na takovou zemi hrdí? Tak hrdí, že byste i život za ni položili?
   Tak jako naši vojáci při obraně Sudet.
   Jenže zrada a následná kapitulace vykonaly své. V okleštěném Československu, v tzv. druhé republice, již hraje jiná muzika. Čeští fašounci, očekávajíce věcí příštích, začínají vystrkovat růžky. Masarykova, potažmu Benešova politika jsou tak dlouho očerňovány, až tomu začne věřit i prostý lid. Karel Čapek, jenž byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu, je uštván k smrti. Zhrzené nuly vylézají z děr a šíří kolem sebe jedovaté lži. Je pošpiněno vše, čeho tato mladá republika dosáhla. A bude ještě hůř.
   Německý wehrmacht obsazuje zemi a prohlašuje ji svým protektorátem, který má pomáhat Říši šířit nacionální socialismus po celé Evropě.
   A ti, co nebyli idioty, ti pomáhali.
   Z našich fabrik se jenom kouřilo, a jak by ne, když českému dělníkovi vydatně zvedli plat, umožnili mu nejenom fasovat mýdlo, ale i se zdarma povalovat v lázních. To se to makalo, to se to vyzbrojovalo. Vždyť celé Václavské náměstí přísahalo věrnost Adolfu Hitlerovi a zrovna tak hajlovalo i Národní divadlo do posledního místečka zaplněné naší kulturní elitou.
   Vše vypadalo narýsované dopředu na dlouhé věky. Němci vládli západní Evropě a na východě stáli u předměstí Moskvy. Nacionální socialismus se zdál jedinou formou budoucího bytí, jediným společenským zřízením, které vyzdvihovalo práci a úlohu člověka v ní.
   Proto se po atentátu na Reinharda Heydricha zapojilo do akce „Udej svého souseda“ tolik loajálních Čechů.
   A to určitě nebyli žádní idioti, protože okamžitě po osvobození Prahy vojskem generála Vlasova si připnuli na hrdě vytrčená prsa trikolory a jali se v zájmu boje proti fašismu věšet, ubíjet či upalovat bezbranné důchodce z řad pražských Němců.
   9. května dorazila do osvobozené Prahy konečně i vítězná Rudá armáda.
   A bylo plno radosti, šeříků, slz i smíchu. Občas nějaké znásilnění a svalnaté paže plné náramkových hodinek. To proto, abychom viděli, abychom laskavě pochopili, čí čas zde nyní nastává.
   A my nebyli idioti, my to pochopili a včas zareagovali. Po pár měsících nylonového věku jsme to stvrdili i volbami. Komunistická strana Československa, místní pobočka Коммунистическeй партии Советского Союза, dostala přes 40 % hlasů.
   A od té doby k nám východní větry pravidelně přinášely nejen úchvatné novinky sovětské vědy a techniky, ale i důležité rady moskevských poradců. Vždyť kdo může nejodborněji kutat uran pro sovětské mírové atomové bomby? Přece mistři světa v ledním hokeji! Jak se zachovat k těm, kteří chtějí mařit štěstí našich žen a dětí? Není člověk, není ani problém! Myslete na komunistickou budoucnost celého světa! Ošátkujte si proto své děti a vtlučte jim do hlavy víru v zářné zítřky! A kolchozy, nezapomeňte na kolchozy!
   248 lidí komunisté popravili z politických důvodů. Z toho jednu ženu.
   205 486 jich bylo odsouzeno a z toho 4500 jich ve vězení či lágrech zemřelo.
   120 000 lidí emigrovalo a 282 jich bylo na hranicích zastřeleno či usmrceno elektrickým proudem.
   Géniové, či idioti?
   Náš národní zvyk je všechno omlouvat vnějšími okolnostmi: To oni nás tenkrát zradili, a to se podepsalo i na charakteru národa. Pořád nás někdo komandoval: Rakousko, Němci, Rusové – kdo by to bez úhony vydržel. Na co by nám byla čest, hlavní je přece přežít. Přežít za každou cenu!
   Stačí přece jenom taková maličkost – geniálně změnit názor.
   Ale teď pozor!  Tohle absurdum asi z dějepisu neznáte. Já si to také dal dohromady až po přečtení článku od Jana Štětky v Hospodářských novinách. Pokusím se zestručnit. Pohodlně se usaďte a strojem času letíme až do roku 1620, až na bělohorské bojiště.
   Porážka stavovských vojsk je již dokonána a katolíci slaví vítězství. Byly tak zničeny naděje na náboženskou svobodu, kdy by mohli v zemích Koruny české žít vedle sebe katolíci i evangelíci. Začalo velké pronásledování a většina kulturních osobností byla nucena odejít do exilu. Mezi nimi i biskup Jednoty bratrské Jan Amos Komenský. A zatímco se Evropou valí třicetiletá válka, naši exulanti se snaží najít mezi protestantskými zeměmi spojence. Ve jménu národa prosí Komenský švédského kancléře, aby švédská vojska pomohla odtrhnout Čechy od Habsburků. Dušoval se tím, že Pražané dychtivě čekají na osvobození.
   Švédům by se také hodilo ještě výsledek války zvrátit, a proto 26. července 1648 obsadili Malou Stranu a Hradčany. Co je však překvapilo, že se nějaké velké vítání nekonalo. Naopak, když dorazili druhého dne po Kamenném (nyní Karlově) mostě ke Staroměstské mostecké věži, byla železná mříž v její bráně již spuštěna. Začalo tedy urputné dobývání, které i vy dnes můžete vidět na pražském Petříně, kde v pavilonu Zrcadlového bludiště je umístěn prostorový obraz od Adolfa a Karla Liebscherových  Boj Pražanů se Švédy.

   Byl to tenkráte boj opravdu ukrutný a Pražané zde projevili nebývalou porci odvahy. Bojovali nejen podskalští plavci, ale i studenti, řezníci, pivovarníci, řeholníci, již všichni byli okamžitě zařazováni do měšťanských oddílů.
   Češi tak paradoxně odmítli svrhnout habsburskou nadvládu, která by byla vítězstvím Švédů odstraněna. Naopak císař Ferdinand III. za toto hrdinství dovolil Praze mít ve svém erbu ruku s mečem.
   A roku 1652 na počest této bitvy nechal vztyčit na Staroměstském náměstí Mariánský sloup. Ten sloup, který jsme v roce 1918 tak teatrálně likvidovali.
   A Švédové? Zklamáni, že nedošlo k žádné družbě, aspoň vyplenili paláce na druhé straně Vltavy a ukradli, co se dalo.
   300 let poroby, 300 let temna mohlo začít.
   I když to temno… ta poroba…Jak již bylo výše napsáno, i tehdy jsme se rádi a s radostí přizpůsobili.
   Tak co, jsme národ géniů, či idiotů? 
    Podle výše popsané teorie bych soudil, že spíše géniů. Vždyť sami vidíte, jak často, lehce a bez výčitek svědomí měníme své názory. Leč Jeho Veličenstvo, chodící encyklopedie  Lžimiloš I. mi moje skálopevné přesvědčení sám rozbil. V roce 1992 totiž vystoupil v parlamentu s tímto statistickým údajem: „Třetina obyvatel této země je slabá duchem, každý sedmý je debilní nebo dementní či alkoholik a zhruba polovina obyvatel této země má podprůměrný intelekt.“
   Nebyl jsem líný a vzal sobě tužku, papír a kalkulačku: 1/3 + 1/7 + 1/2 = 41/42. Zbývá 1/42 (což je asi 0,02) normálních lidí, neboli neblbů. Z 5,5 milionů voličů v druhém kole prezidentské volby je to tedy pouho pouhých 110 000 obyvatel. Kdo tedy ještě Miloše volil, když dostal přes 2,8 milionu hlasů? A kam patříme my, když těch 110 tisíc si už asi rozdělili ti ministerští úředníci, kterým ještě nepřišli na plagiátorství diplomek?
   Já za sebe bych se přimlouval k zařazení aspoň do kategorie alkoholiků. Tam bývá často i veselo.
   Na rozdíl od naší geniální politické scény…