Český národ je roztodivná čeládka. Svárlivý, hašteřivý a škodolibý spolek. Stále rozhádaný a neustále rozdělený na dva nesmiřitelné tábory. Tato rozpolcenost se táhne našimi dějinami jako červená nit, a to již od hádky bratrů Chrudoše a Šťáhlava, přes vraždu našeho nejmilovanějšího knížete, patrona země české, až k bratrovražedné bitvě u Lipan.
   Bylo snad jen pár dějinných okamžiků, kdy jsme se semkli v pevné společenství k sobě se slušně chovajících jedinců. Možná při založení Československa v roce 1918, kdy bylo tak snadné, tak zábavné srážet z průčelí domů dvouhlavé rakouské orlice. Válkou zbídačené Rakousko se tehdy již na žádný odpor nezmohlo.
   Ale jen skončily velkolepé oslavy a vesnické veselice, opět se rozpoutaly půtky národnostní, politické i sociální.
   Mnichov 1938 jsme pro změnu všichni oplakali. Lkali jsme tak silně nad ztrátou těch našich německých chaloupek pod horami, až jsme se proplakali na hajlující Václavské náměstí, jež slibovalo na věky věrnost Vůdci a Třetí říši. Přátelstvím na věčné časy jsme se zaklínali až o pár let později. Výsledek však byl totožný: vzájemné udavačství, zatýkání, věznění, popravy.
   Jaro 1968 nás opět spojilo. Jsme s vámi, buďte s námi! Dubček, Svoboda, to je naše obroda! Atd. Ono procitnutí a následný pád do bezčasí šedivé normalizace si jistě mnozí pamatují. I to, jak jste si znovu museli dávat pozor, co říkáte před svým sousedem, dříve kamarádem, dnes členem prověrkové komise.
   Byli však i takoví, kteří si pozor nedávali, či si ho záměrně dávat nechtěli. Vznikla tak u nás světová rarita, armáda vysokoškolsky vzdělaných topičů, uklízečů, popelářů nebo myčů výloh. A opět tu máme dva rozdílné tábory, vlastně tři. Ti bezpáteřní se zaštítili ideologií, které stejně už nevěřili, ale díky tomu se dobře přizpůsobili, vetřeli se do všech po emigraci vzniklých mezer a postupně začali obsazovat významná místa v politice, ekonomice i kultuře.
   Ti druzí takový žaludek neměli, však odvahu také ne, a proto jakžtakž proplouvali roky tak nudnými, že jste nerozeznal jeden od druhého.
   A ve třetí skupině byli ti odvážní, pronásledovaní a žalářovaní. Ztroskotanci a samozvanci.
   Disidenti.
   Později chartisté.
   To oni v čele s Václavem Havlem stáli u zrodu Občanského fóra, které nám zatím naposledy dalo pocit štěstí i víry v to, že i my můžeme být hrdým národem. Občanské fórum tenkrát spojilo všechny politické, názorové i společenské proudy a stalo se doslova všelidovým hnutím a širokou, spontánní platformou občanských nezávislých aktivit, které usilovaly o svržení komunistické nadvlády, což se sametovou cestou jakžtakž podařilo. Však účelu bylo dosaženo a jednoznačné vítězství ve volbách umožnilo nastoupit cestu ke svobodné pluralitní společnosti. 
   Ale i tenkrát ne každý při zdvižené pravici s prsty do vítězného V měl v očích slzy štěstí. Byli i tací, kteří již všemožně kalkulovali a doslova kuli pikle.
   Ten jeden z nich, fanatický vyznavač kultu neviditelné ruky trhu, bezohledného úspěchu, peněz, i špinavých, nejprve rozdělil Československo, a poté i Občanské fórum, aby vzápětí proměnil část české ekonomiky v jakési bezcenné kupóny.
   Příkop v naší společnosti se počal pomalu a nenápadně hloubit.
   Podobu hluboké orby však dostal definitivně až v roce 2013.
   Tehdy jsme si za jásotu dolních pár milionů zvolili za prezidenta alkoholika, obdarovaného navíc zlou, nenávistnou a mstivou povahou.
   Dobrá, vydržíme, řekli jsme si, ale když byl za pět let znovu za pomoci podezřelých a neprůhledných (ruských) financí znovu zvolen, začali jsme propadat pomalu a jistě skepsi. Zvláště když onen vládce byzantských způsobů prohlásil, ať opozice drží hubu, neb je tato republika na pět let zase jejich. A rej mužíků začal křepčit, jásat a provolávat věčnou slávu svému gusodarovi. 
   Vždyť jste to mohli i vy sledovat v přímém přenosu.
   Aby si tato osoba, tento podnájemník na Pražském hradě, uzmula ještě více moci, využila okolnosti policejního puče, který svrhl Nečasovu vládu, a pomohl dosadit do vlády bývalého estébáka, trestně stíhaného člověka a postavu bez cti a charakteru.
   Ta se později stala i premiérem této země, která si před třiceti lety slíbila, že bude navždy svobodná  a hrdá. 
   Šílenec a gangster vládnou této republice. Ani geniální autor absurdních dramat Václav Havel by toto nevymyslel. 
   Jenže to není žádné absurdní drama, to není horor. To je česká realita současnosti. Toť výsledek svobodných voleb, pro který se část občanů jednou rozhodla z důvodů nám stále nepochopitelných. Snad je to ještě důsledek té „neviditelné ruky trhu“, která tu trhlinu mezi námi tenkrát začala vytvářet. Možná se musíme vrátit i k tehdejší vládě našeho současného prezidenta, kdy se také kradlo, až se za vozem prášilo. 
   Však nelze stále plakat nad rozlitým mlékem. Nastal čas činů. Aktivistické skupinky jako jsou Rebelové, Kaputin, Neuhneme či další samy nic nezmohou. A jak by mohly, když naši nejvyšší šíbři se zlomyslně smějí i obrovitým sta tisícovým demonstracím nejen na Letné, ale i v jiných koutech naší země. Ušklíbají se a zaštiťují se demagogií, že i kdyby nás bylo na Letné milion, je volilo mnohokráte více voličů. Proboha, cožpak toto jde srovnávat? Ať Babiš nebo Zeman svolají mítink svých příznivců a vsadím se, že i když ke svozu všech zmanipulovaných nasadí státem placenou dopravu, zaplní možná tak parkoviště před Tescem, kam se stejně vzápětí všichni rozběhnou za předvánočními nákupy.
   Přesto se musíme držet otcovsky laděné rady obou Sedmilhářů, a to porazit Mordor v řádných volbách.
   Ale jak?
   Volební řád je bohužel sestaven tak, že ne každý z nás má hlas o stejné hodnotě. Každý kraj má svůj koeficient dle lidnatosti, a navíc malé strany jsou v počtu mandátů ještě kráceny. Z toho vyplývá vytvořit z demokratických stran širokou koalici, kde by aspoň na čas měly přestat spory o malichernosti či žabomyší války o nula nula nic. Nehledat rozdíly v politickém náhledu na svět, leč nalézat pouze společné spojnice, které by měly hlavní cíl – porazit Babiše.
  Anebo?
   Co když se v současnosti jediná síla, která dokáže zaplnit Letnou, přetransformuje v politické hnutí? Znovu v širokou společenskou platformu, v nové Občanské fórum 2.0? Její rozkročení napříč politickým spektrem je tak rozsáhlé, že obsahuje všechny příznivce demokratických stran.
   A všechny jejich voliče!
   Pokud by tedy Občanské fórum 2.0 opravdu vyhrálo volby, bralo by samozřejmě hlasy i všem výše zmíněným stranám, které by se také do sněmovny nemusely vůbec dostat.
   Občanské fórum 2.0 je pro ně tudíž nejen výzvou, ale i varováním.
   T.G.M. by řekl: „Tož, sedlejme!“
   Tož, sedlejme, dámo a pánové! Ještě máte čas, ještě za vámi stojí nejen Chvilkaři, ale i celá občanská společnost.