Český národ onehdá opět projevil svůj svérázný humor, když by si nejraději zvolil v anketě za Největšího Čecha Járu Cimrmana. Aby tato anketa nepozbyla určité důstojnosti, musel organizační výbor bohužel tohoto fiktivního hrdinu vyškrtnout. Klobouk dolů, před naším zlehčujícím pohledem na dění okolo nás, ale my nemusíme hledat hrdiny či význačné osobnosti někde mezi kulisami, když jich je nakonec plný svět.
Jen se umět dívat a naslouchat.
Kdybych vám teď řekl, že existoval jeden člověk, jehož život byl snad ještě dobrodružnější a činorodější než nejsmělejší sny výše citovaného Járy, budete nevěřícně kroutit hlavou a usilovně pátrat v žebříčku nejslavnějších Čechů. Musím vás však zklamat, neboť jeho jméno mezi první stovkou nenajdete. Národ si ho totiž vytěsnil ze své paměti, což je jedna z našich národních zvyklostí – zapomínat na své dějiny a nevážit si našich úspěšných spoluobčanů.
Pokud byste se tedy náhodou někdy vypravili do míst, kde se kdysi valily Svatojánské proudy, tiše a s pokorou postáli nad zvýšenou hladinou Vltavy, potom byste možná mezi třpytivými a dovádějícími vlnkami spatřili kdesi v hloubce zbytky prosté trampské chaty. A z ní můžete zaslechnout v šumění vodního živlu i jednu melodii, velmi známou melodii:
Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci…
Ano, právě v té chatě vznikla snad nejslavnější trampská písnička, kterou napsal jeden mladý fanda prvorepublikového trampingu. Onen talentovaný muzikant nenapsal jenom ji, ale ve dvacátých letech i další tisícovku jiných písní, z kterých byl nejznámější hit, který z autora udělal milionáře - Když odejde děvče.
Tato písnička se stala velmi populární a tudíž i prodávanou díky smutné legendě: Mladý pár si v restauraci U Vocílků nechal tuto tklivou píseň zahrát, poté odešel na toaletu, kde se pak oba zamilovaní zastřelili revolverem.
K písničkám je ještě nutno připočíst přes šedesát operet a navíc i hudbu k jedenácti filmům. Není proto divu, že se ve svých čtyřiadvaceti letech stal nejmladším pražským dirigentem, který se pravidelně stýkal s takovými celebritami, jako byl Jan Werich, Jiří Voskovec, Jaroslav Ježek nebo Karel Hašler a samozřejmě herečky, herečky.
A na tomto uměleckém výsluní zastihla našeho hrdinu i německá okupace. Že jsme my Češi závistivci, není žádným tajemstvím, a že se i tenkrát našel udavač, který záviděl géniovi, jehož díla se hrála ve většině operních domů v Praze, bylo holým faktem.
Zatčení gestapem a tři měsíce tvrdých výslechů. Není divu, že po této hořké životní zkušenosti zatoužil náš člověk po svobodě, po nezávislosti, po životě nejraději co nejdál od civilizace.
Náš člověk. Většina z vás jistě už ví, o koho se jedná a vám ostatním to teď prozradím. Jde o muzikanta, skladatele, dirigenta, spisovatele, fotografa, kameramana, geologa, cestovatele, světoběžníka a dobrodruha Eduarda Ingriše. 
Ano, přesně tolik profesí mu jeho bohatý život nadělil.
Eduard byl věrný svému přesvědčení a dva roky po válce s pouhými padesáti dolary v kapse (více mu již nastupující soudruzi z jeho milionového konta totiž nedovolili vybrat) odjíždí do Jižní Ameriky. Jenže než se dostal do Argentiny, zastihl ho v Brazílii únorový Gottwaldův komunistický puč, čímž jeho cestovní pas pozbyl platnosti. Vrátit do další totality se Ingrišovi nechtělo, ale brazilské transportní vízum mělo jen krátkého trvání. Proto si musel pořídit falešný pas brazilský a co nejrychleji se uchýlit do nějaké neutrální země.
Tou zemí mělo být později Peru a cesta tam trvala devět měsíců. Přes Amazonii. Český tramping je tramping, ale Amazonka je Amazonka. Zajisté si dovede představit všechny útrapy, jež musel Eduard překonat, i když jeden čas se přiživoval jako klavírista na výletních parnících. 
Ještě že Eda napsal v předválečném Československu hudbu k filmu o Baťově životě, protože po příjezdu do Limy se ho s nadšením ujala skupina našich emigrantů – baťovců. Ingriš poté učil jejich děti hudbě a navíc si otevřel i fotoateliér. Fotil všechno, co viděl a jeho snímky nejen že uveřejňovaly takové časopisy jako Life či Time, ale dokonce i bodovaly v prestižních soutěžích. A právě v onom fotoateliéru došlo k setkání našich tří význačných osobností, tří slavných cestovatelů, tří Mirků Dušínů. Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund chtěli nejprve po Eduardovi pouze vyvolat filmy a fotografie z Bolívie, ale vzápětí svého Edu přijali jako třetího člena výpravy. Ten se jim odvděčil svou zkušeností i znalostmi Peru a stal se opravdu platným členem této expedice. Navíc vzniklo i celoživotní přátelství, o němž jste se díky komunistické cenzuře v objemných cestopisech nikdy nedočetli. Dokonce nesměla být zveřejněna ani jedna Ingrišova fotografie, i když dnes víme, že snímky či filmové záběry, kde jsou Hanzelka a Zikmund společně, mohl vytvořit pouze on.
Důkaz toho, že lidé stejně dobrodružné krve k sobě najdou vždy cestu, bylo setkání s legendou mořeplavectví Thorem Heyerdahlem. Narazili na sebe, když Ingriš zrovna fotografoval pro peruánské a americké časopisy incké památky. Stali se z nich okamžitě takoví přátelé, že se Eduard, ač suchozemec, rozhodl Heyerdahlovu plavbu slavného Kon-Tiky zopakovat. Nechal si také po vzoru dávných Inků postavit z balsového dřeva velký vor, který nazval Kantuta. Nezbytné přípravy a posádka čtyř mužů a jedné atraktivní Peruánky Natálie Mazuelosové mohla vyplout, aby ztvrdila hypotézu, že tichomořské ostrovy mohli osídlit domorodci z Jižní Ameriky. Začátek plavby byl téměř idylický a mohl by klidně být používán coby reklamní klip pro kteroukoliv cestovní kancelář. Počasí výborné, zrovna tak jako nálada mužstva. Zatímco muži si v poklidu loví harpunou malé žraloky či želvy, vždy usmívající se Peruánka z nich okamžitě připravuje chutné pokrmy a do toho jim Ingriš s kytarou předzpívává celou plejádu českých trampských písniček. Atmosféru dobarvují skotačící delfíni, doprovázející vor po většinu cesty.
Problémy však nastaly až ve chvíli, když mořeplavci zjistili, že jsou uzavřeni v několik kilometrů velkém vodním víru, který Humboltův proud v tuto roční dobu vytvářel. V téhle bezvýchodné situaci setrvali celých 47 dnů.  Již bez potravin a se zmenšující se zásobou vody, a navíc v místech, kterým se pravidelná lodní výprava vyhýbala. Naštěstí narychlo opravená vysílačka spásné SOS nakonec vyslala. Slyšel to celý svět, ale až po intervenci mexického prezidenta nařídil prezident USA Dwight Eisenhower jedné americké lodi, vracející se z přírodovědné výpravy z Antarktidy, aby nabrala polomrtvé trosečníky na palubu. Neštěstím pro Ingriše navíc bylo, že při vyzdvihování voru na palubu se uvolnil vak se všemi zápisky a s tisíci metry natočených dokumentů a potopil se do vln Pacifiku. Tak zatímco Thor Heyerdahl obdržel za svůj film o plavbě Kon-Tiky Oscara, Ingrišovi zůstaly pouze prázdné ruce.
Přesto však všichni zachránění byli oslavováni jako hrdinové, neboť celý svět s napětím sledoval jejich boj o holý život. (Mimo Československa, samozřejmě!). Byli všude vítáni nadšenými a jásajícími davy. Už z jara 1956 Eduarda kontaktuje filmový štáb Ernesta Hemingwaye, aby ho angažoval jako hlavního poradce pro natáčení filmu Stařec a moře.
Mezi Ernstem Hemingwayem a Eduardem Ingrišem vzniklo (jak jinak) také pevné pouto přátelství.
A paní štěstěna se ozvala ještě jednou. Anita Fernandini de Naranjo, pozdější starostka Limy, se dočetla v novinách, jaký že je Ingriš skvělý skladatel i dirigent, a zajistila mu taktovku v Peruánském státním symfonickém orchestru. Navíc mu darovala sumu sto tisíc solů, za což se daly koupit dvě luxusní vily v té nejlepší čtvrti. Kdyby věděla, k čemu Eduard ty peníze použije, asi by si to rozmyslela.
12. dubna 1959 vyplouvá z peruánského Callaa vor Kantuta II. Posádku tvoří pouze čtyři muži, z nichž dva Peruánci jsou zdrojem stálých potíží. Nakonec pod záminkou doplnění potravin dezertují i se záchranným člunem. Nyní již jenom dvoučlennou posádku čekají ještě tři měsíce plavby a na závěr třídenní strašná bouře, která nakonec vyvrhne vor na pobřeží korálového ostrova Matahiva, jen kousek od Tahiti.
Před zpáteční cestou dostává Ingriš nabídku od Henryho W. Tafta, vnuka 27. amerického prezidenta, aby přešel na jeho jachtu a zúčastnil se objevné pouti po zapomenutých a neznámých tichomořských ostrovech. Eduard souhlasí a získává tak další bohatý materiál pro své filmy.
Poté se opět, sice bez peněz, ale šťastný, vrací do Limy. Chvíli ještě šéfuje peruánské filharmonii, ale spíše už pokukuje po Hollywoodu. Stěhuje se do Los Angeles a navazuje spolupráci s hollywoodskými studii. Občas se postaví i za kameru, občas, jakoby mimochodem, napíše i hudbu k nějakému filmu. Jedna je dokonce nominována i na Oscara. Je samozřejmé a celkem logické, že Eduard tu má plno přátel. Za všechny jmenujme aspoň Marilyn Monroe nebo Johna Wayne. 
I přes značné časové vytížení však Ingriš pilně pracuje na svých cestopisných filmech. Pečlivě je sestřihává a ozvučuje. Aby mohl lépe prorazit u distributorů, najme si jako agenty dva Čechoameričany, kteří ho však i přes podepsanou smlouvu podvedou a okradou jak o filmový materiál, tak i o výnosy z promítání. Deset let se táhnul soudní spor, který Eduard nakonec vyhrál. 
V Los Angeles však vyhrál ještě něco jiného. Potkal tu svou osudovou lásku, také českou emigrantku Ninu Karpuškinovou, dceru moravské matky a ruského kozáka. I přes rozdílný věk toto manželství vydrželo až do Eduardova konce a bylo mu vždy oporou, a to i v nelehkých časech, kdy se museli oba pořádně ohánět a živit sebe i později narozeného syna šňůrou přednáškových turné věnovaných převážně  Irgišovým cestám Pacifikem. Sjezdili s tunovým obytným náklaďákem skoro celé Státy i část Kanady.
V roce 1972 se manželé i se synem přestěhovali do kalifornského rajského ráje South Lake Tahoe, kde si otevřeli obchod s vitamíny a zdravou výživou. Zde již téměř osmdesátiletý Eduard promarnil poslední příležitost napsat na přání Josefa Škvoreckého pro exilové nakladatelství 68 Publishers své paměti.
12. ledna 1991 vinou embolie Eduard Ingriš umírá. Odešel vskutku renesanční snílek, muž šlechetný a dobrosrdečný. Zároveň bezmezný optimista a vlastenec, který až do poslední chvíle doufal, že se do své vlasti ještě vrátí. Jeho nemoc mu to však již nedovolila. Až teprve jeho popel spočinul v jeho rodných Zlonicích.
„Naše vzpomínky letí dál do minulosti a ještě dál, až do té naší milované Prahy, kde jsme ve všech divadlech řádili tak, že se hory zelenaly a hezké holky červenaly,“ utěšoval se Eduard v posledních chvílích života vzpomínkami na své bohaté a rozverné mládí. Na mládí a vlastně na celý život člověka, jemuž by musel závidět opravdu i ten Jára Cimrman.  To všechno a ještě něco navíc je dokonale a bezchybně zdokumentováno v Ingrišově 1100 kg vážícím archivu, který letěl na vlastní náklady seřadit, zaevidovat a zabalit sám Miroslav Zikmund se svými přáteli (Petr Horký, Miroslav Náplava, a Vladimír Kroc). Jelikož žádné naše muzeum o tyto vzácné exponáty nemělo zájem, musel přepravu kontejneru nechat zaplatit tehdejší ministr kultury Pavel Dostál a byl to opět Miroslav Zikmund, který se zasadil o to, že expozice je aspoň k vidění v Muzeu jihovýchodní Moravy ve Zlíně při sbírce věnované cestám Hanzelky a Zikmunda. 
Nina Ingrišová (*1931) se přestěhovala i se synem do rodného Brna a z mladého Ingriše se stal klavírista a režisér.
Kruh se uzavřel.