V éře padesátých let byste marně hledali ve zdejších knihovnách nějaká díla ze Zlatého věku americké science fiction. My žáčci nižších tříd, toužící tak urputně po dobrodružných cestách mezi hvězdami, jsme se museli spokojit pouze s knihami povětšinou sovětských autorů, jejichž hrdinové šířili komunismus po všech planetách naší sluneční soustavy.

A dějiny jim tenkrát dávaly za pravdu, neboť 4. října 1957 vyslal první umělé těleso na oběžnou dráhu právě Sovětský svaz. U hvězdáren po večerech stály fronty zvědavců, aby na vlastní oči viděly tu nepatrnou tečku sunoucí se po obloze, ten o něco větší fotbalový míč, který vysílal: píp, píp! A za měsíc vzlétla ve své kabince i Lajka, která si bohužel už moc nezapípala. A svět byl ohromen, aniž by si uvědomil, že ty ze zemské gravitace vyvržené předměty znamenají nejen touhu člověka pokořit vesmír, ale hlavně důrazný vzkaz všem těm pánům na Wall Streetu, že my máme takovou raketu, která vynese nejen družici, ale doručila by i atomovou bombu!

V půli šedesátých let byla bombastická výstava v domě U Hybernů nazvaná Úspěchy sovětské kosmonautiky. Mohli jste tam vidět nejen výše popsané Sputniky, ale i kopii kabiny, v které přistál první kosmonaut historie Jurij Gagarin. Koule o vnitřním obsahu asi tak kuchyňského stolu, kamž doslova vlisována lidská postava, snad v pozici zkušeného jogína musela absolvovat několik nebezpečných hodin a později i dnů. Samozřejmě že takto znehybněný kosmonaut stejně Vostok neovládal, ale pouze odevzdaně čekal, až rodná strana dá povel k zažehnutí brzdících motorů, a proto jeho jedinou povinností bylo zasílat soudružské pozdravy Velké straně, hrdinnému lidu Sovětského svazu i bratrským komunistickým partajím.

Do tohohle vlézt a mít pod sebou ještě tuny vysoce hořlavého a výbušného paliva, chtělo opravdu kus hrdinství, a proto byť zesměšňuji nevolnický systém sovětské vlády, jejich kosmonauty obdivuji. 

V té době už i u nás začínají vycházet knihy Raye Bradburyho, Arthura Clarka a jiných. Na pultech knihkupectví se objevují občas i soubory západních scifi povídek a my zjišťujeme, že tento žánr může být i o něčem jiném, než o tom budování komunismu na jiných planetách. Zároveň se všechno zdá tak jednoduché: stačí si v garáži sestrojit z vyřazených náhradních dílů raketu a vzlétnout vstříc lákavým dobrodružstvím. Snad i legendární prezident USA John Kennedy byl tak ovlivněn těmito představami, že pouze po předběžné konzultaci prohlásil na Rice University, že Spojené státy přistanou do konce šedesátých let na Měsíci. „Ne proto, že je to snadné, ale proto, že je to složité.“

Bylo to nutné, neboť USA stále pokulhávaly za ruským kosmickým programem. A tak začal boj o Měsíc, největší závod Studené války. Kdo mohl sledovat televizní seriál Toma Hankse Ze Země na Měsíc, tak mi jistě dosvědčí, že celý projekt Apollo by rozhodně v žádné garáži sestrojit nešel. Naopak, obrovské finanční náklady a společné vzepjetí nejlepších mozků dokázaly Americe získat neoddiskutovatelné prvenství.

Proč Rusko bylo poraženo a proč později vzdalo i snahu na Měsíci také přistát, by byl materiál spíše na několik knih, zrovna tak jako důvody pádu komunismu i Sovětského svazu jako takového. Politický, ekonomický i morální chaos, který v té době nastal na celé širé Rusi, se logicky promítl i do vesmírného programu. Přesto se jako jedna ze dvou kosmických velmocí snažila spolupracovat aspoň na stavbě mezinárodní vesmírné stanice ISS.

Dvou velmocí?

Potichu a nenápadně, však snaživě a disciplinovaně se zrodila velmoc třetí. 10. října 2003 vypustila Čína svého prvního astronauta (tchajkonauta) Jang Li-weje. A od té doby byli vystřeleni k obloze další a další. Navíc Čína loni dokončila svou orbitální stanici Tchien-kung (Vesmírný palác), kde se dnes již čile věnuje různorodým pracím speciálně vybraná vojenská posádka. Vezmeme-li v úvahu i čínské úspěchy v průzkumu Měsíce, můžeme věřit i jejich vládnímu prohlášení, že na našem satelitu hodlají přistát ještě do konce desetiletí.

A hned tu máme velmoc třetí!

A co tedy ta čtvrtá?

Elon Musk se narodil v ještě prosperující Jihoafrické republice zámožným rodičům, kteří se však bohužel záhy rozvedli. Již v dětství byl vášnivým čtenářem scifi literatury. Byv zcela pohlcen Nadací Isaaka Asimova, se zároveň i naučil již v deseti letech programovat na starém počítači Commodore VIC – 20. V 18 letech odchází do Kanady a později do Států, kde dostává posléze i občanství. Nejprve studoval na Pensylvánské univerzitě ekonomii a fyziku, kde také i promoval. Na Stanfordově univerzitě v Kalifornii začal sice doktorské studium aplikované fyziky, ale po dvou letech odešel, neboť velký a nekonečný svět internetu se právě probouzel. Se svým bratrem založil dobře známý PayPal, který v roce 1999 prodal. Muskův podíl činil slušných 22 milionů dolarů.

Pro většinu z nás by tím možná končil aktivní život a zahálčivé dny na floridské vile by se staly všedností. Toto však nebyl Muskův styl. Elon se totiž na rozdíl od nás rozhodl nejen snít, ale i konat. „A víte co? Já poletím na Mars! A nebudu se nikoho doprošovat, já si tu raketu také sám v nějaké garáži postavím!“

Ona ta pozdější garáž byla sice poněkud větší, jedná se totiž o „fabričku“ v Hawthorne v Kalifornii, která v současné době zaměstnává přes 6000 lidí. Její univerzálnost je hlavně v tom, že si veškeré komponenty vyrábí sama, takže odpadá drahé a zbytečné cestování součástek přes celé Státy. Společnost SpaceX byla založena v roce 2002 a prošla si těžkou cestou. Můžeme Muska obdivovat, ale málokdo z nás by pod ním asi vydržel pracovat. Nadšený, až šílený hyperaktivní šéf, který neuznává pevnou pracovní dobu, víkendy nebo dovolené. A u kterého můžete chybovat jenom jednou.

Však tato trnitá cesta hraničící často až s podobou zrušeného otroctví přinesla úspěchy. V srpnu 2008 vyhrála společnost SpaceX kontrakt vyhlášený NASA v hodnotě 278 milionů dolarů na vývoj a demonstrační lety kosmického dopravního systému složeného z rakety Falcon 9 a lodi Dragon, což prakticky znamenalo, že po zrušení letů raketoplánů se stal Musk v USA jediným schopným přepravcem mezi Zemí a orbitem.

• A zde máme následující historické úspěchy firmy (převzato z Wikipedie) - První soukromě financovaná raketa na kapalné palivo, která dosáhla oběžné dráhy (4. let Falconu 1 – 28. září 2008).

Jelikož Elon Musk je něco jako vizionář, cíle této firmy nemohou být menší než dřívější představy spisovatelů scifi. Vždyť také proto tuto společnost zakládal. Prvním předpokladem bylo proto snížit předražené náklady na každý let, a to až desetkrát. Základem všeho bylo mimo jiné zajistit, aby první stupně rakety se opět vrátily na Zemi a mohly po krátké generálce odstartovat znova, což se podařilo již v prosinci 2015 (viz. výše) a od té doby je to běžná rutina. Běžná rutina pro SpaceX, ostatní agentury včetně NASA používají stále pouze rakety na jedno použití. 

Však skutečnou touhou Elona Muska je dobýt Mars. Přepravit tam lidskou posádku a vybudovat stálou základnu. Možná že se mezitím jenom na skok zastaví na Měsíci, ale inženýři konstrukčních kanceláří přednostně již nyní usilovně vylepšují technologie nutné pro let k Marsu. Konkrétně jde o raketu Super Heavy a loď Starship. Celá souprava by měla být nasazena v horizontu deseti, maximálně dvaceti let.

No, uvidíme.

Elon Musk se svým kosmickým výzkumem již dávno vykročil na cestu, kdy mu i tato aktivita přináší slušný zisk. Jsou za tím nejen peníze soukromých firem, ale i menších zemí, které potřebují z jakýchkoliv důvodů dostat na oběžnou dráhu své satelity. Musk si za použití Falconu 9 účtuje  62 milionů dolarů a za Falcon Heavy 90 milionů. Jeden start při tom přijde na 50 milionů dolarů. Není pak divu, že jenom SpaceX měla roční zisk 145 milionů dolarů.

Ale i kdyby SpaceX byla prodělkovým koníčkem, Musk, coby nejbohatší muž světa, by ji jistě zadotoval. Vždyť mimo pohádkového konta vlastní ještě tyto firmy: Tesla, Twiter , Neuralink (vývoj propojení mozku člověka s počítačem), Boring Company (rychloražení tunelů), X.AI (vývoj umělé inteligence). No, není ten člověk blázen? Dokonce i nebezpečný blázen?

Vraťme se však ještě ke starým dobrým scifi příběhům. Po revoluci zavalily nadšené čtenáře nejen poklady Zlatého věku, nýbrž i díla měně kvalitní, a dokonce i díla ještě méně kvalitní. Takovéto romány si občas libovaly v popisu nějakého šíleného vědce, který v mládí světem neuznán a zesměšněn, vynalezne jakousi strašlivou zbraň, s jejíž pomocí se zmocní nadvlády nad celou zeměkoulí, a pak se už jenom mstí a mstí. 

A to nás vede k otázce: Neblíží se doba, kdy místo vlád bude o osudu světa rozhodovat pouze klub nejbohatších jedinců? A jak do tohoto vzorce zapadá Elon Musk? Vždyť je to nejen nejbohatší muž světa, ale i majitel nejmodernější vesmírné flotily.

Vše totiž dokresluje v současné době i rozporuplná diskuze na téma Ukrajina. 

Jelikož ruská soldateska zároveň se svým vpádem na Ukrajinu zablokovala signál z komerční družice Viasat, a země tím přišla o velkou část internetového připojení, vyhověl Musk ukrajinské žádosti a zdarma aktivoval službu Starling, která je vůči rušení zabezpečena. Ukrajinská armáda okamžitě využila tento internet mimo jiné i pro navádění dronů. Přesto Musk nařídil v září 2022 vypnout připojení na Krymu a okolí. Bylo to těsně před plánovaným útokem Ukrajiny na ruskou flotilu zakotvenou v Sevastopolu. Útok byl přes to proveden, ale automatické čluny bez internetového připojení selhaly.

Proč se takto Elon Musk zachoval? Proč je nyní považován spíše za prorusky orientovaného? 

Protože každá mince má dvě strany, a proto si představte neuvěřitelnou věc. Ruský velvyslanec v USA Anatolij Antonov, předpokládám, že také pěkně nadutý a arogantní úředník, nejde za prezidentem Států, nejde ani za vládou této země, ale sníží se k tomu, že se obrátí na soukromou osobu, na obyčejného podnikatele Elona Muska. Měl mu sdělit, že ukrajinský útok na Krym by mohl vést k jaderné válce, což na pacifisticky založeného Muska zapůsobilo a internet vypnul. On, který je neustále pronásledován různými apokalyptickými vizemi, nesnesl pomyšlení, že by měl být zrovna tím, kdo zapříčinil jadernou katastrofu.

Z toho vyplývá, že by dnes klidně mohla určitá soukromá osoba nakonec rozhodnout o výsledku cizích operací na druhém konci světa. A to je věc naprosto nevyzpytatelná. Došlo by vlastně k podobenství se šílenými vědci z brakových sešitů scifi.

V současné době však může být Musk klidný, neboť část služby Starlink převedl pod ministerstvo obrany, za což samozřejmě také inkasuje nějaký ten peníz.

Kdo je tedy Elon Reeve Musk? Výjimečná osoba, jakýsi vizionář, který nám dokáže ukázat cestu, jak opustit rodnou kolébku a osídlit jiné světy? Nebo je tak trochu šílený? Sám o sobě totiž v televizním pořadu Saturday Night Live řekl: „Vynalezl jsem lepší elektrická auta a posílám lidi v raketě na Mars. Copak si myslíte, že mohu být normální?“

Elon Musk je každopádně fantasta, který se však na druhou stranu dokáže pohybovat suverénně ve světě byznysu. Snílek a fanatik, jenž dokázal sám vybudovat vesmírnou flotilu, která kvalitou a spolehlivostí předčí zbývající tři velmoci.

Čtvrtá kosmická velmoc!

Dejme jí čas, třeba i držme palce, neboť možná přichází nová doba, která bude klást i úplně nové výzvy.