V době vpádu sovětských jednotek na naše území 1968 jsem sloužil coby obyčejný vojín u letectva. Ruský letecký pluk přiletivší k nám až z Maďarska si bez jakékoliv diskuze nekompromisně zabral celou polovinu letiště. Museli jsme tudíž v těch podmínkách nějak koexistovat, i když jsme byli bez nábojů, zatímco vyděšení rusáčci neustále pálili, po všem, na co se dalo. Od zajíce po srnku až po fiktivního kontrarevolucionáře skrývajícího se v okolních kupkách sena.
   Zkrátka tenkrát to byla taková veselá ruská ruleta.
   A jak naše Lidová armáda byla udatná, tak někteří lampasáci byli ještě udatnější a navrhli, že bychom se jako mohli s těmi ruskými soudruhy okupanty tak ňák sblížit.
   Pro začátek pozvali sovětské vojáky do kinosálu, kde byl zrovna k dispozici nový americký film Džingischán.
   A to jsme my, odvážní vlastenci, nemohli dopustit. Vně kinosálu umístěné pojistky byly odborně vyšroubovány a rafinovaně odhozeny v neznámo. Následný řev styčných důstojníků nám byl zaslouženou odměnou. Připravili jsme Rusáky o hluboký umělecký zážitek a znemožnili jim se ještě více vzdělávat v imperialistických dovednostech.
   Mne tenkrát vůbec nenapadlo, že už je mají dávno v genech. A to dokonce přímo od Džingischánových pravnuků. Neboť Rusové, kteří se hrdě pokládají za mateřskou větev celého Slovanstva, mají možná geneticky blíže spíše k pověstné Zlaté hordě, která od poloviny třináctého století organizovaně plenila území rozkládající se od Sibiře až po Moskvu. 
   Po rozpadu Kyjevské Rusy, kterou v roce 882 založil Skandinávec kníže Oleg, se na území východní Evropy nalézalo ještě několik knížectví, z nichž největší bylo Moskevské. Ale i ona později poznala sílu mongolských dobyvatelů. Knížectví sice formálně nebyla součástí území Zlaté hordy, ale byla Mongolům podřízena. Pokud chtěla knížata vládnout ve svých zemích, musel je nejdříve v jejich postech potvrdit chán zvláštní listinou, tzv. jarlykem (obdobou evropského léna) poté, co uznala jeho svrchovanou moc, tedy příslušnost k říši. 
   To vše bylo v pravomoci jediného muže, jediného vladaře, velkého chána – v překladu Džingischána.
   Samo obyvatelstvo muselo žít v tvrdém pracovním režimu. Nejenže platilo vysoké daně, ale i dodávalo rekruty mongolskému vojsku. Dovede si tedy představit, jak byla jakákoliv rebelie, jakýkoliv náznak odporu s asijskou krutostí potrestán.
   Ano, zatímco Evropa je v té době uchvácena zámořskými objevy a České království nebývalé vzkvétá pod vládou Karla IV., Ruská knížectví jsou formována barbarskými mongolskými kmeny. A i když je později Zlatá horda poražena, některé návyky přetrvávají na širé Rusi dodnes.
   Mongolové byli kočovníci, nevydrželi na jednom místě a neměli konkrétní domov. Také nic nepěstovali, nic nevyráběli, na to měli přece porobené národy. Byli to nemilosrdní nájezdníci a jejich smyslem života nebylo někde zůstat v poklidu, ale jít dál a dál a dál.
   Za každou cenu, bez jakýchkoliv skrupulí. 
   Nepřipomíná vám to něco?
   Zároveň i ta vedoucí úloha chána, vládce samojediného, není současným Rusům neznámá. Vždyť on jediný rozhoduje o gubernátorech v rozlehlých chanátech, vlastně knížectvích, co to povídám, v guberniích, dnes v prý autonomních republikách. A tito novodobí zbohatlíci si pravidelně musí také jezdit do Kremlu nejen pro požehnání, ale hlavně pro pokyny.
   Bylo, je a bude zrovna jako za bolševických tajemníků, generalissimů nebo carů.
   A tak se tam všichni pěkně mezi sebou potácejí, na té širé Rusi. Místní lid je spokojen, vodkou opojen a stranou odkojen. Nikdo nikam nepospíchá, nikdo se nepřetrhne, také nikdo nic nemá.
   Až na ty chytřejší, kteří již v Rusku nežijí.
   Sám chán Vladimír nejen že na medvědu jezdí, tygry holýma rukama přepere a divoké husy učí létat. On slyší i trávu růst. A nejenom trávu. On slyší i to, co si kdo doma, v GUMU či v práci vypráví, koho pomlouvá, co ho trápí. A tuhle ten vladař přemoudrý zaslechl z davu obavy. Obavy o matičku Rus, obavy o levnou vodku a o svérázný způsob života.
   „Mohou za to fašisti!“ vykřikl car Vladimír, což zase nikoho tak nepřekvapilo, protože vždycky za všechno mohli většinou fašisti, nebo imperialisti, někdy také revanšisti. A protože se jako naschvál nejblíže nacházela Ukrajina – hrrr na ni!
   „Urrrááá! urrrááá!“ ozvalo se z tisíců hrdel, statečná Rudá armáda vyrazila denacistovat tu nebohou zem, a pokud by jim nedošla nafta, střelivo a jídlo, budou vítězně jódlovat stále.
   Ale na závěr vážně.
   Rusové se opravdu chovají jako omezení divoši. Bez výčitek svědomí likvidují ženy, děti, starce. Ničí civilní objekty jako školy, nemocnice, divadla a muzea. Jejich rakety rozmetávají panelové domy, v nichž nic netušíce spí jejich obyvatelé. Ničí a pustoší, zabíjejí, vyvolávají neskutečný žal pozůstalých, rodiče přicházejí o děti a z dětí se stávají sirotci.
   Běž do prdele, Putine! 
  V době, kdy píši tyto řádky, ještě nevím, jak všechno dopadne. Možná také, že ten šílenec ve své pomstychtivosti a ješitnosti zmáčkne ono tlačítko, které ukončí tuto civilizaci.
   Teď už jenom vyšroubovat pojistky nestačí.
   Dnes už ne…