Klidná noc a hluboký spánek. Kdesi v dálce zaštěká pes a někde zavrčí auto. Rodina v nově omítnutém domku po celodenním shonu odpočívá. Fantastické sny je provázejí neuvěřitelnými světy…
A zatím se zákeřní vrahové tiše blíží. Jsou velmi rychlí a jsou neúprosní, nekompromisní. Náraz, detonace a záplava ohně. To je to poslední, co probudivší se na pár desetinek vteřiny zaregistrují. Útržek nedokončené myšlenky chce s hrůzou řvát, že procitli v samotném pekle. 
Tohle je osud mnohých ukrajinských rodin. Vždyť jen útok v noci na 26. srpna čítal 236 střel a bezpilotních letounů. A to je každý den, každou noc. Je logické, že všechno protivzdušná obrana zlikvidovat nedokáže, a proto tolik zničených domů, škol, nemocnic a také tolik mrtvých. 
Ano, tak vypadá současná válka a s rozvojem robotizace i umělé inteligence bude stále více a více nelidská, čím dál méně pochopitelnější. Už ani nemusí na dobývané území vkročit noha okupanta, neboť létající stroje s vlastní pamětí a navigací dokážou rozsévat zmar, zkázu a smrt ještě důkladněji.
My se můžeme jenom bláhově utěšovat, že to všechno je daleko a probíhá to mimo nás. Tady je přece bezpečno. Bezpečno? Něco přes půl dne jízdy autem od nás padají bomby, létají rakety a vražedné drony. A co když se nějaký ten roj zblázní? Co když se současný šílený politický vývoj pojednou vymkne kontrole, nebo jeden nepříčetný pomatenec v Kremlu zmáčkne v záchvatu zhrzené geniality onen pověstný knoflík? Co potom? Kolik že máme těch gripenů? A protiraketovou obranu také máme? 
A mohli jsme mít. Kvalitní a špičkovou. Američané nám nabízeli úkryt pod protiraketovým deštníkem, který by byl součástí obrany, jež by v tomto případě pokrývala Severní Ameriku a téměř celou Evropu. Bylo to nejenom zdarma, dokonce byli ochotni nabídnout i nějaké protihodnoty. 
No, nestalo se! Protiraketový radar XBR měl být umístěn v celkem neobydlené oblasti Brd, což vzbudilo téměř hysterickou reakci starostů okolních obcí, které také okamžitě zorganizovaly místní referenda. Není asi překvapením, že přes 90 % všech hlasujících se vyjádřilo proti radaru. Hlavním důvodem byl strach z vysílaných impulzů, které by prý mohly způsobovat zdravotní komplikace. Můžeme si jistě domyslet, odkud se tato informace vzala. Oficiální zpráva o neškodlivosti těchto vln byla totiž vydána až mnohem později. Navíc podobný radar již v Brdech je, a to od roku 1999. Je umístěn na vrchu Praha a slouží nejen meteorologům, ale je zároveň i televizním vysilačem. Tenkráte si jeho stavby nikdo ani nepovšiml.
Smlouvu o stavbě radaru uzavřela v roce 2008 Topolánkova vláda. Již od samého začátku čelila protestům opozice, která tvrdě trvala na celostátním referendu. Operovala náladami společnosti, která byla masírovaná představou, že v případě válečného konfliktu půjde první jaderná dávka právě na Brdy. A navíc se hrálo na hrdost národa, který když se jedné armády tak statečně zbavil, tak proč by si sem měl tahat jinou?
Ratifikace smlouvy měla proběhnout ve Sněmovně v roce 2009, jenže mezi tím politickou scénou necitelně otřáslo po moci toužící neukojené Paroubkovo ego, které dokázalo navzdory zdárnému průběhu našeho prvního předsednictví v EU vládu zákeřně položit. Úřednický kabinet Jana Fischera se pro jistotu od celé věci distancoval a následující vláda Petra Nečase s celou věcí také moc nepospíchala. Snad i proto, že nálada ve společnosti nebyla stavbě radaru příliš nakloněna. Do toho se navíc vložili i Greenpeace, kteří jsou pro jistotu proti všemu, co zavání jakoukoliv podezřelou technologií, navíc ještě sloužící válečným účelům. V zájmu jasných a hlavně zelených zítřků se aktivisté přivazovali v místě plánované stavby ke stromům, a vykřikujíce hesla o míru, věřili, že tvoří dějiny.
Ono těch demonstrací bylo povícero. Hlavním hybatelem bylo narychlo ustavené hnutí Ne základnám, nejsilnější a nejhlasitější odpůrce působení Američanů na našem území. 
I politická scéna byla rozpolcená. Komunisté a sociální demokraté ze samotné zásady museli běsnit proti další okupaci naší země. Již výše jmenovaný Jiří Paroubek, tehdy ještě předseda ČSSD, hřímal v televizi, že Česká republika žádný radar nepotřebuje. A když, tak pouze pod správou NATO a s posvěcením celostátního referenda. (Radar by opravdu spadal pouze pod správu americké armády.)
Barace Obama, tehdejší prezident USA, si snad prozíravě přečetl Jiráska, a aby zabránil nové bratrovražedné bitvě u Lipan, raději celý projekt pozastavil.
Národ si vydechl, začal se hádat o jiné věci a v Kremlu se slavilo.
Teď si již v klidu můžeme říci, o co tenkrát vlastně šlo: Spojené státy, vědomy si své spoluzodpovědnosti za bezpečnost světa, začaly již v dobách studené války budovat tzv. protijaderný deštník. V tehdejší době pokrýval celou Severní Ameriku a západní Evropu, ale jelikož došlo k rozšíření NATO na východ, bylo nutno rozšířit na východ i obranu. 
Celý plánovaný radarový systém by byl navzájem propojený i s cenzory umístěnými na umělých družicích. Poté, co by bylo zjištěno vypuštění rakety a došlo k jejímu prvnímu zaměření (to bude úkolem právě pro satelitní infračervené senzory a pro předsunuté radary), měl radar v ČR tuto raketu dále sledovat, vypočítávat přesně její balistickou křivku, odlišit bojovou hlavici od klamných cílů a všechna tato data předat do řídícího centra. Odtud by byly informace, které radar získá, předávány antiraketě (interceptoru), která by byla vystřelena s cílem útočící raketu zničit, a to nárazem, neboť žádné jiné výbušniny by v sobě nenesla. Základna antiraket měla být vybudována v Polsku.
Nutno dodat, že celý komplex byl prezentován jako obrana proti balistickým střelám vypálených z Koreje či Íránu, čemuž ruské vedení nechtělo rozumět a spustilo kampaň, kde osočovalo Západ z agresivních úmyslů. Nepomohl ani návrh Poláků, kteří by souhlasili s občasnými ruskými inspekcemi. Možná by se nechali Rusové ale uchlácholit, kdyby obsluha radaru v Brdech měla i stálou ruskou posádku. To se však zase nelíbilo nám.
Rád bych ještě pro doplnění upozornil čtenáře, že v této době i přes nějaké výhrady svět se snažil brát Putina jako rovnocenného partnera. Nikdo ještě netušil, jaká je jeho pravá tvář, i když hysterický křik spuštěný proti vyloženě obrannému systému, nám už mohl mnohé napovědět. Mohli jsme tušit, že v  Putinových mozkových závitech dlouhodobě zraje plán na obnovení Velkého ruského impéria, kam zákonitě spadnou i všechny dřívější satelitní státy. Tedy i my!  A proto by nebylo vhodné, aby tyto státy byly nějak nadprůměrně vyzbrojené a navíc svázané s americkou armádou. 
Radar sám by přitom nebyl radarem přehledovým (tj. stále zapnutým a sledujícím dané území, jak to činí například letištní radary), ale radarem diskriminačním. To znamená, že by byl aktivován pouze v případě, že americké družice včasné výstrahy zjistí vystřelení útočící rakety.
Američané při žádosti o pronájem asi 300 hektarů půdy byli velmi vstřícní a velmi slušní. Obsluha radaru, vojáci i civilní zaměstnanci by nepřekročila 200 osob. Ti všichni, včetně rodinných příslušníků, by žili v naší republice a samozřejmě by i kompletně podléhali českému trestnímu řádu.
Veškeré stavby měly být vystavěny na náklady USA, ale přitom by zůstaly navěky naším majetkem. Američané byli i tak ohleduplní, že do smlouvy zahrnuli bod, kde se mluvilo o tom, že v případě návštěvy osoby třetího státu musíme být nejen informováni, ale máme i právo tuto návštěvu zakázat. A asi nemá cenu dodávat, že by v případě dokončení stanice zde našlo i mnoho místních lidí dosti zajímavě placené zaměstnání.
Rád bych se tedy zeptal těch, kteří se zalykali hesly o další okupaci, kolik takových smluv jsme tenkrát uzavřeli s více než sedmdesát tisícovou vše zabírající sovětskou armádou. Já vím, někomu to třeba vyhovovalo, protože kdo vám dá za krabičku cigaret plný kanystr benzínu, že?
Možná že někteří z vás budou ještě namítat, že zde popisovaný systém protiraketové obrany by byl účinný pouze proti raketám středního a dlouhého doletu, takže proti dronům a střelám krátkého doletu, tedy k těm, které hlavně rozsévají na ukrajinské frontě smrt, by byl k ničemu. To je sice pravda, ale aby mohly být tyto zbraně proti nám použity, musely by být odpalovány přinejmenším ze Slovenska nebo z Polska, což článek 4 smlouvy NATO zákonitě vylučuje. Tudíž by ruským válečným jestřábům nezbývalo niv jiného, než střílet přes celou Ukrajinu a Polsko nebo Slovensko. A to jsou podle mne již střely delších doletů.
Každopádně jsou tyto úvahy na nic, neboť součástí této raketové ochrany nejsme. Bohužel jsme tuto neopakovatelnou příležitost úplně hloupě propásli. A ptáte se tedy, jak si vlastně nyní stojíme? Po zrušení celého projektu prezidentem Obamou převzal dokončení deštníku Severoatlantický pakt. Jádrem protiraketové obrany budou americké antirakety SM-3. Nacházet se budou na lodích systému Aegis, později i na základnách v Rumunsku a Polsku.
Nás o jakoukoliv iniciativu už pro jistotu nikdo nepožádal. Nevím, jaké je v tomto novém systému pokrytí pro naši republiku a raději po tom ani nepátrám, ale když si znovu přečtu úvodní odstavce tohoto článku, mohu se jenom modlit, aby onen záblesk pekla u nás nikdo nikdy nespatřil. Pak bychom museli poděkovat všem těm, kteří nám v zájmu míru tu cestu do onoho pekla vydláždili.