Když se občas při současném spěchu jenom na chvíli, chviličku někde venku zastavíte a pozorně se zaposloucháte do svistu východního větru, potom vězte, že zcela jistě uslyšíte kvílivý nářek kremelské meluzíny, nahořklé poselství věnované celému světu, jak už je zase a znovu tomu holubičímu národu ruskému zle ubližováno. Jaké zákeřné plány kuje ten prohnilý Západ, který jenom čeká na vhodný okamžik, jak zadusit, zničit a do země zadupat onen civilizační zázrak, jež zove se Ruské impérium. A bylo tomu odjakživa: Mongolové, Tataři, Osmáni, Japonci, Poláci, Finové, Němci a samozřejmě hlavně Američané!
   Ti Američané!
   To oni dnes zanesli na Ukrajinu tu nacistickou ideu, to oni tam budují fabriky na jaderné, chemické a bakteriologické zbraně, to oni plánovali odtamtud přepadnout Matičku Rus. 
   Tak dost, ukňouraní mužíci, a přečtěte si, co pro vás ta zlá Amerika kdy „špatného“ udělala.
   Začněme velkým hladomorem, který přišel na jaře 1921 a zasáhl nejen Ukrajinu, ale i Volžskou oblast a část Uralu. Jeho příčinou nebylo jenom několik let trvající sucho, nýbrž světová válka, následně bolševická revoluce a k dovršení všeho ještě občanská válka každého proti každému. Proč by někdo pracoval na poli, sel a sklízel, když všechno stejně zabraly hladové válčící strany. Rudí, bílí nebo černí, všichni byli stejní, proto sedláček zahodil raději motyku, vyfasoval také nějakou tu bambitku a jal se rabovat s ostatními.
   Statisíce lidí pak musely opustit své domovy v naději, že najdou jídlo jinde. Po venkově se potulovaly tisíce dětí, jejichž rodiče buď zemřeli, nebo je vyhnali z domova, aby šly samy ven za potravou. Hladoví lidé jedli vše, co se dalo: trávu, kůru ze stromů, kočky, psy, ptáky, krysy a slámu ze střech. Časem se ve vesnicích nenacházelo žádné živé zvíře. Situace byla opravdu zoufalá, zvláště když začalo docházet i k tajně provozovanému kanibalismu.
   Zpočátku si bolševici mysleli, že problém zvládnou. Dvě události je však přiměly požádat svět o pomoc. V roce 1920 došlo v Tambovské oblasti k rolnickému povstání, kterého se zúčastnily desítky tisíc rolníků, a v březnu 1921 se v přístavu Kronštadt vzbouřila prakticky celá baltská flotila.
     V létě 1921 se tedy bolševická vláda rozhodla k mimořádnému kroku. Požádala ostatní země o pomoc. Ruský spisovatel Maxim Gorkij napsal naléhavou výzvu, kterou otiskly mnohé evropské noviny.
   První zásilka potravin dorazila do ruských přístavů již v září 1921. Zpočátku byla přivezena kukuřice, kakao, kondenzované mléko, bílý chléb nebo cukr.
    A byli to právě ti zlí Američané, kteří skrz organizaci ARA rozjeli humanitární pomoc degenerujícímu Rusku.
    V létě 1922 ARA denně zásobovala 10 milionů Rusů. Po celé zemi vznikly tisíce vývařoven, které poskytovaly jídlo obyvatelstvu, zejména dětem. Sama organizace vyslala asi 300 amerických pracovníků, ale na distribuci pomoci zaměstnávala další desítky tisíc Rusů.
  „Do té doby dávala ARA jídlo jen dětem, ale v sovětském Rusku krmili i dospělé, tak strašný tam byl hladomor. ARA také zahájila lékařské programy, což byla další aktivita, která v jiných evropských zemích nebyla,“ říká historik Patenaude. Očkovala například ruské děti proti břišnímu tyfu, který byl mezi hladovějícími lidmi běžnou nemocí.
   Pomoc ze zahraničí, která šla do Ruska, zachránila na dva roky miliony Rusů před hladomorem. „Zahraniční pomoc představovala 90 procent všech potravin, které byly poslány do hladovějících oblastí,“ řekl ruský historik Lukaševskij.
   Převážnou většinu zahraniční pomoci posílali Američané. „Byla to největší humanitární operace v historii. Zabránilo to ztrátám na životech, obrovským sociálním nepokojům a dost možná i zhroucení komunistického státu,“ napsal ve své knize americký historik Douglas Smith.
   A jak se za to komunistický stát odvděčil? 
   Jal se vytvářet ráj na zemi, kde dělník ruku v ruce s rolníkem (pardon, teď již kolchozníkem) vybudují nejsvobodnější zemi na této planetě. Kde všichni budou mít všechno a šťastný dětský smích bude zvonit až do nebes? 
   I když vlastně o nebi bych v té době zase moc tak nemluvil.
   Byli sice lidé, kteří reptali, kteří se tak zcela nebyli ochotni zapojit do budování světlých zítřků, ale již nový vůdce Stalin si s nimi dovedl dost šikovně poradit. 
   Není člověk, není problém, bylo jeho oblíbené heslo. A když přece jenom ještě všechno nešlo, jak by si vrchnost přála, vždycky to můžeme hodit na za hranicemi číhající západní válečné štváče. Zvláště Američany. Proto také podporujeme NSDAP, dělnickou a socialistickou stranu bratrského Německa. Jen ať zničí ty západní buržousty, my jí ještě k tomu denně budeme posílat vlaky obilí, železné rudy a ropy.
   Tak matička Rus smýšlela a tak také konala.
   Jenže bratříček Adolf byl pěkná svině. Bez ohlášení vtrhnul na území Sovětského svazu a válcoval to všechno pěkně až k hranicím Moskvy.
   A to zas byli Američané k něčemu dobří.
   Stalin, který nehnul prstem, když wehrmacht obsazoval země západní Evropy, když bezohledně bombardoval vzdorující Londýn, tak teď škemral o otevření druhé fronty.
   A hlavně o materiální pomoc.
   A Američané opět vyhověli.
   Šestnáct milionů tun strategického zboží bylo dopraveno se značnými riziky ze Států na území SSSR. 
   Rozhodující byla dodávka téměř 410 000 automobilů značek Willy, Dodge nebo Studebaker, kdy se v podstatě dá říci, že Rudá armáda dojela do Berlína na amerických kolech.
Celkem do SSSR doplulo severní cestou přes Atlantik 40 konvojů a dovezlo asi 4 000 000 tun nákladu. Mimo to dalších 4 200 000 tun cestou jižní (přes Írán) a dalších 8 000 000 tun východní cestou přes Pacifik.
   USA dodaly Sovětskému svazu přibližně následující počty zbraní a vybavení: 
400 000 džípů a nákladních automobilů, 
asi 13 000 obrněných vozidel (cca 7000 tanků, 1386 typu M3 Lee a 4102 M4 Sherman), 
cca 11 400 letadel (4 719 Bell P-39 Airacobra), 
35 000 motocyklů, 
131 633 ks automatických zbraní, 12 997 ks pistolí, 350 000 t výbušnin, 
90 nákladních lodí, 
15 417 000 párů vojenských bot, 
622 100 tun kolejnic (56,5 % z produkce SSSR) 
a 2 000 lokomotiv.
   Některé vozy neměly dosud v Rudé armádě obdoby, jednalo se převážně o nákladní vozy Studebaker a Dodge ¾, na kterých v podstatě stála mobilita Rudé armády. Právě tyto vozy vyřešily zásadní problém motorizace dělostřelectva středních ráží a i legendárních Kaťuší. 
   Zkrátka nebýt pohotové pomoci USA, těžko by Rudá armáda slavila nějaké vítězství a ten svět by se možná ubíral trochu jiným směrem.
   Dlužno přiznat, že tato „sousedská“ výpomoc nebyla tak úplně zadarmo. Šlo o jakousi půjčku, která byla již ve válečných letech splácena jak v hotovosti, tak formou zlata či jinými vzácnými kovy nebo minerály. Přesto poválečná cena strojů, které mohly být ještě používány i v době míru činila 722 milionů dolarů, z čehož k dnešku zbývá splatit ještě asi 100 milionů dolarů.
   Také proto vděčný Stálin nejprve ukradl Američanům plány na atomovou bombu a poté začal ihned megalomansky plánovat třetí světovou, atomovou válku na rok 1956.
   Ještě že v třiapadesátém chcípnul.
   Válka tedy nebyla a opět se začalo budovat. I Československo se povinně zařadilo do tábora míru a za dozoru sovětských poradců začalo nejen honit a chytat, ale i likvidovat americké špiony. Republika se zadrátovala a zaminovala, že ani myš by neproklouzla do západního světa. Sice v SSSR došlo díky Chruščovovi k mírnému uvolnění a díky jeho památným schůzkám s prezidentem Johnem Kennedym si svět trochu oddychl, ale při karibské krizi jsme mohli vylétnout do luftu téměř všichni. Avšak nakonec se vše v dobré obrátilo.
   Nutno dodat, že v Kremlu ještě nevládl Vladimír Vladimírovič.
   Rok 1968 vytvořil jednu z posledních prasklin falešné výkladní skříně komunismu a polská Solidarita vše dokonala.
   A světe div se, nakonec padl i ruský komunismus. Zhroutilo se impérium s názvem SSSR a Rusko pod vedením alkoholika Jelcina vykročilo budovat demokracii a kapitalismus. Byl to krok vratký a houpavý, což se odrazilo na celkovém chodu státu. Lid si užíval demokratických svobod, však povinnostem a odpovědnosti navyklý nebyl. Kurs rublu padal raketovou rychlostí a zboží v regálech mizelo ještě rychleji. Hrdé Rusko se stalo zemí žebráků a zlodějů.
   A opět přišla pomoc od těch pomlouvaných Američanů. Po otevření prodejny McDonald na Rudém náměstí se utvořila fronta táhnoucí se snad do nekonečna. Není divu, vždyť to byla pro Moskvany po dlouhé době jediná šance jak pozřít nějaké maso.
   Zaplnily se i obchody se spotřebním zbožím: ledničky, pračky a vůbec veškeré u nás běžné doplňky domácnosti. Ruské vládě byla totiž poskytnuta měnovým fondem částka 10,2 miliardy dolarů.
   To se to utrácelo!
   Slyšel jsem od očitých svědků, že Moskva konce devadesátých let byl New York východu. 
   Přesto se tím liberální demokracie nezachránila. Po nástupu Putina se pomalu a jistě začal politický kompas v Rusku zase otáčet. Nejprve přerod v autokratické zřízení a nyní si troufám tvrdit, že se můžeme klidně bavit o čistě fašistickém státě. 
   A takový stát logicky potřebuje nepřítele.
   Žáha měla být zchlazena na nevinné Ukrajině, na kterou byla vznesena taková obvinění, že by se za ně nestydělo ani Rudé právo z padesátých let. Proto měl být Kyjev bleskově dobyt, prezident nejlépe zastřelen a loutková, ihned dosazená, vláda by již vše podle připraveného scénáře dala do pořádku.
   To se však nějak nezdařilo
   Tak to zase všechno svedeme na ty Američany!
   Vděčný to objekt pro otupělý a zblblý národ, jenž má od neustálého kývání
nejvyvinutější obratle na světě.   
   Zase oni, chtějí nás obsadit, zničit a poameričtit!
   Jak se to říká: Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.
    Až vás tato nesmyslná válka, vy ruští bohatýři, vrahové žen, dětí a starců, znovu zcela vyčerpá, za kým půjdete? Koho budete zase prosit?
   A víte vy, jak by vám odpověděl Neznámý vojín Karla Kryla?
   Asi tak…