Časoborec
Časoborec
Nestává se často, aby vám u dveří zazvonilo dítě s hlavou jako meloun. Nejenom tak velikou, ale i tak zelenou. Zíralo na mne zářivě červenýma očkama a neustále cosi skřehotalo. Moje první podezření padlo na souseda alkoholika, který pro svého náročného koníčka je schopen zneužít i svých dětí a slavit halloween třeba v dubnu.
„To ti vydlabal táta?“ ptám se tohoto robátka, načež ono mi podalo lístek s napsanou chemickou značkou C2H6O.
„A co já s tím?“ marně se snažím vybudit aspoň jiskru vzpomínky, o jakou to látku vlastně jde. Díky současné vědě a technice však už i já vlastním tzv. chytrý telefon, a proto si rychle vyťukám Wikipedii.
„Aha, ethanol neboli alkohol,“ pokývám významně hlavou a pokračuji v mravokárné přednášce. „Teď už je mi jasné, proč tě tatínek posílá zrovna za mnou. Došly, viď, došly zásoby jeho životabudiče? Ale proč si neřekne sám o rum nebo ferneta, jako jindy, proč používá takovýchto rafinovaných šifer?“
Přesto se mi zželelo nebohého dítka, které s prázdnou se navrátíc, jistě by doma krutému trestu neušlo. Vzal jsem tedy tuto zrůdičku do kuchyně a otevra ledničku očima vybírám co nejlevnější kořalku, když tu onen tvoreček sám popadl božkovskou vodku a počal s ní po bytě tancovat jako šílený. Metal kozelce, vyskakoval až ke stropu, jako by pro něj gravitace byla úplně zbytečnou vědeckou disciplinou.
Již tenkrát jsem to měl tušit…
Nedomrlý zombík se nakonec uklidnil, sáhnul kamsi do svých útrob, vytáhl miniaturní laptop, do kterého pařátkem chvíli poklepával. Poté mi podává z laptopu vysoukávající se papír a k němu závdavkem kulatou krabičku s kličkou. A než jsem se nadál, byl pryč.
Samozřejmě i s tou vodkou.
Vyběhnu tedy za ním na chodbu, kde spatřím pouze dvě vyplašené důchodkyně.
„Viděl jste to, panééé? Toho uprchlíka, islámistu, araba? Čeho jsme se to dožily? To je vám ale doba, co?! Tohle by se za komunistů také stát nemohlo. Že, panéé?!“
„Nevím, promiňte,“ koktám a couvám před tou verbální přesilou zpátky do bytu. Za mnou se ještě dodatečně nese: „Ale vy jste tenkrát taky zvonil, panééé. My si to pamatujeme. A to nejenom my.“ A se slovy, že dneska se snad dá věřit už jenom panu prezidentovi, zapluly do výtahu.
Konečně, oddychnu si a v klidu se podívám na onen popsaný papírek.
DEKUJI ZA VASI POMOC. JSEM ASTROLETEC Z OPACNE CASTI GALAXIE. TUTO KAPALINU POTREBUJI DO STARTERU MEHO VESMIRNEHO CLUNU, KTERÝ BY JINAK NEMOHL ODLETNOUT. ZA ODMENU PRIJMETE CASOKRABICKU, KTERÁ Z VAS UDELA CASOBORCE. KLICKOU TOCIT OPATRNE.
Co je zase tohle za blbost, zavřu oči a zatočím tedy tou kličkou. Pro jistotu opatrně. Po otevření očí však zjišťuji, že svět se vůbec nezměnil. Dokonce ve dřezu zůstalo i to neumyté nádobí. Co naplat, kdo umí, ten umí, musím v duchu obdivovat vynalézavost toho mého souseda, jenž coby oběť svých požitků je nucen rozvíjet dramata vskutku hodná počítačového zpracování. Ještě jednou znechuceně pohlédnu na to nádobí, jež se neumyje ani pod nátlakem avizované časové smyčky, a rozhodnu se raději si provětrat hlavu malou procházkou do blízké hospůdky.
Jaké je však mé překvapení, když otevřu domovní dveře. Ten pohled, který se přede mnou pravidelně tolik let vždy nabízel, byl poněkud pozměněn. Ano, byla to ta naše stará, dobrá chodba, ale poněkud zanedbaná. Na zemi sem tam nějaký papír a omítka počmáraná, místy se odlupující. Dojdu tedy k výtahu, abych zjistil, že nejezdí, což mě donutí použít schodiště, které je také, proč to tak nepojmenovat, špinavé jako prase.
Když jsem byl asi v polovině cesty, málem mě převálcovala jedna starší, trochu více plnoštíhlá paní, jež se řítila z hořejších pater.
„Mají banány, pane bože, oni mají dneska banány!“ a vidouc moji uhýbající postavu ještě dodá: „Měl byste si, mladej pane, taky pospíšit, ať na vás zbyde!“
Proč, říkám si v duchu, já si jich mohu koupit v Albertu, kolik chci.
A pokračuji opatrně v sestupu.
A to až k venkovním dveřím.
Tam mi oči téměř vylezly z důlků.
Kde že je parčík před domem, kde jsou ozdobné keříky a lavička pro důchodce? Kde? Kde to, sakra, jsem?!
Planina, na kterou nyní hledím je jakýmsi rozbahněným oraništěm, na kterém se pinoží pár zoufalých osob, které do tohoto humusu šťourají lopatami a poťukávají krumpáči. A ten pán, ten biřic, co je neustále pobízí k rychlejší práci, si musí samozřejmě všimnout okamžitě i mne.
„Á, kdo vy teda jste?“ prohrabuje všechny ty papíry, které mu různě vypadávají na zem. „No, nevadí“, prohlásí nakonec, když na tom jeho seznamu nefiguruji, ale když už prý tady bydlím, támhle je lopata a rychle přeházet tuhle hromadu hlíny, a to až tam!
„Proboha, proč?“ ptám se zoufale.
„Von se ptá proč,“ obrátí dozorce oči k nebesům. „Von ani neví, že máme taky nějaký závazky. Že existuje něco jako Akce Z a že, von, tady u mě nemá zapsanou eště ani minutu!“ Poté si narovná brýle, ještě jednou si mě pořádně prohlédne, aby si mohl dovolit jednu hodně všetečnou otázku: „A když už jsme u toho, na ty texasky, co máte na sobě, na ty jste vzal bony kde? To by mě teda zajímalo a bude to zajímat určitě i uliční výbor. Už si to píšu! My tu žádný chuligány trpět nebudeme!“
„Myslíte tyhle džíny?“ bráním se. „Na ty jsem žádný ty vaše bony nepotřeboval. Ty jsem si loni koupil v Anglii.“
„Cóóó? Kdééé? Vy jste byl v Anglii? Co jste tam dělal? Jak jste se tam vůbec dostal? Kdo vám dal vízum, příslib a neříkejte, že vám to podepsala i závodní organizace KSČ?!“
„Normálně, na občanku, jako každý,“ snažím se marně o nějaké vysvětlení a jen tak mimochodem, tak, jak jsem zvyklý, sáhnu si do kapsy pro mobil, abych zjistil, kolik je vlastně hodin.
To jsem tomu ale dal.
Dohlížitelova píšťalka, do té doby klidně visící na jeho krku, mu snad sama vlétla do úst a začala zvukově obchvacovat celý místní okrsek, což její majitel ještě zvýrazňoval vykřikováním: „Bezpečnóóst! Bezpečnóóst!“
A ona tam cobydup byla.
Dva pořízkové ze žluté ladovky mě pro jistotu nejprve dvakrát přetáhli pendrekem, a teprve potom se ptali.
Mne samozřejmě ne.
„Je to špión! Z Anglie!“ už jenom chrčí ten dobrý soudruh. „A má vysílačku!“
Načež mě dva bodří ochránci zákona vzali pod paždí a než jsem se nadál, byl jsem usazen v autě mezi nimi.
Bum! rána do žaludku. „A nejsi ty nakonec chartista?“ Následuje rozverný smích.
Bum! další rána na pravé oko. „Anebo dokonce ten Havel?“ Smích se změní v nekontrolovatelný výbuch radostného hýkání.
Byla to opravdu veselá parta.
Ne však město, které jsme projížděli.
Moje město. Praha.
Omítka nás míjejících domů splývá v jednu nekonečnou šedivou šmouhu, občas vylepšenou lešením, na kterém plápolá heslo typu: Leninskou cestou k dalšímu rozvoji naší socialistické vlasti.
I lidé jsou všichni šediví, podmračení, nevrlí a nasraní. Pod vedením KSČ za další rozvoj socialistické společnosti.
Fronty nejen před Masnou, Zeleninou ale i před prodejnou knih. Úkoly XVI. sjezdu KSČ splníme!
A do toho čmoud z všudypřítomných Trabantů či maďarských Ikarosů. RVHP – mohutná síla světového pokroku.
A samozřejmě nesmí chybět: Sovětský svaz – náš vzor.
V Bartolomějské mě okamžitě postavili na chodbě čelem ke zdi, v kteréžto pozici jsem byl nucen setrvat nejméně hodinu. Samozřejmě že mě občas nějaký kolemjdoucí příslušník zavrtal pendrek do ledvin, to abych nevystyd. A já, jak tam tak zírám do té bílé zdi, si postupně všechno uvědomuji. Události posledních hodin se slévají do jednoho proudu, který začne konečně milostivě omývat můj otupělý mozek. Ano, ten zelený zakrslík asi opravdu nebyl žádný synáček souseda alkoholika, nýbrž představitel vyspělé mimozemské civilizace, vesmírný turista, kterému zrovna u nás chcípla jeho mašina. A ten kolovrátek je opravdu časostroj, jenž ze mne udělal všemocného časoborce. Tak mocného, že ho teď může každý kripl beztrestně praštit obuškem. Mocného vládce času, jenž je svým pánem ještě tak ve svém obýváku.
Počkat, teď mi to došlo! Ve svém obýváku…
Ale to už jsem byl předvolán k výslechu.
Pár facek mezi dveřmi, aby nám to prej líp odsejpalo , a protože policejní šeptanda funguje jako všude jinde, už všichni věděli, že jsem nebezpečný chartista, který si přivezl z Velké Británie důležité pokyny.
Zbývala tedy již jen nepatrná formalita nahlásit jména řídících orgánů v zahraničí, jména osob zde na tyto kruhy napojená, jakožto i přesnou citaci právě těch pokynů, které jsou se stoprocentní jistotou určeny k likvidaci našeho socialistického zřízení.
Sbor vyšetřovatelů byl prolit horkou kávou, rukávy vyhrnuty a kbelíky se studenou vodou připraveny, neb byl očekáván tuhý výslech, tuhý boj, tvrdá makačka.
Proto všem poklesly čelisti, když jsem pravil: „Ano, pánové, všechny tyto informace vám velmi rád poskytnu, a to dokonce v originálním písemném provedení, ale bude nutno, abyste mě doprovodili do mého bytu, kde vám vlastnoručně odemknu tam zabudovaný trezor.“
Chlapi se po sobě nejdříve nedůvěřivě podívali, ale když si uvědomili, že by mohli dostat nejen přidáno, ale při pozdějším dekorování vyznamenáním Hrdina socialistické práce by došlo i k vroucnému políbení od samotného Gustáva Husáka, s mírnou erekcí nadšeně souhlasili.
Proto byla služební Lada při zpáteční cestě nacpaná k prasknutí. Zkrátka, každý chtěl být u toho. Každý si chtěl užít svůj díl zasloužené slávy.
Samozřejmě, že jsem byl v poutech, zcela obklopen neproniknutelnou hradbou zelených uniforem. Nic nebylo ponecháno náhodě a také v tomto patvaru jsme vpluli do mého bytu.
„Prosil bych sundat pouta,“ obrátil jsem se k mužům socialistické zákonnosti.
„A to jako proč?“ nedůvěřivě se ptá náčelník.
„Protože trezor je zabudován ve stěně, otvírá se dotekem mé dlaně a nesnese rušení kovem.“
Chvíli mudrovali, ale i oni museli uznat, co že bych zmohl proti pěti ozbrojeným chlapům.
A já zmohl, neboť chytrost nejsou žádné čáry.
Jen mi pouta sundali, trochu jsem si jako promnul zápěstí a chňap! už držím časostroj a točím zběsile tak dlouho kličkou, až nebyl v obýváku ani jediný esenbák.
Uf! spadl mi kámen ze srdce, neboť moje teorie byla správná. Ano, já jsem sice časoborec, mohu měnit časová pásma, prolétat epochami, ale pouze mimo můj byt. Ten je středobodem všeho, východiskem i cílem, jedinou souřadnicí zeměkoule, která zůstává stále v přítomně probíhajícím čase. Proto musela všechna ta náplava z dob normalizace po nastavení jiných hodnot okamžitě zmizet.
Ale co jsem tam nastavil teď?
Nejprve se trochu posilním, vypiji jedno pivčo, abych zbylé nádobí přidal do stále stejně zaplněného dřezu, a teprve potom opatrně vykouknu na chodbu.
Ta sice již tak zasviněná není, ale to je spíše tím, že ji někdo nedávno vymaloval.
Bude tedy nutno zjistit stav věcí až na výpravě mimo dům. Výtah kupodivu jezdí a na jeho stěně přilepený plakát se zněním Jsme s vámi, buďte s námi! trochu napovídá.
Nemýlil jsem se!
Před naším panelákem sice již není brigádníky rozklofaná oranice, natož úhledný parčík, nýbrž planina tak typická pro všechny novostavby na periférii. Ničím neohraničený prostor ušlapané a zežloutlé trávy. Místo, kde si za normálních okolností děti pouštějí na podzim draky a kluci na vydusaných pláccích konají svá pravidelná školní mistrovství světa ve fotbale. Za normálních okolností…
Já se však dostal do srpna 1968.
Do doby, kdy si celé prostranství pro sebe zabrala armáda prý bratrská. Velké stany, pár tanků s bílými pruhy, obrněný transportér a nespočet vehiklů, jež Rudá armáda nazývala nákladními auty. A mumraj rozhořčených lidiček, kteří diskutují, vysvětlují, vyhrožují anebo tajně, ve stínu událostí šmelí se vším možným.
Rozhodně nejsem hrdina, však zvědavost mě nutí jít blíž a blíž.
„Pačemu vy zděs?“ ptá se muž středních let.
„Patamu, što u vas kontrrrevoljucija,“ odpovídá na tanku sedící trochu přestárlý voják. Snad záložák, snad poněkud délesloužící soldát, běžná to kategorie v této ármii.
„My ljubili vas a vy éto,“ téměř pláče další diskutující, snad učitel občanské nauky.
„U vas kontrrevoljucija!“
„Idítě damoj, idítě damoj!“ hrozí sevřenou pěstí vedle mne stojící hipísák.
„U vas kontrrevoljucija.“ A okolo postávající vojíni asijského vzhledu jenom horlivě přikyvují. Pouze seržant u lehkého kulometu se tváří bděle a ostražitě.
„Svobodu, svobodu, svobodu!“ skanduje nyní dav, aniž by tušil, zda význam tohoto slova je těmto bojovníkům za socialismus dostatečně znám.
Hipísák vedle mne si vsune do úst vyklepanou startku, chvíli si prohmatává kapsy, až konečně hledaný zapalovač nalezne. Avšak dříve, než dojde k zapálení cigarety, zazní výstřel a mladíkova hlava se rozprskne opravdu jako ten meloun. Ani kluci z Hollywoodu by se za tenhle trik nemuseli stydět. Jenže tohle trik nebyl. Můj soused si pouze chtěl zapálit cigaretu zapalovačem ve tvaru revolveru.
„Vot éto byl kontrrevoljucioněr,“ spokojeně konstatuje starší voják a seržant u kouřícího se kulometu se dál tváří bděle a ostražitě.
Dav přestává skandovat, s hrůzou se stahuje do pozadí, pouze pár odvážlivců se pokouší bezvládné tělo odtáhnout do bezpečí. Mě ještě hřeje na tváři jeho krev, automaticky se jí snažím setřít, vztek mnou lomcuje, nejraději bych …
Seržantův upřený pohled však mluvil za všechno.
„Pojďte, pojďte raději domů.“ tahá mě za rukáv maličký mužíček, ucho přitisknuté k malému tranzistoráčku. „U rozhlasu, tam je to divoký. Tanky, děla, barikády. A taky tam už hořej domy. Namouduši jako za okupace. Jako za Němců.“
Když už jsme trochu dál, upře na mne oči, které doufají, které tolik doufají. „Pane, to vám říkám, bude válka. Veliká válka, protože tohle si Američani nemůžou nechat líbit. Svět nás v tom nenechá. A my těm bolševikům pořádně rozbijeme držky. My už přece nemůžeme zpátky, my se teď přece nemůžeme vzdát, všechno zahodit. My se totiž už nikdy před nikým neskloníme a nikdy nezradíme svou zemi, že?“
„No řekněte, že mám pravdu?“ prosí téměř v slzách a mně se z toho všeho dělá špatně od žaludku. Nejen z té dnešní popravy, ale i z poprav dalších, které budou následovat. A hlavně z těch mrtvých ideálů, které se tu už za pár měsíců budou válet pošlapány po zemi. „Kéž byste tu pravdu měl,“ jemně ho odstrčím a pospíchám domu, do jediné jistoty těchto dnů.
Já, časoborec…
Pozoruji ten časostroj, tu časokrabičku a usilovně se snažím vzpomenout, kolikrát jsem tou kličkou vůbec otočil. Kolikrát s ní musím zatočit zpátky, abych se dostal do své doby, do demokratické a svobodné České republiky.
Nezbude mi nic jiného než pokus ano – ne, omyl či bingo.
A tak točím.
Vypiji ještě jedno pivo, sklenici přidám opět do dřezu a jako příslušník zelených baretů se plížím ke dveřím, které pomalu, pomaloučku otvírám.
Vše vypadá v pořádku.
Jen ta vůně, co mi to připomíná? Fialky? Zase nová přísada do mycích prostředků?
Vykročím k výtahu, který se mezitím rozjel nahoru. Nevadí, mačkám tlačítko, aby se při zpáteční cestě zastavil i pro mne.
Což se také stalo.
Dvě plnoštíhlé obarvené blondýny mě probodnou svýma vodnatýma očima a zároveň omámí tou fialkovou atmosférou.
„Dobrý den,“ pozdravím a marně čekám na odpověď. Až při výstupu v přízemí ta jedna prohodí ke kolegyni: „Češskij, što on zděs dělajet?“
„Ja něznáju,“ zakroutí nechápavě hlavou ta druhá a obě si mě změří pohrdavým pohledem.
Co to tu ty dvě krávy dělají, chce se mi říct, ale moji pozornost upoutá obrovská nástěnka, již vévodí nápis: Republika Čechia – pevná součást Euroasijského svazu. Pod tím fotografie Putina, jak chytá holýma rukama krokodýla, pak něco v azbuce a oznámení, že domovního důvěrníka dělá Fedor Ivanovič Kirpičenko.
Lapám po dechu, musím ven, na vzduch!
Tam mě však čeká další šok.
Na kdysi tak upraveném trávníku plane velká fatra, okolo ní křepčí desítky chlapů v teplákových soupravách, zpívají, objímají se a hlavně vražedným tempem likvidují zásoby vodky, jejímiž prázdnými lahvemi je zde téměř vydlážděno.
Vedle vatry je malé žároviště, nad kterým se otáčí na rožni tělo jakéhosi zvířete, podle velikosti selete, i když by to mohlo být i něco jiného. Do toho všeho hraje harmonika a všichni jsou neskonale šťastni.
Šťastný to národ, šťastná zem, jež jim je domovem!
Musí být šťastna i zem, které se dostalo té cti je hostit. Musí!
Prchám domů jako šílený. Ani na výtah nečekám, beru dva schody najednou – a jsem tu.
Já, časoborec.
Slzy vzteku v očích, pěsti zaťaté. Tak se jim to podařilo! Tak se to těm idiotům skutečně podařilo! Teď už nahlas proklínám všechny ty, kteří s námi tenkrát hráli betla s ruskou kartou, a nešťastně hledím na ten malý stroječek, v jehož moci není najít aspoň jednu dekádu šťastného a svobodného života této země. Kdybych věděl na kterém zoubku jsou schována ta léta, kdy jsme se nebáli mluvit, smát se, snít a doufat. Kde jsou tedy ukryty ty neopakovatelné chvíle, kdy jsme ještě věřili, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí?
Nádobí v dřezu je stále neumyté.
A malý astroletec, s hlavou jako meloun, mohl konečně se svým opraveným plavidlem opustit tuto planetu a škodolibě nechat řešení všech problémů na nás. Samou radostí, že opouští tento blázinec, si dokonce dovolil dopít i zbytek startovací kapaliny.
