Adekvátní ošetření
5. 9. 2019
Velmi rád běhám. V létě, na podzim, v zimě. A všude. Nejraději však v přírodě. A tam se mi to také stalo. Utrhl se pode mnou promoklý sráz a já padám a padám. Buch! Otevřená fraktura a zubatý kus kosti se mi doslova vysmívá. Opravdu sranda k popukání! Naštěstí mě co nejrychleji odvezli k jednomu příslušně vystudovanému lékaři. Zde jsem byl také po odborném vyždímání rodinné platební karty vhozen na operační stůl.
„Uspíme ho?“ ptá se kolem poletující asistentka.
„Ani náhodou,“ odvětí úřadující ranhojič. „Je to zbytečně drahý a my musíme šetřit každičkou korunu. Přikurtujte ho ke stolu, tu hnátu natáhněte narovno a přes hlavu mu hoďte třeba támhle ručník, ať není slyšet to jeho skučení!“
To víte, že jsem skučel, vyl jako vlkodlak, házel sebou, a když se mi neúprosný skalpel vnořil do kůže, povolil se mi samovolně i svěrač. Potom pouze praskání narovnávaných kostí, milosrdné mdloby a finančně náročný úkon je ukončen.
„A příště si na něj dávejte větší pozor!“ dělá ten doktůrek chytrého před mou vystresovanou paničkou. Ta mě pouze opatrně donese do auta a já doufám, že ji, v případě lidských zranění, léčí přece jenom trochu ohleduplnější zvěrolékař. Ne takový, který kurýruje nás.
Psy.
