Mikrolet
13. 10. 2013
Mikrolet
Dnes ráno jsem kategoricky odmítl Alenku. Nemyslím tím ji jako takovou, nýbrž pouze její pošetilý nápad o vhodnosti uzavření svazku manželského. Ona však pojala mou negaci zcela nelogicky, tzn. žensky, a navzdory přesvědčivým argumentům práskla opovržlivě dveřmi. Navždycky.
No a co! Byla sice hezká, přiměřeně inteligentní a trpělivá /až na ten sňatek/, ale stále to ještě není ono. Já potřebuji dívku, která je, no, zkratka nej. A na tu budu čekat třeba celý život. Protože takových, jako je Alenka, mohu potkat denně na ulici celé tucty. Jako před tím Moniku, Zuzanu, Ivanu a co já vím, kterou ještě.
Vyšel jsem tedy pln optimismu ven, leč místo vzývaná Venuše Milétské zčistajasna narazím na svého bývalého přítele, pološíleného vynálezce. Jeho zrak plál vítězným leskem a zcela nesouvislá mluva, přerušovaná občas heroickými výkřiky, mě chtěla přesvědčit o nutnosti návštěvy jeho laboratoře. Neměl jsem vzhledem k předchozímu incidentu pevný program, a proto jsem odevzdaně svolil. Samotnou cestou mi byla ještě udělena přednáška o zneuznané genialitě, vynálezech přetvářejících svět a případných problémech s umístěním jeho busty v hale Národního muzea.
Poslouchal jsem ho sice jen jedním uchem, neboť vím, jak skončily jeho experimenty s přesunem Veletržního paláce do mimoprostoru, leč má zvědavost přesto stoupala. Kde jinde totiž můžete okusit napoj neviditelnosti /dva dny na záchytce/, plyn proti gravitaci /děkovný dopis všech nájemníků za totální vyhubeni faraónů, jakož i ostatního domácího zvířectva, nebo množič předmětů /hromadná gravidita ženské populace v celém obvodu/. Kde jinde, než u mého přítele, jemuž se normální slušný člověk raději na sto honů vyhne.
Laboratoř sama se jevila jako vždy neutěšeně. Byt 1+ 1, zcela zázrakem ještě nevyjmut z bytového fondu, působil dojmem polovyhořelého skladiště, případně rozjásaným davem zdemolované restaurace. A všemu tomu kralovalo v jediném vyklizeném rohu jakési čerstvě nalakované torpédo.
„Toť on, plod mých bezesných nocí, vrchol lidského snažení, superfantastický mikrolet," pohladil pražský Edison z kdoví čeho uzmutou kapotu.
"Jaký mikrolet?" těším se na blížící se zábavu.
"Prosím tě!" podíval se na mne rozhořčené. "Nedělej se hloupější, než jsi. Víš přece, že existuje nejen makrokosmos, nýbrž i mikrokosmos. A protože se všichni cpou, nevím proč, pouze tam, nahoru, já se rozhodl, že procestuji mikrokosmos."
"Tímhle?" ptám se nevěřícně.
"Ano, tímhle! Pracoval jsem na tom přes půl roku, obětoval všechen volný čas, noci, já vím, ty tohle nepochopíš, ale výsledek se zákonitě dostavil."
"A jak to funguje?“
"Princip je jednoduchý jako facka," zatvářil se přítel vítězoslavně. "Nebudu tě zatěžovat úvahami o poměru makro a mikrokosmu. Víš, že oboji je nezměřitelné, tudíž relativní. Mne spíše zajímaly vlastnosti elementárních částic. Například týž objekt se může chovat zároveň jako částice i jako vlna. A promítneme-li si shluk atomu do vlnové délky, není již problémem vyvinout určitý potenciometr, který ji příslušně upraví. Jako v rádiu. Dlouhé vlny, VKV atd."
"Takže ty dokážeš tímhle kamikadzem proniknout do každé hmoty?“ stále ještě pochybuji.
"Do každé hmoty, do každého živého organismu.“
"Tedy i do lidského těla? Například do mozku?“
"Samozřejmě."
"Ale víš, co by to znamenalo," uvolňuji svou fantazii. "Objevovat a upřesňovat i ty nejsložitější diagnózy. Přímo uvnitř orgánů provádět účinnou léčbu. Ovlivňovat tvorbu hormonů a dokonce i měnit myšlení člověka."
"Přesně tak," pyšně pochrochtává vynálezce.
"Můžeš mi tedy svůj mikrolet předvést?" jízlivé útočím na jeho ješitnost."
"Proto jsem tě sem přivedl, ne? Vyber si, kam poletíme!“
„My?!“
"Jasně. Jak tě mám jinak přesvědčit. Chceš letět do krabičky marsek," rozhlížel ze lačně kolem zebe, "uleželých syrečků nebo do mikrosvěta tamhle rozlité kyseliny sírové?“
Ani jedno mě jednoznačné nepřitahovalo, zvláště ty syrečky jsem si počal stále intenzivněji uvědomovat. Musím se z toho nějak vykroutit. Vymyslet prakticky neproveditelný experiment.
"Což takhle ten lidský mozek! Ženský," zoufale navrhuji to jediné, co mi od rána leží v hlavě. "Udělat tam nějakou změnu, třeba probudit lásku či sexuální žádostivost..."
"To by šlo," začal se přítel rozechvěně přehrabovat v hoře volně ložených lejster. "Tuhle akci jsem si jako naschvál zrovna minuly týden naprogramoval. To víš, člověk je pořád sám," omluvně se zasmál z vnitřku pyramidy, „no a času je na nějaké to dvoření také málo..."
S rostoucí hrůzou jsem pozoroval toho rochnícího se krtka, jak z hlubin svého archivu vynesl na světlo boží jakýsi zmuchlaný dvojlist, popsaný čísly a nesrozumitelnými zkratkami. "To by šlo, to by šlo," mumlal si spokojeně. "Okem do sítnice, čípkem do zrakového nervu, odtud až do mozku a tam si už podle plánu příslušné mozkové centrum najdeme."
"Ale kde seženeme ženskou?!" snažím se zchladit jeho nadšeni. "Do tohohle bince si můžeš přivést pouze nevidomou, a to ještě bez čichových buněk," zašilhám k výše zmíněným syrečkům.
„O jedné vím," zavýskl nezlomný vynálezce, zakrývaje výsměšné trčící mikrolet provizorním závěsem. "Žádná sláva, ale je to přece jen první pokus."
"Než jsem stačil znovu zaprotestovat, neomaleně mě strčil do právě vytvořené skrýše a vyřítil se ven.
Teď zmizím, napadla mě ta nejušlechtilejší myšlenka od ranního rozhovoru s Alenkou. Avšak pozdě. Můj drahý přítel, díky mnohaletým zkušenostem, byl obdařen notnou dávkou předvídavosti. Proto za sebou pečlivě zamkl své otřískané dveře. Nadvakrát. Nezbývalo nic jiného, než trpělivé čekat. Naštěstí /či lépe bohužel/ ne dlouho. Za chvíli zámek zaharašil a génius vmanipuloval do naši pasti jakousi ženu. Byla pohledu mdlého a gest značné pomalých.
"To je sousedka Květuš," zašeptal přítel, vklouznuv do mého úkrytu . "Manžel jí před léty utekl, neboť náležité nedbala o svůj zevnějšek, leč to ji vůbec nezlomilo, protože teď se nestará vůbec o nic. Zkrátka, kam ji posadíš, tam ji najdeš. Něco jako mouchy vemte si mě."
Chtěl jsem se ještě jednou podívat na tuto šťastnou bytost, ale vědychtivý vynálezce mnou nešetrně smýkl na sedačku mikroletu, mačkaje nedočkavě jeden knoflík za druhým. Všechno se v tu ránu zatočilo, rozlétlo do stran a my viseli v prázdnu. Až se mi z toho začalo špatné dýchat.
"Spíš polykej," radí mi člověk vydávající se za mého kamaráda. "Molekuly vzduchu jsou větší, tak se je snaž konzumovat třeba jako kompot."
Počal jsem tedy lapat po vzduchu jako kapr na suchu a se vzrůstajícími obavami se těšit z věci příštích. Ty na sebe nenechaly dlouho čekat. Přítel utěsnil nedosedající plexisklový kryt, odpustil mi s vyčítavým pohledem trochu zminiaturizovaného kyslíku /Ale jenom na chvíli, než si zvyknu ./ a již jsme letěli. On tvrdil že bytem. Já neviděl nic, protože časté nárazy na plášť lodi mě neustále srážely na podlahu.
"Budu si muset doma asi uklidit," jal se mi vysvětlovat pravou příčinu tohoto jevu. "Ve vzduchu plave plno prachu. Podívej se do krátkohledu."
Naklonil jsem se tedy nad okulár přístroje, který okolní věci opticky zmenšuje, a vykřikl leknutím, řítili jsme se totiž přímo do sousedčina oka, které patrně až teď zpozorovalo přítelovo zmizení.
Vnoření do bulvy se obešlo bez problémů, pouze v čočce jsme chvíli bloudili, neboť zde vznikající lom paprsků vytvářel neustále roztodivné faty morgány. Zvláště dlouho nás pronásledovala vidina polorozložených syrečků, v těchto chvílích pravděpodobné jediný reálný záchytný bod Květina pohledu. Leč pilot se činil, po několika obratných manévrech opustil toto zrádné pole a rychlostí několika mikronů za sekundu mířil přímo k sítnici. Zde již bylo potřeba rozžít reflektory a hledat vyústění zrakového nervu. Pouze ty potvory tyčinky se nám pořád pletly do cesty.
"Mít sekyru, tak tu z ho nadělám paseku!“ zaklel přítel, nedbaje zásad lékařské etiky.
Na potřetí jsme do zrakového nervu vstoupili. Připadalo mi to jako jízda letenským tunelem, až na neustále klikaticí se blesky, šlehající nám celou dobu do zad.
"To jsou nervové vzruchy," uklidňoval mě přítel, pochvaluje si zároveň kvalitně zbudované uzemněni.
"Myslím totiž na všechno," a vytáhl z kapsy v novinách zabalenou svačinu. Zdvořile jsem odmítl mi nabízenou polovinu, i když prý teď v klidu pofrčíme
až do mozku.
Škoda, že nemohu vyskočit, proklínal jsem v duchu ten pošetilý nápad, nechat se zlákat k tomuto hazardu.Představa, že bych zůstal až do smrti zajatcem Květina mozku, nucen se dennodenně potýkat s jejími nevyzpytatelnými myšlenkami, dokonce omilostnila můj názor na svátost manželskou, kde člověk může aspoň občas sám na ulici, nadýchat se nerušeně něco pražských oxidů. Umínil jsem si, že jakmile se dostanu ze spáru tohoto fanatika, poběžím za Alenkou, cestou si koupím papuče, a tak se cele oddám bezpečí rodinného krbu.
Leč člověk míní, život mění...
Konec nervového potrubí náhle skončil a náš mikrolet sebou placl na hladinu šedé tekutiny.
"Teď jsme v mozkovém centru zrakovém," slupl přítel poslední sousto svačiny a jal se spokojené navádět náš člun do jiných, námi vyvolených oblastí. Netrvalo to dlouho. Květuš naštěstí neměla mnoho závitů, takže se nadalo zabloudit.
"Jsme na místě!" zařval náhle můj dobrodinec a mohutným obloukem vyhodil trojramennou kotvu. Ta se zasekla do shluku gliových buněk a stabilizovala tak naší polohu.
"A teď do práce," navlékl si vysloužilou plynovou masku, upravenou na jakžtakž fungující kyslíkový přístroj. Mně vnutil tento dusič také, a než jsem stačil něco zahuhlat, stáli jsme mezi líně podřimujícími neurony.
"Musím je trochu podráždit, oživit a přeorganizovat,“ vytáhl ze záňadří jakýsi ušmudlaný plánek. "Podle mých výpočtů je třeba změnit i zapojeni některých synapsí."
A potom to začalo.
Jako neohrožený námořník, doživotní člen posádky kapitána Nema, vrhl se přímo do středu v poklidu pulzujících malých chobotniček, v tomto případě neuronů Květina sexuálního mozkového centra.
"Podej mi vidle! "zavelel rázně a podaným nástrojem začal fluktuující medúzky burcovat z mnohaletého zimního spánku. Poletoval mezi nimi jako záhumenkář mezi kupkami sena před letní bouřkou, tu bodl, tu píchl, tu uskočil před protestujícím neuronem. Občas nahlédl do pomačkaného schématu a překupil skupinu améb dle svých představ. Zvlášť vzpurné potvůrky uklidňoval údery kovářského kladiva, neoddělitelné to části povinné výbavy mikroletu.
"Pojď mi pomoci svazovat nervová vlákna," zafuněl z pod masky a již mi ukazuje, který šlahoun s kterým zauzlovat dohromady.
Když jsme celí zpocení konečně opouštěli naše dočasné rizikové pracoviště, připomínala tato bývala oáza zahálky spíše vařící se bujón v přetlakovaném papiňáku. Jak jsme se dostali ven, ani nevím. Snad nás poháněl i mocný náboj Květiných, nyní zcela konkrétních myšlenek. Zkrátka, najednou jsme stáli zase uprostřed „laboratoře“ a proti nám dýmal právě se probouzející vulkán. Žena golem, žena uchvatitelka.
„Asi jsem to přehnal,“ slyšel jsem ještě zakvílet přítele, obezřetně mizícího v hloubi zaprášených regálů.
Byl odtud nekompromisně vypuzen dlouhou železnou tyčí.
Včelí královna šla totiž tvrdě za svým cílem. Nejprve obezřetně zamkla dveře, klíč si s tajuplným úšklebkem zastrčila za výstřih a poté se nás jala nahánět. Ještě štěstí, že z předchozích experimentů nashromážděné harampádí umožňovalo stavět provizorní zátarasy a barikády. Květuš však trpělivě, stále s tím sladkým úsměvem na rtech, jako tank zdolávala všechny překážky. Po těchto zkušenostech již věřím, že každá žena je jiná a každé milostné dobrodružství neopakovatelné.
"Nejhorší je, že nám odřízla cestu k mikroletu,“ klel přítel.
"Teď bych se skryl i v těch syrečcích," smutně mu přizvukuji, "jenže v současné situaci nás může zachránit pouze někdo, kdo ji uklidní. Jinak zhyneme hrdinnou smrtí oba."
"Já se zasnoubil pouze s vědou," protestuje původce všeho.
"A já musím ženu nejprve milovat. Jinak jsem naprosto neškodný," hájím svou zatím zdravou kůži já.
"Říkáš milovat," prohlíží si mne ustrašený génius /Květa rozmetává poslední barikádu/. "Říkáš milovat. Ale to by šlo zařídit..."
Došlo mi to hned, avšak on byl rychlejší. Využil toho, že Květuš zrovna přemisťovala barel s těžkou vodou, jako úhoř se protáhl kolem ní a zmizel za plentou.
"Ne, ne! " řvu na něj v naději, že jde o žert. Chci se probít k mikroletu také, ale vtom mě něco píchne do oka. Už je tam! Ztuhnul jsem leknutím, hledaje něco jako borovou vodu. Bohužel kyselinami se oči proplachovat nedoporučuji, i když teď bych se opravdu raději neviděl. Mnu si tedy bulvu jako šílený, ale je zřejmě pozdě. Mám pocit, jako by mi něco leželo v hlavě. Cítím brnění a bušení malinkých kladívek. Je konec! Já to věděl, že to všechno špatně dopadne. Ještě že jsi tady ty, Květo! Že tě mám, lásko má. A to jsem si myslel, že na tebe budu čekat celý život. Má náruč budiž i tvou náručí!
Já tě doopravdy miluji…
