Naše generace, která je zčásti odchovaná potajmu sháněnými příběhy Rychlých šípů a zčásti odkojená ideologickou diverzí Timura a jeho party, vždy věděla a vědomě cítila, že se má vždy a za všech okolností mluvit pravda. Nejedno oko nezůstalo suché, když Mistr Jan Hus v podání Martina Štěpánka vzkazoval z již kouřící hranice svému národu: Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu.
  Timurovci na tuto zásadu velmi rychle a velmi rádi zapomněli, ale nám všem ostatním formovala charakter i v dobách těžkých. V dobách, kdy existovala jenom jedna pravda, a to ta sovětská, azbukou psávaná – правда.
   Však čas nejprve oponu natrhl v roce 1968, kdy se vyrojilo tolik pravdivých příběhů o budování zářných zítřků, že museli zasáhnout přátelé, bratři nám prý nejbližší, a tuto zemičku na dobu dočasnou pro jistotu duševně zmasakrovat.
   Dočasnost skončila po 31 letech a čas strhl oponu celou. 
   Skončila cenzura a na noviny se stály dlouhé fronty, protože tentokrát se psala pravda celá.
   Nebo jsme si to alespoň mysleli. 
   Neboť co je pravda? 
   Pravda či pravdivost je shoda tvrzení se skutečností. Tento pojem hraje primární úlohu ve filosofii, vědě, právu a náboženství.
   A proto jsme chtěli být naivně světu názorným příkladem, povýšit pravdu a humanitu na základ naší politiky, neboť tak řekl nejen Mistr Jan, nýbrž i sám T.G.M. A kdo by nevěřil, tak ať se zahledí vzhůru, slunci vstříc, až tam, k hrdým Hradčanům, neboť právě nad nimi, ve větru vlaje to heslo, jež mělo být národu oporou, útěchou i zbraní.
   Pravda absolutní, pravda relativní, objektivní či subjektivní. Zkrátka jak se to komu a kdy hodí. Dosti pravdu zastřela neviditelná ruka trhu, která zcela viditelně sahala zrovna tam, kde to potřeba nebylo. Přišli noví politici (někteří se jenom převlékli), nové názory, nové nápady, nové úskoky. Z pravdy se pomalu stal fotbalový míč, který létal tak, jak kdo měl silnější výkop. Poslední dobou je tato mičuda často i v autu, protože místo jakési korektnosti, nebo alespoň polopravdy nastoupila čistokrevná lež, která se stala i hlavní hybnou silou posledních dvou prezidentských voleb. 
   A k tomu se k nám cpe ze Západu horem dolem ta korektnost. Politická korektnost.
      Politická korektnost označuje způsob použití jazyka, jehož cílem je neutrální (citově nezabarvené) a nehanlivé vyjadřování ve veřejném prostoru, zejména vůči etnickým nebo sociálním skupinám. 
 Ano, nehanlivé budiž, ale proč zbytečně hloupé a nepravdivé? Tento problém však nechci dále rozmazávat, neboť jsem o něm psal již před třemi roky:
https://www.fotohaha.cz/clanky/blog/s-cenzurou-znovu-k-zarnym-zitrkum.html
   Nás by spíše mělo zajímat, jak dalece musí chudák pravda uhnout tzv. korektnosti a kdy je dokonce donucena uvolnit místo lži, byť třeba milosrdné? Jako příklad uveďme dvě novinové zprávy. Zpráva pravdivá:  Včera ve večerních hodinách byl v pražských Havlíčkových sadech přepaden, okraden a surově zbit procházející se zde důchodce K.L. Pachatelé romské národnosti byli následně zadrženi a předvedeni k výslechu. Přepadený důchodce je prozatím v lékařské péči a jeho stav je stabilizovaný.
   Bohužel jsme v současné době státem rasistů, což se projevilo  naprostou neochotou přijmout i těch několik desítek syrských sirotků. Dětí! Toto téma bylo dokonce i hlavní údernou zbraní Miloše Zemana v druhé volbě proti profesoru Jiřímu Drahošovi. Právě toho Zemana, který za potlesku světa přijal jako tehdejší předseda vlády tisíce běženců z válkou rozvráceného Balkánu. Tenkrát se to nosilo. Dnes v zájmu populismu byla zaseta mezi nás rasová nenávist. Asi proto ta výše popsaná zpráva musí být trochu korektnější, protože jinak by každý Róm byl automaticky považován za nebezpečného zločince. Takže korektně upravená zpráva bude znít takto: Včera ve večerních hodinách byl v pražských Havlíčkových sadech přepaden, procházející se zde důchodce. Pachatelé byli následně zadrženi a předvedeni k výslechu. Přepadený důchodce je relativně v pořádku.
   Jak však znám Čecháčky, stejně si řeknou: To byli cikáni. Kdo taky jinej! Anebo muslimové. Prej už jich tady je jako máku!
   Dobrá, tato korektnost má alespoň snahu nejitřit nálady už tak vnitřně rozervané společnosti. Můžeme ji tedy tolerovat. Avšak jiný druh politické korektnosti má smysl úplně jiný. Celou věc bagatelizovat, upozadit, případně úplně převrátit. Typickým příkladem je článek v tehdejším Rudém právu ze dne 18. listopadu 1989.
   Taková holt už byla doba. Bolševik lhal, až se za vozem prášilo a našinec jenom napjatě čekal, až to praskne.
   A pak to prasklo, Vašek Havel byl málem bohem a my byli šťastní a spokojení, s vírou, že to takhle už bude nafurt.
   Pěkný kulový!
   Máme komunistu na Hradě i ve vládě. Marx s Leninem se musejí v hrobě (mauzoleu) obracet, když kovaní bolševici jsou zároveň miliardáři a bezohlední kapitalističtí vydřiduši. Svět je naruby! Amerika kácí sochy svých hrdinů a ženy by chtěly být muži. Do toho ještě to oteplování a všehoschopná Grétka. Není to jednoduchá doba, a proto má určitá korektnost, politická korektnost, své nezastupitelné místo na slunci. To jistě chápete. Samozřejmě, že jejími fanatickými vzývateli se stali i naši žurnalisté, i když její aplikaci pojali tak nějak po kojzarovsku. Když jeden náš deník napíše, že Evropský parlament schválil jednoznačně rezoluci odsuzující střet zájmů českého premiéra, tak druhý se již jenom okrajově zmíní o určitém zasedání, kde se všeobecně jednalo o dotační politice jako takové, a coby třešnička na dortu,  kdysi vlajková loď investigativní žurnalistiky, deník nejprodávanější, informuje o tom, že čtvrtina Čechů nebyla během koronakrize v lékárně, či že na mokrých silnicích havarovali dvakrát i hasiči.
   A kde nám zůstala pravda?
   Vždyť už i nad Hradem se hrdě třepotaly červené trenýrky…